Rosa x damascena Mill. - růže damašská

Stejně jako R.gallica spadá svou historií do dávných časů. Byla pěstována Peršany a jistě byla rozšířená v zahradách starého Řecka a Říma. Do střední Evropy byla snad přivezena křižáky. Literatura uvádí rytíře Roberta de Brie, který ji začal pěstovat v zahradách svého zámku v Champagni 1274 – 1276.

Uvedený letopočet navazuje na sedmou křížovou výpravu, vedenou francouzským králem Ludvíkem IX. do Egypta. Monardes se o ní zmiňuje ve svých španělských textech v r. 1551 jako o Rosae persicae nebo Rosae Alexandrinae. Do Španělska se tedy mohla dostat z Persie přes Alexandrii.Ale pravděpodobnou verzí je také její rozšíření Římany do provincií v době slávy Římské říše před začátkem našeho letopočtu.
Z botanického a zahradnického hlediska dělíme damašské růže do dvou skupin. Tzv. letní damašskou růži, vzniklou křížením R. gallica a R. phoenicia a podzimní damašskou růži, která na podzim opakuje kvetení, Rosa x damascena var. semperflorens Rowley. Na jejím vzniku se spolu s R. gallica podílela R. moschata. Oba botanické druhy jsou pnoucí růže, které ovlivnily celkový habitus keřů. Jsou vyšší (kolem 2 m) mají obloukovitý vzrůst a ostnité výhony. Listy jsou světle zelené, na spodní straně měkce chlupaté. Ploché květy mají světlé barvy – jsou růžové a bílé. Květní stonky jsou tenké, proto květy nestojí vzpřímeně, ale lehce přepadají. Květy vyrůstají na konci výhonů po několika. Na podzim jsou na keřích červené lahvicovité šípky. Všechny výrazně voní. Většina vonných růží, zmiňovaných Řeky a Římany byly zřejmě růže damascénské, i když dnes nejsme schopni potvrdit, jestli svět v té době znal už růži stolistou (Rosa x centifolia L.).
Rosa x damascena i Rosa x damascena var. semperforens
Pocházejí z teplých aridních oblastí, proto jim budou nejlépe vyhovovat teplé a slunné polohy.
Damascénské růže jsou odedávna pěstovány jako surovina k výrobě růžové vody a růžového oleje. Rosa x damascena var. semperflorens se uplatnila při vyšlechtění nových růží – mechovek, opakujících kvetení (např. ’Salet’) a první portlandské růže (’Duchesse of Portland’).
Produkcí růžového oleje je známo Turecko (Isparta), Írán (pobřeží Kaspického moře), Maroko (Valée de Dadès) a především Bulharsko. Špičková kvalita bulharského oleje je dána specifickými přírodními podmínkami, které vytvářejí optimální mikroklima. Růžové údolí kolem města Kazanlaku je asi 50 km široké a 80 km dlouhé. Ze severu je chráněno horským masivem Stara planina, na jihu jejím výběžkem Sredna gora. Má písčité půdy, čistou horskou vodu, dostatek slunce a vysokou vzdušnou vlhkost v únoru, kdy se v pupenech zakládají poupata. Růžová pole jsou chráněná ještě výsadbou ořešáků, která zmenšují riziko případných emisí. Růžové keře jsou zde vysázeny v širokých řádcích, které umožňují použití mechanizace při pletí. Z vysázených keřů se sklízejí květy po dobu 20 let. Pěstuje se především Rosa x damascena ´Trigintipetala´- známá kazanlacká růže, která dává nejvyšší výtěžek oleje. Plochy Rosa x alba ´Suaveolens´ a rugosa hybridu ´Roseraie de l´Haÿ´jsou zanedbatelné. Růžové květy se sklízejí od ranního rozbřesku do desáté hodiny dopolední. Později by na slunci začaly vyprchávat éterické silice. 1 litr oleje se získá destilací 3000 kg čerstvých okvětních lístků. Je nejdražší květinovou esencí. Pro srovnání k výrobě stejného množství levandulové esence stačí 200 kg levandulových květů, k výrobě neroliové 1000 kg pomerančovníkových květů. Při destilaci se k jednomu dílu růží přidává 5 dílů vody. Prvním produktem je růžová voda, z té se teprve opakovanou destilací a oddělením obou tekutin připraví růžový olej. Výrobu růžové vody převzal svět od Arabů. První písemnou zprávu máme od Avicenny (980 – 1037), perského lékaře, filozofa a přírodovědce, který působil u evropských panovnických dvorů. Francouzský badatel Langlais dospěl k závěru, že opakovaná destilace je nápadem Evropanů. Poprvé byla provedena v r. 1577 ve Frankfurtu nad Mohanem. Evropští cestovatelé, kteří navštívili Persii ve středověku, píší shodně pouze o růžové vodě. Žádná informace nebyla nalezena ani v dílech arabských autorů. Teprve rok 1612 je spojován se jménem perské princezny Nurdžichan a přípravou růžového oleje.
V současné době není růžový olej jen součástí nejdražších parfémů. Našel zcela nové uplatnění. Podle bulharského časopisu Rodný hlas (12. 11. 2002) již osm let kupuje NASA každý rok 3 kg růžového oleje jako nejjemnější mazivo pro přístroje pracující v kosmu.Celkový požadavek 1500 kg není schopno Bulharsko v současné době splnit, protože od roku 1980 se zmenšila plocha průmyslových růžových polí z 30 000 ha na 11 000 ha. Pracovníci Ústavu pro růže, éterické a olejnaté kultury v Kazanlaku vypracovali novou strategii a pro její realizaci bylo předpěstováno už 1 000 000 sazenic, kterými bylo osázeno dalších 2 000 ha. Tendence pro nejbližší roky je rozšíření ploch na 25 000 ha, aby bylo možno splnit požadavky exportu. Cena produktu v roce 2002 byla 4 200 $ za 1 kg oleje. Cena za požadovaných 1500 kg by byla slušným přínosem do státní pokladny.
Průmyslový význam damascénských růží tak značně stoupl v porovnání s R. gallica, jejíž pěstování se přesunulo ve 20. století z Francie za sluncem do severní Afriky, ale růže se využívá jen při přípravě tradičních cukrovinek a pot-pourri.
Damašských růží, pěstovaných k okrasným účelům není velký počet. Růže, nabízené našimi školkami, patří všechny k damascénským růžím, kvetoucím jen v létě.

