17.01.2013 | 04:01
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Rozchodníky a netřesky VII. – Rozchodníky rodu Sedum

Po separaci dříve představených rodů sestává rod Sedum zhruba ze čtyř set chamaefyticky rostoucích druhů se silně masitými listy a vláknitými kořeny, s květy zpravidla žlutými, pětičetnými a volnoplátečnými. Mnohé jsou nepostradatelné ve skalkách a extenzivní střešní zeleni. V přehledu jsou představeny nejpěstovanější taxony, tabulka přibližuje hodnocení nizozemských a německých autorů a poukazuje na upotřebitelnost a okrasnou hodnotu deseti druhů s odrůdami.

Abstract:

After separation of the previously introduced genera, the genus Sedum consists of four hundred chamaephytic species with fleshy leaves, fibrous roots and, usually, yellow flowers that are pentamerous and polypetalous. Many of these are highly recommended for the rock gardens and extensive green roof. The most frequently species are presented and ten species are tabulated together with their varieties of the highest ornamental value.

Rozchodníky ponechané v rodu Sedum nadále zůstávají extrémně různorodou skupinou, vyžadující další studium. Grulich (1984) rozpoznává jen mezi evropskými druhy dvě základní podskupiny – první s taxony zcela lysými, obvykle s deseti tyčinkami v květech většinou žlutých (k této pak řadí i bělokvěté S. anglicum a S. atratum), druhá má druhy podobně různorodé, většinou však žláznaté s květy bílými nebo růžovými a někdy haplostemonickými. První se zdá být monofyletickou skupinou provázanou neoddělitelně s rody někdejší podčeledi Echeverioideae (Carillo-Reyes & al., 2009). Taxony druhé skupiny, uvedené níže jako nezařazené, bývají přesouvány k sekci Epeteium a nově jsou studiemi vycházejícími z molekulárních dat (Ham, 1995; ‘tHart, 1995; Mort & al., 2001) přesouvány k leukosedoidní větvi. I do takto redukovaného rodu stále ještě patří na 400 druhů rozšířených po celé severní polokouli – zpravidla jsou to drobné chamaefyty anebo jednoleté byliny bez oddenků, s vláknitými kořeny a s drobnými, obvykle však velmi masitými listy.

