Sortiment pěstovaných trvalek často prochází vývojem a řadou proměn. Ač již vlivem módy, novinkám ve šlechtění, či měnícím se podmínkám pěstování. Mnohé z potenciálně nových druhů v sortimentu jsou vhodné do měst, např. pro výsadbu kruhových objezdů či jiných obtížně udržovatelkách ploch s obtížnou možností závlahy.
Původem severoamerických bylin se v kultuře pěstuje celá řada (zmiňme např. plamenky – Phlox, hvězdnice – Aster, či turany – Erigeron), ale stále je co objevovat a čím rozšiřovat sortiment. Mnoho pěstitelů, zahradníků a zahrádkářů se orientuje na nenáročné druhy, vhodné např. do více méně sušších podmínek s minimem doplňkové závlahy. Řadu takových druhů lze nalézt na severoamerických prériích či stepích a mnohé z nich lze v celku bez problému pěstovat i v kultuře.
Jako novinky lze označit např. tyto rody a druhy trvalek: Ratibida, Amsonia, Asclepias, Agastache (některé), Gaura, Vernonia, Solidago (některé), Coreopsis (některé). Věnujme se nyní podrobněji některým z nich.
Rod Ratibida (Asteraceae)
Ratibida pinnata – prérie centrální části severní Ameriky. Bylina vysoká 100-150 cm s jasně žlutými květy. Dobře roste na mírně vlhkých, hlinitých či stanovištích na plném slunci. Velmi dobře toleruje sušší půdy. Při dostatečné drenáži je spolehlivě zimovzdorná. Podobné podmínky vyžaduje i příbuzná Ratibida columnifera (syn. Ratibida columnaris). Je rozšířená ve střední a jižní části USA, hojná např. v Texasu. Je to nižší bylina, dorůstající 50-80 cm. Velmi nápadné je květenství s protáhlým středem a jasně žlutými, popř. bronzově červenými ligulami. I tento druh velmi dobře snáší sucho.
Amsonia (Apocynaceae)
Nepatří k druhům, které by bylo často na zahradách vidět, což je škoda. Je totiž zcela nenáročná a díky svým jasně fialově modrým hvězdičkovitým květům v bohatých květenstvích, nakvétajícím začátkem léta, vzhledově velmi atraktivní. Hezký je i podzimní habitus rostliny, kdy se jinak jasně zelené listy zbarví do žluta. Výška rostlin je 50-120 cm. Velmi dobře snáší sucho. V kultuře jsou spolehlivě vytrvalé, dobře snášejí chudou půdu s obsahem písku stejně tak ale i půdu s vyšším obsahem hlinitého a jílovitého podílu. Lze je dobře množit výsev v zimě či časně na jaře (vhodné je projití výsevu obdobím nízkých teplot). V časném létě lze i odebírat osní řízky (to je nutné zejména u kultivarů). Dělení je velmi obtížné, protože rostliny takřka neodnožují. K pěstovaným druhům patří např. Amsonia tabernaemontana, A. ciliata nebo A. illustris.
Asclepias – klejicha, (Asclepiadaceae)
Jsou vytrvalé byliny s dřevnatějící bází s několika přímými lodyhami vyrůstajícími z plazivého oddenku. Typické jsou mléčnicemi, při poranění silně roní bílé mléko s obsahem jedovatých glykosidů a alkaloidů.
Na původních stanovištích rostou rostliny často v oblastech s relativním nedostatkem vody a jsou proto dobře přizpůsobené sušším obdobím během roku. Řada druhů je plně mrazuvzdorná i zimovzdorná a dá se vcelku bez problémů pěstovat v našich podmínkách. V kultuře dávají přednost stanovištím na plném slunci, humózní, ale velmi dobře drenážované půdě (mohou hůře snášet přetrvávající zimní vlhko), jsou zcela nenáročné na závlahu a víceméně během celé vegetace jim postačí přirozené srážky. Velmi dobře snášejí jižní expozici. Nakvétají většinou koncem léta a květy jsou hojně navštěvovány hmyzem a zejména motýly. Atraktivní jsou i plody v podobě nafouklých měchýřků. V době zrání uvolňují množství semen na dlouhém chmýří. Semena lze vysévat v předjaří, většině druhů svědčí 3-5 týdenní stratifikace při 4 °C. Mimo výsev semen je možné rostliny dělit na začátku vegetace, na každé oddělené části oddenku musí zůstat alespoň jeden pupen.