Rosa x damascena ´Versicolor ´ syn. ´York and Lancaster

Začala se pěstovat před rokem 1551. Má význam spíš historický nebo jako zajímavá růže do přírodní zahrady. Je to velký, bohatě kvetoucí keř, který může v drsnějších oblastech v zimě namrzat. Volně plné květy o průměru až 8 cm mají dlouhé květní stonky. Anglický rhodolog G. S. Thomas ji považuje za sport Rosa x dam. ´Trigintipetala´. Od R. gallica ´Versicolor ´ji poznáme celkem snadno. Podle velikosti keře, podle listů a podle květů, které jsou dvoubarevné, ale růžovobílé a nikdy výrazně proužkované. Bílá a růžová barva se střídá v nepravidelných plochách, někdy je květ celý růžový nebo bílý. Anglické synonymum je spojováno s válkou dvou růží. Představuje dva rody, které se přely o anglickou korunu. Pro dějiny růže je zajímavé sledovat, jak oba rody symbolické květy získaly. Bílou růži postoupila svému prvorozenému synovi Edwardovi I. ze svého znaku královna Eleanor, manželka Jindřicha III. Druhý syn, Edmund, první hrabě z Lancasteru, byl vyslán do Francie, aby zde pomstil vraždu. Žil nějaký čas v Provins a uzavřel sňatek s ovdovělou snachou Thibaulta IV., Blanche. Thibault údajně přivezl červenou galskou růži z křížové výpravy. V žádné kronice o tom nebyla nalezena zmínka. Ale víme, že Edmund přijal do svého erbu červenou růži, zřejmě jako kompliment své manželce a víme, kdy v Anglii vládl jeho bratr. Časový údaj dodává domněnce na věrohodnosti. Spolu s Edmundem se zřejmě dostala Rosa gallica do Anglie.
Válku vyvolali jejich potomci až v r. 1455. Skončila politickým sňatkem držitelky bílé růže, dědičky Edwarda IV. s Jindřichem VII., držitelem červené lancasterské růže v r. l485. Anglie přijala do svého znaku červenobílou růži, která je i součástí dvou nejvyšších vyznamenání království.

´Celsiana´

Pěstovat se začala před rokem l750. Původně v Holandsku, později v růžové školce prvního pařížského sběratele růží, Celse. V kultuře je tedy už přes 200 let. Vonné, lehce skloněné, jemně růžové květy mají tři řady zvlněných okvětních lístků na okraji miskovitých květů, v jejichž středu jsou rozloženy zlaté tyčinky. Listy jsou šedozelené. Keř bývá vysoký 150 cm, vyvázaný ke konstrukci, vyšší. (Větve se mohou pod tíhou květů ohýbat.) V mrazivých zimách mohou tenké koncové větve namrzat. Kvete v červnu.

´Mme Hardy ´

Mnoho žen, na které by svět zcela jistě zapomněl, známe proto, že jejich jméno dostala růže. Manželku vedoucího zahradníka Lucemburských zahrad v Paříži, Eugèna Hardyho bude svět znát ještě dlouho. Její jméno nese nejkrásnější bílá růže mezi jedenkrát kvetoucími starými růžemi. Všechny knihy o historických růžích o ní píší jenom v superlativech. Od roku 1832 se nepěstuje jen díky svojí kráse a sladké vůni, ale také svojí vitalitě. I když je to damascénka , vděčí za svoji krásu nějaké stolístce, po které zdědila široké listy, ostnité stonky a vonící dlouhé kališní cípy. (O rodičovských rostlinách není nic známo.) Květy odpovídají svojí dokonalostí hybridům Rosa gallica. Pootevřené jsou narůžovělé, když se rozvíjejí do šálkovitých, jejichž vnější lístky se přehýbají, postupně přecházejí do čistě bílých. Uprostřed květu je zelené očko. Keř je silný, větve se pod květy neohýbají i když jsou po celé délce, jednotlivé i po skupinách. V dobrých půdách dorůstá 1,5 m výšky. Je to zcela mrazuvzdorná růže. Vykvétá začátkem června a kvete tři týdny.