Evropské rozchodníky sekce Sedum
Rozchodníky typové sekce mají zpravidla žluté volnoplátečné květy s adaxiálně vydutými, doširoka hvězdicovitě rozevřenými a při bázi srůstajícími plodolisty se síťnatě vzorkovanými semeny (´tHart & Berendsen, 1980). Neobvyklé jsou produkcí alkaloidů piperidinové a pyrrolidinové řady (Stevens & al. 1995) – zato taniny, běžné u jiných rozchodníků, obvykle chybí. V evropských zemích roste jen asi patnáct druhů sekce, rozdělovaných do několika příbuzenských sérií (´tHart, 1991); dvě třetiny z tohoto počtu nicméně náleží sérii Alpestria, lišící se od všech ostatních květními plátky při bázi lehce srůstajícími. Bělokvěté druhy sérií Anglica a Melananthera bývaly kdysi přisuzovány leukosedoidní větvi (Praeger, 1921; Berger, 1930), data anatomická, chemotaktická i molekulární (Ham, 1994; Stevens & al. 1996; Hart & Berendsen, 1980) je ale přesouvají k této skupině.
Sedum acre L. je mimořádně variabilní taxon s kořenujícími lodyžkami hustě pokrytými drobnými, vejčitě trojúhlými, silně dužnatými, svěže zelenými, po zaschnutí zpravidla opadavými listy, květy v chudokvětých vijanech má žluté. Roste na výslunných skalách a drolinách, ale i při cestách a náspech nebo na starých zdech na karbonátových i silikátových podkladech téměř po celé Evropě. Zatímco k severu pronikají tetraploidní a oktaploidní, zpravidla bohatě kvetoucí populace, robustnější diploidní rasy s nápadně masitějšími listy a většími květy (známé také jako S. krajinae Domin, S. rohlenae Domin nebo S. maweanum Hort.Praeg.) zasahují na jihu až do hor anatolských a severoafrických, kde vystupují k 2500 m nadmořské výšky. Triploidní rostliny jsou hojné všude, kde se diploidní populace střetávají s tetraploidními. S. acre je rozšiřováno v několika odrůdách a patří k nejčastěji pěstovaným rozchodníkům. Útlejší rostliny s listy po zaschnutí neopadavými, označované někdy jako var. microphyllum, se liší i v karyotypu a nejspíš k tomuto druhu nespadají.
Sedum anglicum Huds. je poduškovitě rostoucí rozchodník, připomínající poněkud drobnolisté formy předešlého druhu – spirálně stěsnané a do červena často nabíhající listy má však spíše elipčité a květy bílé, s purpurovými prašníky a červenajícími semeníky. Západoevropský druh rostoucí na silikátových skalách, štěrkovištích a písčinách od iberského po skandinávské pobřeží.
Sedum alpestre Villars je nízkým trsnatým rozchodníkem s vystoupavými, kořenujícími lodyžkami střechovitě pokrytými hrotnatě elipčitými, lysými, svěže zelenými, často červeně kropenatými listy; květy v chudých vijanech má žluté, červeně promývané. Roste v mokrých sutích, v morénách a na sněhových vyležiskách, zpravidla na silikátových podkladech mezi 1500–3000 m výšky ve všech jihoevropských a středoevropských pohořích. Drobnolisté balkánské populace s květy bronzově červenými jsou známy jako S. erythraeum Griseb. Není snadné v kultivaci.
Sedum sexangulare L. (S. boloniense Loisel.) má vystoupavé, kořenující nekvetoucí lodyžky střechovitě pokryty tence cylindrickými, lysými, zjara červeně promývanými listy seřazenými zpravidla v šesti řadách. Zářivě žluté květy ve větvených vijanech jsou drobnější, ale početnější než u předešlých druhů. Osídluje slunné skály, suti a staré zdi z nížiny do montanního stupně hor téměř po celé jižní a střední Evropě, na jihu vystupuje k 2000 m výšky. Populace s bledě žlutými květy jsou někdy vedeny pod jmény S. montenegrinum (Horák) Evans nebo S. tschernokolevii Stefanov.
Sedum urvillei DC. (S. sartorianum Boiss.) bývá s předešlým druhem rovněž někdy spojováno, liší se ale masitějšími, více konickými a na lodyžkách po zaschnutí přetrvávajícími listy, většími květy a také cytologicky. V proměnlivých diploidních až dodekaploidních řadách vystupuje na vápencích anatolských a balkánských hor k 2400 m nadmořské výšky.
Sedum borissovae Balk. má elipčitě cylindrické, sivé, v předjaří často červenající listy střechovitě stěsnané na plazivých lodyžkách. Kvete později než předešlé druhy a bledě žluté květy mívá často vně červeně značené. Karyotypicky svérázný krymský endemit z pobřežních žulových skal.

