Tento článek volně navazuje na dva předchozí, ale nebude se již věnovat druhům a výsadbám suššího charakteru, ale bude zaměřen na převážně prérijní, vzrůstnější byliny, které se vyskytují častěji ve východních a rovněž vlhčích oblastech Severní Ameriky a které jsou v současnosti pěstovány v expozicích Botanické zahrady hl. m. Prahy. Samotný termín prérijní trvalky je nutné brát jako do značné míry zjednodušující. V řadě případů se ty druhy, které zde považujeme za prérijní, vyskytují v přírodě i jinde než v pravých prériích.
Těch skutečných „divokých“ prérií je v současnosti v USA také už poměrně poskrovnu, byť v řadě regionů probíhají pokusy o revitalizaci těchto původních bylinných společenstev. V mnoha případech se jedná o takové druhy, které v přírodě rostou na loukách při okrajích lesů, na lesních pasekách, či světlinách nebo přímo v podrostu světlého listnatého lesa. Výjimečné nejsou ani jako součást vegetace lemující silniční síť. Díky tomu, že východní regiony Severní Ameriky patří mezi oblasti s relativně častými dešti a rostliny zde jen málokdy trpí nedostatkem vláhy, vyskytují se zde i velmi mohutné a vzrůstné byliny, jako jsou například vernónie (Vernonia), některé třapatky (Rudbeckia nitida, R. laciniata), někteří zástupci rodu Verbesina a samozřejmě také mohutné druhy rodu Silphium. Koneckonců i známá plamenka latnatá (Phlox paniculata) roste v přírodě spíše ve vlhkých křovinách, často poblíž břehů vodních toků.
Uplatnění ve výsadbách
V zahradní tvorbě našly mnohé tyto byliny uplatnění jako dnes již klasické záhonové trvalky, bez kterých si téměř nelze představit letní či časně podzimní květinové záhony. O jejich oblíbenosti a atraktivitě svědčí především desítky či spíše stovky odrůd plamenek (Phlox paniculata), zápleváků (Helenium), zavinutek (Monarda), hvězdnic (např. Aster novae-angliae) nebo třapatkovek (Echinacea purpurea). Své uplatnění stále nacházejí v intenzivně udržovaných, kombinovaných trvalkových záhonech typu anglického rabata, ale v posledních letech také (alespoň některé z nich) i v přírodněji pojatých, dynamických trvalkových výsadbách. Při jejich použití na zahradě je potřeba pamatovat na to, že mají vyšší nároky na dostupnost vláhy (zejména plamenky a zápleváky), a že se ve většině případů nejedná o druhy příliš vhodné na sušší stanoviště bez alespoň občasné možnosti závlahy. Její potřebu může samozřejmě do určité míry eliminovat například štěrkový mulč a u některých druhů také stáří rostliny, resp. jejich důkladné zakořenění a mohutnost kořenového systému. Jedná se např. o trvalky jako Silphium laciniatum, S. perfoliatum, S. terebinthinaceum, vernónie druhů Vernonia gigantea a V. noveboracensis aj., které tvoří opravdu velmi mohutný a hluboký kořenový systém, díky němuž snášejí i relativně delší sušší období.
Text a foto Ing. Petr Hanzelka, Ph.D., kurátor sbírek trvalek a okrasných trav, Botanická zahrada hl. m. Prahy
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 8/2022 s tématem měsíce Květinářství a školkařství.*