Z mrazuvzdorných druhů se lze asi nejčastěji setkat s klejichou hlíznatou (Asclepias tuberosa) s velmi nápadnými, svítivě oranžovými květy. V kultuře kvete od července do září. Roste i kvete zcela bez problémů. Dorůstá kolem 60-90 cm výšky. Velmi ozdobným druhem je i Asclepias incarnata s nachově růžovými květy. Asclepias speciosa je poměrně robustní druh, který se dokáže relativně rychle rozrůstat podzemními oddenky a je potřeba ho „hlídat“. Dorůstá výšky 100-120 cm a nakvétá světle nachovými kvítky. Asclepias verticilata kvete bílými, či mírně nazelenalými kvítky. Rostlina je nápadná i velmi jemným habitem. Na stonku je množství úzkých, téměř čárkovitých listů uspořádaných v přeslenech po třech až čtyřech. Tento druh dorůstá výšky kolem 60cm.
Rod Agastache (Lamiaceae)
Tento rod je v kultuře relativně dost rozšířený. Jde ale většinou o kultivary blízké druhu A. foeniculaceum či A. rugosa. Taxonomie tohoto rodu není snadná a v kultuře bývá obtížné spolehlivě určit původ odrůd.
V přírodě se vyskytují zejména v oblastech severní Ameriky a částečně pak i východní Asie. Severoameričtí zástupci dávají přednost dobře drenážovaným půdám a stanovištím spíše sušším, dobře osluněným, ale ne zcela vyprahlým. Jde především o stepní a prérijní druhy jako A. cana, A. aurantiaca, A. rupestris, A. pringlei či A. breviflora. Právě tyto rostliny dobře snášejí celodenní oslunění i letní přísušky. Preferují lehčí půdy. Jsou vděčné za velmi dobrou drenáž. Spolehlivá zimovzdornost je v našich podmínkách u mnohých druhů (především z teplejších oblastí severní Ameriky) problémem a pouze některé lze označit jako relativně spolehlivě zimovzdorné. V zimním období může být problémem přetrvávající přemokření půdy, které spolu s nízkými a kolísavými teplotami vede u některých druhů až k vymrznutí. Naopak druhy původem z východní Asie (A. rugosa) patří k méně náročným. Lépe odolávají našim zimním podmínkám, vyhovuje jim úrodná půda dobře zásobená živinami, nemají tak striktní požadavky na drenáž. Zimní vlhkost snášejí lépe.
Většina druhů nakvétá v létě (červenec) a kvetou 2-3 měsíce. Klasovitá květenství v odstínech barev lila, fialové, modré, růžové i bílé jsou velmi atraktivní pro motýly, včely i jiný hmyz. Bez zajímavosti nejsou ani aromatické listy, které u některých druhů připomínají vůni máty či anýzu. Botanické druhy a některé odrůdy se velmi dobře množí osivem, možné je i jarní dělení trsů a rovněž letní řízkování bylinných výhonů. Rostliny nijak výrazně netrpí chorobami ani škůdci. Pouze občas ne na listech může obejit padlí či rzi.
