Rosa centifolia (růže stolistá) a Rosa centifolia ´Muscosa´ (mechovky)

V 16. století bylo poraženo španělské loďstvo, o kterém se všichni domnívali, že je neporazitelné. O ovládnutí moře soupeřila Anglie s Holandskem - v té době k němu patřily i severní vlámské provincie. Ve státech, které bohatly, začalo vzkvétat umění. Do té doby asi spadá nadšení Holanďanů pro květiny.

Do země se začaly přivážet nové druhy květin, které se staly námětem květinových kompozic a zátiší, zobrazovaných starými mistry. Zájemci o koupi obrazů ocenili především věrné zachycení květů, listů i plodů. Sjel-li někde umělci štětec a lísteček nebyl vykreslen dokonale, ztrácel obraz na ceně. Proto malíři studovali květiny v botanických zahradách a u sběratelů, aby postřehli i sebemenší detail. Měli připravené stovky studií jednotlivých rostlin, ze kterých mohli sestavit smyšlené kompozice. Ale jednotlivé druhy byly namalovány tak dokonale, že mohou ještě dnes sloužit k botanickému studiu. Zasloužili se o to malíři takových slavných jmen, jako Holanďané jan van Huysum (1682 – 1749), Jan brueghel (1568 – 1625), Balthazar van der Ast (1590 – 1656) a Ambrosius Boschaert (1612 – 1645) a vlámští mistři roeland Savery (1576 – 1639), Daniel Seghers (1590 – 1661) a Jacob Jordaens (1593 – 1678).
Z růží je nejčastěji zobrazována Rosa centifolia. Odtud zřejmě pramení domněnka, že růže vznikla v té době v holandských zahradách. Její pozdější nálezy na svazích Kavkazu však názor vyvracejí. Do Evropy byla růže přivezena už Řeky nebo Římany. Stolistými růžemi už tedy mohly vonět růžové deště, které připravoval návštěvníkům velkolepých banketů v 1. století císař Nero a které změnil později v „průtrže“ císař Heliogabalus. Římská mozaika z 2. století znázorňuje dost věrně typické květy stolístek. Široké korunní lístky po obvodu uzavírají nahloučené, drobnější ve středu květu.
Stolistá nebo také provensálská růže byla oblíbená i ve Francii. Rose des Peintres (růže malířů) drží v ruce na známém obraze Marie-Antoinetta. Až do 19. Století vévodila v dekorech porcelánu i papírových tapet. V Anglii se s ní můžeme setkat pod názvem Cabbage Rose. Zřejmě někomu připomínala kulatá, rozvíjejícíc se poupata - hlávku zelí. Ve Francii zaujala její vůně výrobce parfémů v Grasse. Vůni růže vytváří vysoký počet nestabilních esterů a fenyletylalkohol, který je rozpustný ve vodě. Růžová esence získaná z jejích květů destilací už by neodpovídala vůni květů. Dokonale věrnou vůni lze získat pouze macerací. Květy se zalijí teplým tukem, který vůni pohltí. Z takto získané pomády se vonné látky uvolňují alkoholem nebo hexanem. Výroba je mnohem nákladnější než destilsce při průmyslovém zpracování damascénských růží. Pěstování Rosa centifolia i odlišné zpracování produkce je specifické pro tento region.
O tom, že stolistá růže byla známá a oblíbená také u nás svědčí její náměty, se kterýmii se tak často setkáváme v lidové tvorbě.
Geneticky je růže složitý hybrid, na kterém se podílely R. gallica, R. phoenicia, R. moschata a R. canina. Jméno dal růži Linné, který ji popsal ve svém spise v r. 1753. V té podobě, jak ji znal, se však růže nedochovala. Stolisté růže, které nabízejí zahraniční specializované školky a které pěstují známá rozária, jsou už její hybridy a sporty.
Rosa centifolia je jednou z mála růží, která přečkala z časů našich prababiček ve venkovských neudržovaných zahradách. Vděčí za to svým nádherným, velkým, vonícím květům, které plně rozvité mají tvar koule. Keř sám není nijak vzhledný a obtížně se dá upravit i řezem. Větve, pokryté ostny různého tvaru i velikosti, dole rychle vyholují, některé se ohýbají, jiné se metlovitě větví. Na jaře je můžeme asi o 1/3 zkrátit, ale připravíme se o část květů, které rozkvétají na konci větví. Velké, skloněné, hrubě zubaté listy mohou v nepříznivém roce trpět listovou skvrnitostí. Skloněné jsou i květy, protože květní stopky jsou tenké.
O něco kompaktnější keře má Rosa centifolia ´Muscosa´. Mechovky vznikly mutací z růží stolistých. Květní stopky, šípek i kalich mají pokrytý „mechem“ –osténci a zmnoženými žlázkami, které při dotyku voní. Osténce zdobí i šípky těchto růží. Růže jsou známé od 17. století.

V našich růžových školkách se můžeme setkat s těmito stolístkami a mechovkami.

Rosa centifolia ´Parvifolia´
Tabernaemontanus ji popsal v roce l664 jako burgundskou růži (Pompon de Burgogne). Někteří autoři řadí tuto růži do skupiny Gallica – má vzpřímený růst a zelené dřevo. Je to asi 60 cm vysoký keřík, který se hustě větví a má četné, drobné, špičaté lístky. V červnu je pokryt plochými, asi 4 cm širokými, hustě plnými květy karmínově růžové barvy. Růže se snadno množí řízkováním, snáší dobře řez a dá se z ní vytvořit atypický, nízký živý plot.
Rosa centifolia ´Cristata´ (syn. ´Chapeau de Napoléon´)
Vznikla jako náhodný semenáč nebo sport a byla objevena v roce l820 v puklině zdi starého opevnění ve švýcarském Fribourgu Francouzem Vibertem, který ji v roce l826 uvedl na trh. Nápadná je zejména svými poupaty. Přívěsky na kališních cípech jsou zmnožené a zlistnatělé, takže poupě je značně objemné a má tvar, který dal vznik synonymu Chapeau de Napoléon – Napoleonův klobouk. Růže dorůstá výšky asi 150 cm a těžké květy se lépe vyjímají na keři podepřeném vhodnou konstrukcí.

Blanche Moreau (Moreau 1880)
Bílá mechovka, která může mít při otevření poupat růžový nádech. Krásným kontrastem k barvě květů je „mech“ na květních stopkách a šípku, který je hnědý. Keř je štíhlý a málo se větví. Řezem se dá udržovat v přijatelném tvaru. Roste do výšky asi 150 cm.
Wiliam Lobb (Laffay 1885)
Nápadně zbarvená mechovka, kvetoucí v hustých květenstvích. Květy jsou purpurové, rub korunních lístků je šeříkově růžový. Jsou poloplné, keř zdobí na podzim bohatá násada šípků. Má menší tmavé listy a pěstovaný u stěny má růst jako pnoucí růže.