Východoasijské rozchodníky sekce Sedum
Ze zhruba šedesáti rozchodníků typové sekce více než tři čtvrtiny druhů náleží několika blízkým východoasijským skupinám, vyhraněným na podkladě morfologických i molekulárních dat (Mayuzumi & Ohba, 2004; Carillo-Reyes & al., 2009) výrazněji než v případě sérií evropských, přesto ale taxonomicky dosud neřešeným. Podobně jako evropské taxony mají i ony zpravidla žluté volnoplátečné květy, retikulátní semena a produkují (často v různém složení u různých populací jediného druhu) alkaloidy piperidinové a pyrrolidinové řady (Stevens & al., 1995; Kim & al., 1996).
Sedum polytrichoides Hemsl. je nízký trsnatý rozchodník s pětičetnými žlutými květy a s lysými, hrotnatě lineárními listy střechovitě seskládanými na sterilních výhonech. V řadě morfologicky, cytologicky i chemotakticky proměnlivých populací s listy téměř cylindrickými a na stoncích nápadně zhuštěnými (S. kiusianum Makino, S. lepidopodum Nak.), nebo širšími a více rozvolněnými (S. yabeanum Makino), roste na vlhkých skalách v japonských a severočínských horských lesích do 1000 m nadmořské výšky. Pěstováno je v hnědolistých i žlutolistých odrůdách, v zahradách často zaměňovaných se S. hakonense Makino – epifyticky rostoucím druhem s květy čtyřčetnými.
Sedum sarmentosum Bunge má plazivé výhony s lysými, bledě zelenými, úzce kopinatými nebo až téměř lineárními (S. angustifolium Hu & Huang), na palec dlouhými listy v nepříliš stěsnaných trojpřeslenech. Nepravidelně pětičetné květy v chudých vidlanech na vystoupavých, často růžově zabarvených stoncích jsou žluté, s červenými prašníky. Na stinných skalách vystupuje v thajských horách k 1600 m výšky; odtud sbíhá do čínských pahorkatin a dále ke korejskému a japonskému pobřeží. S příbuzným S. lineare Thunb., pěstovaným často v hrnkách, dnes zplaňuje po celém světě.
Sedum makinoi Maxim. má vystoupavé, v nodech kořenující stonky s listy vstřícnými, plochými, lysými a obvejčitými; žluté květy jsou stěsnány v rozvětvených vijanech. Roste ve stinných mokrých údolích východočínských a japonských pahorkatin. Bývá někdy považováno za širokolistou varietu otužilejšího S. alfredii Hance s listy úzce lopatkovitými a střídavými, vystupujícího na mokrých sutích jihočínských hor k 3000 m výšky. Přestože je mrazuvzdorné, snáší špatně zimní vlhko a pěstováno je proto častěji v pestrolistých kultivarech co hrnková květina.

Rozchodníky sekce Lanceolata
Severoamerická sekce Lanceolata sdružuje na deset druhů s plazivými, kořenujícími lodyžkami a s listy obvykle úzkými a protáhlými. Pětičetné žluté květy mají nesrostlé kýlnaté petaly a bývají seřazeny v třítramenných vijanech. Na svérázných cytologických poměrech sekce (x=8) postavili A.& D. Löve (1985) nový, nicméně botaniky s pramalou ochotou akceptovaný rod Amerosedum.
Sedum divergens Wats. je vytrvalý trsnatý rozchodník s listy na vystoupavých lodyžkách vstřícnými, hustě seskládanými a velmi dužnatými, lopatkovitě obvejčitými až téměř sférickými, zelenými nebo načervenalými. Pětičetné, vzácně až sedmičetné květy se vzpřímenými petaly má žluté, často s červenými semeníky. Roste po celých Skalnatých horách z Kalifornie po Aljašku, na skalnatých svazích a lávových polích vystupuje k 2300 m nadmořské výšky.
Sedum stenopetalum Pursh je rovněž trsnatý, avšak krátkověký rozchodník rostoucí po americkém severozápadě v řadě polyploidních populací s listy ostruhatými, lysými a bledě zelenými, elipčitými (Sedum subclavatum Haw. nebo často jen jednokvěté S. monanthum Suksdorf) až téměř lineárními (v kultivaci častější S. douglasii Hook.), spirálně nahloučenými na vrcholcích krátce větvených nekvetoucích výhonků. Květy v chudokvětých terminálních vijanech má žlutobílé nebo žlutozelené. Na skalnatých pastvinách vystupuje v horách k 3100 m výšky.
Sedum lanceolatum Torrey má listy na trsnatých lodyžkách spirálně řazené, tupě i hrotnatě kopinaté, temně sivozelené, květy jsou bledě žluté nebo zlatožluté, s petaly na kýlech často červeně linkovanými. Roste po celém americkém severozápadě v populacích ostrovních (robustnější Sedum nesioticum Jones) i vysokohorských (stěsnaně trsaté S. subalpinum Blankish.) – poslední vystupuje na exponovaných žulových skalách až k 4050 m nadmořské výšky.

Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher, Mendelova univerzita v Brně, ZF v Lednici

Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 4/2012

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2022 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down