Ochrana přírody se v současné době potýká s různými problémy, ale ochrana hmyzu patří k těm nejožehavějším. To je dáno několika různorodými faktory, jako vazba na často vzácné a mizející biotopy, nízká migrační schopnost řady druhů a nedostatečné znalosti o mnohých z nich. Zvláště palčivě to platí pro saproxylický hmyz, který ke svému životu potřebuje mrtvé dřevo.
Mrtvé dřevo ale najdeme i na živých stromech, zvláště těch mohutných, které slouží jako biotop nejen ohroženému hmyzu, ale i ptákům, netopýrům nebo mnoha zajímavým druhům hub a lišejníků.
Podmínkou je mrtvé dřevo
Mrtvé dřevo je v naší přírodě s výjimkou několika pralesních rezervací nebo tradičně obhospodařovaných porostů poměrně vzácné. V běžných hospodářských lesích buď žádné není, nebo má nevhodné rozměry (tenké větvičky) či kvalitu (smrková tyčovina). Pokud už někde leží či stojí strom vhodných rozměrů, je to často uprostřed hustého porostu, kde je tma a kam je složité se pro některé druhy dostat, takže jde o ochuzené společenstvo bez řady nejvzácnějších druhů. V posledních desetiletích tak pro saproxylofágní hmyz fungují jako významná refugia zejména staré aleje, parky a také městská zeleň. V nich totiž roste dostatek mohutných a starých stromů, které, ačkoliv jsou ještě živé, mají i značný objem mrtvého dřeva. Tím jsou nejrůznější dutiny, zlomy, pahýly nebo rány od blesku či vandalů, případně uschlé větve nebo jejich části. Pro dendrologa je takový strom třeba nemocný a vhodný k ořezu nebo kácení, pro biologa je však rájem ohroženého hmyzu.
Dostupnost biotopu
Samotné mrtvé dřevo je totiž pro výskyt řady druhů podmínkou nutnou, ale nikoliv jedinou. Velmi významnou roli hraje dostupnost biotopu, ať už v podobě vzdálenosti od dalšího místa výskytu nebo přítomnost nejrůznějších překážek, např. v podobě hustého lesa. Důležité je ale také množství dopadajícího světla. Některé druhy na něj nejsou příliš citlivé, ale velká část z těch nejohroženějších preferuje osvětlené a snadno přístupné lokality. A proto preferují stromy v parcích, zahradách, alejích a městech, které jsou od sebe vzdáleny více než v běžném lese, takže je alespoň jejich část osvětlena, a přitom jich je na lokalitě dostatek. Dalším důležitým faktorem je habitus parkových dřevin, které mívají širší korunu, níže posazené větve a dožívají se vyššího věku než dřeviny rostoucí v lese. Všechny tyto faktory spolu s nejrůznějšími zásahy, umělými i přirozenými, vedou k tomu, že se na těchto stromech mrtvé dřevo a nejrůznější defekty vyskytují v hojném množství.
Z pohledu biologů a ochrany přírody jsou tedy staré či různě poškozené stromy velmi důležitou součástí naší přírody a krajiny. Zjednodušeně řečeno platí, čím starší, tím lepší, a podobně i více různých poškození je z pohledu saproxylofágního hmyzu pozitivem. Projekty na regeneraci městské zeleně, parků a alejí pak biologové vnímají jako riziko. Problémem je zejména konkrétní provedení těchto akcí, kdy se na hmyz zapomene buď úplně, nebo se jeho potřeby zohlední jen nedostatečně. My naopak, ačkoliv zcela nepomíjíme ani estetická a další hlediska, musíme klást důraz zejména na zachování biotopu pro ohrožený hmyz.
Text a foto Mgr. Antonín Krása, AOPK ČR Praha
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 1/2012
