Kosatce s arilem patří k nejatraktivnějším, jedná se však o rostliny určené především pro specialisty – především skalničkáře. Přesto se některé z nich podíleli na křížení zahradních odrůd. Asijské a severoamerické kosatce sekce Lophiris jsou hojně pěstovány ve východní Asii, u nás však, až na výjimky, nejsou zimovzdorné. Odolné druhy jsou zajímavé zahradní rostliny.
Kromě kosatců sekce Iris mají kartáčky na vnějších okvětních lístcích také druhy z dalších pěti sekcí (Oncocyclus, Regelia, Psammiris, Hexapogon a Pseudoregelia). Jsou charakteristické tím, že mají na semeni bílé kroužky – límec (aril). Proto jsou někdy označované jako arilové kosatce. V zahradách se setkáme především se zástupci prvních dvou sérií.
Série Oncocyclus (mezititulek)
Oddenkaté kosatce, jejichž oddenky v místě kde vyrůstají listy bývají korálkovitě ztloustlé. Listy obvykle vyrůstají na podzim a zatahují na konci jara. Stonek je jednokvětý. Květy jsou velké, kartáčkaté, obvykle nápadně žilkované. Vnitřní okvětní lístky jsou vztyčené a většinou větší než dolů skloněné vnější lístky. Rostou v pustinných oblastech od východního Středomoří až po střední Asii.
Tuto sérii můžeme rozdělit na dvě skupiny. Teplomilné kosatce ze Svaté země jsou poměrně vysoké, s listy dlouhými, rovnými nebo jen mírně zahnutými. Květy mají většinou tmavě purpurové až skoro černé (např. Iris atropurpurea Baker, I. aurantinica Dinsm., I. nigricans Dinsm., I. petrana Dinsm.). U nás ve volné půdě zmrzají, lze je pěstovat pouze v temperovaných sklenících se zimními teplotami 5 až 10 oC.
Druhou skupinou jsou nižší kosatce s kratšími, obvykle srpovitě zahnutými listy a velkými květy. Květy mají obvykle základní barvu světlou, nápadné je však jemné krajkovité žilkování, které z nich vytváří jedny z květem nejatraktivnějších kosatců. Pocházejí z východního Turecka a podhůří Kavkazu. Protože rostou poměrně vysoko v horách, jsou odolné k mrazu. Stanoviště jsou však obvykle stepního až polopouštního charakteru. Nadměrná vlhkost představuje u nich značné riziko, proto se často pěstují ve skalničkových sklenících, které umožní regulaci zálivky – tj. suchý podzim a dostatečně vlhké jaro. Některé druhy je možné pěstovat na dobře drenážovaném stanovišti i venku. Substrát volíme lehký, s vápencovou drtí, bez humusu. Kosatce z této skupiny vyžadují sluneční úpal – i krátké přistínění způsobuje, že nedostatečně kvetou. Přes léto a podzim je kryjeme deskou proti dešti, přes zimu navíc lehce chvojím před holomrazy.
Nejčastěji se pěstují:
Iris paradoxa Steven (tučně)
Rostliny vysoké až 25 cm s listy srpovitě prohnutými, širokými kolem dvou centimetrů. Vnější okvětní lístky jsou zakrnělé, krátké a úzké, tmavě fialové až černé, sametově ochlupené. Vnitřní okvětní lístky jsou modrofialové. Roste v Arménii v okolí jezera Sevan, Severozápadním Iránu a v jihovýchodním Turecku v nadmořské výšce kolem 2000 m. V kultuře patří k nejodolnějším zástupcům.
Iris lineolata (Trautv.) Grossh. (syn.: I. acutiloba subsp. lineolata) (tučně)
Listy jsou cca 0,5 cm široké, mírně srpovitě zahnuté. Stonek je vysoký až deset centimetrů, květy mají v průměru kolem šesti centimetrů. Vnější i vnitřní lístky mají základní barvu bílou s hnědofialovou žilnatinou, lístky jsou podlouhle oválné, vnější s výraznou černou skvrnou. Roste v Arménii, Gruzii, Turkmenistánu, Ázerbájdžánu a severním Iránu ve výšce 1500 – 3000 m v lesostepních stráních. Podobný Iris acutiloba roste v okolí Baku v nadmořské výšce kolem 200 m. Je v kultuře náročnější.
Iris elegantissima Sosn. (syn: I. iberica subsp. elegantissima) (tučně)
Rostliny vysoké kolem 20 cm s okvětní lístky bílými, na bázi někdy s vějířem tmavofialové žilnatiny, vnější okvětní lístky jsou hustě tmavě žilkované. Roste ve východním Turecku, Arménii a severním Iránu v nadmořské výšce kolem 1200 m na stepních a polopouštních stráních. Vyžaduje plné slunce a přes zimu zakrytí.
Z dalších, již choulostivějších druhů je možné jmenovat I. barnumiae Foster et Baker (východní Turecko, západní Irán a Irák), Iris iberica Steven (Gruzie), Iris sari Schott et Baker (východní Turecko).
Série Psammiris (mezititulek)
Kosatce této série představují přechod mezi kartáčkatými a arilovými kosatci. Obvykle to jsou drobnější rostliny s úzkými, někdy mírně srpovitě prohnutými listy. Na oddencích se tvoří tenké stolony, kterými se rozmnožují. Květ bývá jeden, obvykle má žlutou barvu. U nás domácí kosatec jižní Moravy (Iris arenaria Waldst. et Kit.) se poměrně obtížně pěstuje, v kultuře je následující druh:
Iris bloudowii Ledeb. (syn.: Iris flavissima Pall.) (tučně)
Rostliny mají až 30 cm dlouhé listy, které jsou na špici často purpurově naběhlé, mírně prohnuté. Stonek je dlouhý až 30 cm nese jeden žlutý květ, který má v průměru kolem 5 cm. Roste v Sibiři, Mongolsku a severní Číně obvykle na horských loukách , okrajích lesů a vlhkých písčinách.
Série Regelia (mezititulek)
Oddenkaté kosatce, s krátkými oddenky, na kterých se obvykle vytvářejí stolony – tenké dlouhé oddenky, které jsou hlízovitě zakončené. Listy mečovité, neprohnuté. Stonky jsou obvykle dvoukvěté. Květy mají kartáčky na vnějších a někdy i na vnitřních okvětních lístcích. Pochází z hor střední Asie. Z této skupiny kosatců se občas pěstují následující druhy:
Iris hoogiana Dykes (tučně)
Štíhlý kosatec vysoký až 65 cm. V příhodných podmínkách se rychle šíří stolony (podzemními výhonky). Listy jsou široké dva centimetry, vzpřímené, lehce sivé s purpurovou bází. Vonné květy jsou čistě levandulově modré s oranžovými kartáčky.
Text a foto RNDr. Pavel Sekerka, Botanická zahrada a genofondové sbírky Chotobuz, Botanický ústav AV ČR, v. v. i., Průhonice
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č.8/2011.
