Dosny jsou teplomilné tropické rostliny, vyžadující přezimování v mrazuprostých prostorách, spojené navíc s nutností narašování výhonů v předjaří, aby do podzimu dorostly nové a silné hlíznaté oddenky schopné dalšího přezimování. Přesto byly od poloviny předminulého století intenzívně šlechtěny, a jakkoli byly ku konci minulého století poněkud opomíjeny, vracejí se nyní do zahrad a parků a znovu dosahují někdejší zasloužené popularity. Shrňme si proto v krátkém přehledu práci někdejších šlechtitelů, vyvinuvších z původních listem okrasných druhů a hybridů v relativně krátké době stovky odrůd s nápadně zvětšenými květy, neúnavně vyháněnými v mnohokvětých vějířcích přes celé léto až do prvních podzimních mrazíků.
Introdukce botanických druhů
První zmínky o introdukci dosen z antilských ostrovů lze vystopovat v Gerardově The Herbal z roku 1597, zmiňující po celých amerických tropech rozšířenou ´´Arundo seu Canna indica´´, docházející v té době značné obliby v italských zahradách. Zda šlo skutečně o pozdější Canna indica L. – mohly by tomu nasvědčovat jen o málo pozdější zmínky žlutokvětých a červenokvětých variant – zůstává nedořešenou hádankou. Exaktnější determinaci komplikuje skutečnost, že podobné C. coccinea Mill. a C. latifolia Mill. rozlišoval teprve Philip Miller, vrchní zahradník Chelsea Garden, v proslulém The Gardener´s Dictionary (1768). Zmiňované taxony byly ostatně ještě dlouho poté zaměňovány (Aitonem roku 1810 z anglických zahrad zmiňovaná Canna coccinea je právě C. indica L.) a současně byly popisovány další drobnokvěté taxony, považované dnes jen za vnitrodruhové varianty C. indica L. Mnohé z nich posloužily v půli devatenáctého století k prvním hybridizacím. Z anglických zahrad už roku 1768 opět Millerem zmiňovaná Canna lutea Mill. a s ní nejspíš identické, o šedesát let později popisované C. crocea Reichenb. a C. aurantiaca Roscoe, především ale z Kostariky introdukovaná C. warszewiczii A.Dietr. (popsaná v roce 1849, pěstovaná však v anglických zahradách už od roku 1821).
K témuž komplexu patří podle nizozemských autorů (Maas-van de Kamer et Maas, 2000) také C. edulis Ker.-Gawl. (v anglických zahradách od roku 1820 a dnes po celých tropech pěstovaná pro škrobnaté oddenky) nebo C. discolor Lindl. – a recentně zjišťovaná molekulární data (Prince et Kress, 2001) poskytují jejich závěrům značnou podporu. Nicméně, poslední monograf rodu Nobuyuki Tanaka (2001) považuje první z obou taxonů za pochybný, a druhý za platný druh, blízký výše zmiňované C. coccinea Mill. Rovněž mokřadní Canna glauca L. (Tanaka ji považuje za sesterskou mimořádně vzrůstné C. latifolia Mill., zatímco Prince et Kress ji posouvají do těsné blízkosti C. indica L.), později proslulá jako jeden z nejčastěji využívaných taxonů ve šlechtění, byla Aitonem zmiňována z anglických zahrad už roku 1789 a také ona velmi brzy zplaněla v tropech po celé Asii (C. siamensis Kränzlin!).
Horaninow (1963) zaznamenává rovných sto druhů (Regelem však brzy redukovaných na pětadvacet), rozdělovaných tehdy ještě do rodů Distemon, Canna, Eurystylus a Achirida – Baker později redukuje všechny na podrody rodu Canna a počet druhů, rozšířený mezitím opět Benthamem a Hookerem, redukuje opět na 23. Z jeho podrodů akceptoval později Kränzlin (1912) bezvýhradně pouze podrod Distemon, z něhož lze ve sbírkách jen ojediněle spatřit roku 1798 uvedenou peruánskou C. paniculata Ruiz et Pav. – právě s tou (nikoli s C. edulis Ker.–Gawl. nebo C. discolor Lindl.), bývá dnes spojována C. achiras Gill. nebo v indexech botanických zahrad občas nabízená C. lanuginosa Roscoe.
Ostatní tři Bakerovy podrody spojil Kränzlin v podrodu Eucanna a počet druhů opět rozšířil na padesát devět. Recentně přidávají Koyama et Tanaka (2000) čtyři nové druhy a (bez dalších dvou později popsaných taxonů: Ciciarelli, 2007) redukují počet druhů rodu na devatenáct (Tanaka, 2001), molekulární data (Prince et Kress, 2001) nicméně naznačují, že i toto číslo je nejspíš nadhodnoceno. Nicméně, právě tyto taxony se ukázaly jako významné v pozdějších hybridizacích vedle výše zmiňovaného C.indica–komplexu (podrod Canna v původním Bakerově pojetí) především mokřadní Canna flaccida Salisb. s velikými svítivě žlutými květy (z někdejšího podrodu Eurystylus, ze severoamerického jihovýchodu přivezena do anglických zahrad roku 1788), z někdejšího podrodu Achirida pak růžově purpurová C. iridiflora Ruiz et Pav., Lambertem uvedená roku 1816 (k témuž podrodu náležela také Planchonem roku 1854 uvedená C. liliiflora Warsz., nebývale vzrůstný druh se smetanově bílými, vonnými a v celém rodu vůbec největšími květy).
První kříženci dosen a vznik odrůdových sortimentů
Byl to Theodor Année, francouzský konzul ve Valparaíso, který po návratu do francouzské Passy znovu do zahrad uvedl C. glauca L. i C. warszewiczii A.Dietr., vzájemně je zkřížil a roku 1848 uvedl na trh první hybrid, popsaný později jako Canna × annaei André a už k roku 1860 vysazovaný v pařížských ulicích v počtu bezmála dvaceti tisíc rostlin. Byly to listem ozdobné dosny s květy jen nepatrně většími než u planých druhů C. indica - komplexu – přesto jsou pěstovány dosud a ještě roku 2002 byly oceněny prestižní Award of Garden Merit.
Také pozdější křížení vycházela vesměs ještě z taxonů C. indica - komplexu, jakými byly C. warszewiczii A.Dietr., C. coccinea Mill., C. lutea Mill. nebo C. limbata Roscoe, a dávala vzniknout jen drobnokvětým lobelkokvětým hybridům (Sprenger, 1895). Teprve M. Lombard a C. Huber křížili C. warszewiczii A. Dietr. také s C. iridiflora Ruiz et Pav. za vzniku amarylkokvěté Canna × ehemannii Hort. Gard.Chron. (rovněž Award of Garden Merit z roku 2002!), velikostí květů také ještě příliš nevynikající, znovu však zpětně křížené s C. iridiflora za vzniku robustních a poměrně již velkokvětých C. × bihorelii Rév. Hort., C. × guttermannii Rév.Hort., C. × nouttonii Rév.Hort. nebo C. × bruantii Hort. Bruant. Z dalšího prokřižování těchto hybridů vznikly konečně gladiolokvět dosny (Sprenger, 1895), jejichž veliké květy vzdáleně připomínají květy mečíků. Ke vzniku mnohých z nich opět přispěla i mokřadní Canna glauca L.*
Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher,
Mendelova univerzita v Brně,
ZF v Lednici
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 11/2013
