
Opakované používání herbicidů se stejným mechanismem účinku zvyšuje riziko vzniku rezistentních populací plevelů. Problém se týká i českých polí a podle odborníků je třeba věnovat pozornost především rezistenci vůči inhibitorům ALS a ACCázy nebo vůči glyphosatu.
Rezistence plevelů vzniká v důsledku spontánních genetických mutací. Samotnému vzniku rezistentních jedinců proto nelze zcela zabránit. Zemědělci však mohou významně omezit jejich množení a především další šíření.
První případy rezistentních plevelů byly zaznamenány v souvislosti s používáním triazínových herbicidů. Rezistence se začala objevovat už koncem 60. let ve Spojených státech, zejména v souvislosti s opakovaným používáním těchto přípravků v monokulturách kukuřice a v ovocných sadech. V českých podmínkách se problém výrazněji projevil v 80. letech minulého století, kdy se ve velkém pěstovala kukuřice a byly používány například herbicidy simazin a atrazin. Opakované pěstování kukuřice a používání vyšších dávek herbicidů vytvořilo podmínky pro vznik rezistentních populací. Postupně se však objevují problémy také u dalších skupin účinných látek. Rezistence vůči glyphosatu byla například poprvé prokázána v Austrálii v roce 1997 u jílku tuhého (Lolium rigidum). Podle odborníků je proto důležité s glyphosatem zacházet uvážlivě a zabránit zbytečnému opakování jeho používání. Významným problémem je také rezistence vůči inhibitorům ALS, mezi které patří například sulfonylmočoviny. Ve světě byla rezistence zaznamenána u řady druhů plevelů, například u některých druhů laskavců, merlíkovitých rostlin, ambrozie nebo chundelky metlice a psárky polní. Rezistence se objevuje rovněž u inhibitorů ACCázy. Ve Francii byla potvrzena například u psárky polní a bérů. V českých podmínkách byla orientačně prokázána u ježatky kuří nohy.
Herbicidy se podle mechanismu účinku dělí do několika skupin. Rezistence je vždy spojena s konkrétním mechanismem účinku a souvisí s genetickou změnou, která ovlivňuje citlivost rostliny k dané účinné látce. Mezi významné skupiny patří inhibitory fotosyntézy PSII a PSI, inhibitory ALS, inhibitory biosyntézy karotenoidů nebo inhibitory buněčného dělení. Z hlediska počtu známých případů rezistence patří mezi nejvýznamnější inhibitory PSII, ACC a ALS.
Základem antirezistentní strategie je proto střídání různých způsobů regulace plevelů. Důležitá je zejména pravidelná rotace plodin, správné zpracování půdy a střídání herbicidů s různým mechanismem účinku. Vhodné může být také používání kombinovaných herbicidů. Pokud se na poli objeví rostliny, které po aplikaci herbicidu přežívají, je vhodné situaci dále prověřit. Při podezření na rezistenci je možné odebrat semena a nechat je otestovat v laboratoři specializované na rezistenci plevelů.
Po potvrzení rezistentní populace je podle odborníků nutné přijmout několik opatření:
Důležitým cílem je především zabránit tomu, aby rezistentní rostliny vytvořily semena a rozšířily se na další části pozemku. Pokud se antirezistentní opatření neuplatňují, mohou se rezistentní populace postupně rozšiřovat a regulace plevelů se může stát výrazně složitější.
Mezi hlavní rizika v současnosti patří rezistence vůči inhibitorům ALS, například u chundelky metlice (Apera spica-venti) a psárky polní (Alopecurus myosuroides), dále rezistence vůči inhibitorům ACCázy a také potenciální problémy spojené s používáním glyphosatu. Odborníci proto doporučují nespoléhat dlouhodobě na jediný herbicid nebo jeden mechanismus účinku. Střídání plodin, různé způsoby regulace plevelů a střídání mechanismů účinku herbicidů patří k základním nástrojům, které mohou zpomalit šíření rezistentních populací.
Zdroj: CARC