Rod Gaura (Onagraceae)
Někdy se vyskytuje pod českým jménem svíčkovec. Jde o atraktivní byliny velmi dobře použitelné jako záhonové trvalky. Pěstují se zejména kultivary druhu G. lindheimeri. Rostliny dobře snáší sušší stanoviště, nicméně kultivary bohatěji narostou a lépe kvetou na stanovištích ne příliš vysychavých nebo opatřených v létě závlahou. U některých odrůd je bohužel problematické přezimovaní a často se stává, že během zimy vymrznou. Na nespolehlivou zimovzdornost mají vliv nejen nízké teploty, ale rovněž vlhkostní poměry stanoviště. Lépe přezimují na drenážovaném, nepřemokřeném místě. Odrůdy se liší výškou, barvou květů (od čistě bílé do sytě růžové) a rovněž zbarvením listů (zelené, načervenalé až červené i třeba žlutě panašované). Výška rostlin od 60-120 cm. Jako příklady lze uvést ´Pink Cloud´ s tmavě růžovými květy, který ale velmi špatně zimuje nebo ´Corries Gold´ se žlutým panašováním listů, ´So White´ s čistě bílými květy, ´Madonna´ se světle zelenými skvrnami na listech nebo ´Short Form´ s nižším vzrůstem kolem 70cm. Některé nové kultivary lze dobře použít i jako nádobové rostliny.
Vernonia (Asteraceae)
V zahradách je k vidění zřídka, což je škoda, protože jde o neobyčejně atraktivní a vzrůstnou bylinu, velmi vhodnou jako dominantu do větších prostor či předsadbu před vyšší dřeviny. Velmi dobře toleruje sucho. Množí se výsevem nebo dělením na jaře (osivem se množí velni snadno a v optimálních podmínkách hrozí zplanění, proto je vhodné květenství po odkvětu sestřihnout). V. gigantea dorůstá výšky i přes 2 m, nakvétá v létě tmavě fialovými květy ve velkých květenstvích a jedná se o neobyčejně atraktivní druh. V. novaboracensis je o něco nižší a květenství je světlejší.
Solidago
Solidago není zapotřebí nijak zvlášť představovat. Existuje celá řada kultivarů, které se na zahradách vyskytují relativně běžně. Nicméně i zde se najdou zajímavé botanické druhy, které by mohly rozšířit sortiment. Při jejich použití je ale nutno brát na zřetel velmi snadné množení osivem a riziko zplanění. I zde platí, že po odkvětu je nutno květenství sestřihnout (viz. známé S. canadensis jako invazní rostlina v ČR). Ze zahradnicky zajímavých druhů lze uvést např. S. rigida, asi 100 cm vzrůstný druh s celokrajnými, oválnými a stříbřitě šedými listy a svítivě žlutým květenstvím. Velmi dobře toleruje sucho, kvete ve druhé polovině léta. S. cutleri je druhem nízkým, sotva 50 cm vysokým, kvete v létě. Solidago sempervirens je opět vzrůstným druhem, výška rostlin je až 150-170 cm. Jeho zvláštností je, že kvete poměrně pozdě, často až koncem září a v říjnu. Velmi atraktivním druhem je i Solidago speciosa, kvetoucí koncem léta.
Coreopsis
Coreopsis patří k druhům pěstovaným velmi často. Od druhů jako je C. grandiflora, C. verticilata, C. rosea, C. lanceolata existuje mnoho desítek odrůd, včetně červenokvětých novinek jako ´Limerock Ruby´ či ´Sweet Dreams´. I zde se ale najdou zajímavé botanické druhy s perspektivou zahradnického využití. Milovníky vzrůstných rostlin jistě zaujme např. Coreopsis tripteris, bezmála dva metry vysoká bylina s dlanitě členěnými listy a velmi jemným a vzdušným habitem. Kvete ve druhé polovině léta žlutými květy. Velmi dobře snáší sucho a neobyčejně snadno se množí osivem. I zde proto platí varování zmíněné již u rodu Vernonia a Solidago – tedy riziko zplanění. Naopak kompaktním vzrůstem a temně zelenými listy se vyznačuje Coreopsis palmata. Výškou je podobný druhu C. verticilata, resp. o něco mála vyšší, má ale širší listy, velmi tmavě zelené a jasně žluté květy. Nakvétá rovněž v druhé polovině léta a není zde takové riziko samovolného šíření. I tento druh velmi dobře snáší suché stanoviště a plné slunce.
