Cibule (Allium cepa) a česnek (Allium sativum) pravděpodobně pocházejí ze střední Asie a pór (Allium ampeloprasum) pak z Blízkého Východu. Všechny tyto zeleniny byly pěstovány v Egyptě již před rokem 3 200 př. K. Pažitka (Allium schoenoprasum) se vyskytuje divoce rostoucí ve střední Evropě, v severní Asii a v Severní Americe a záměrně byla v Evropě pěstována od 16. století. Všechny tyto druhy jsou pěstovány pro cibule a někdy pro bazální části plochých listů (pór), pouze u pažitky se používají jen listy a to pro pro ozdobu a ochucení jídel.
Chřest (Asparagus officinalis) se přirozeně vyskytuje v podrostových společenstvích v severní Evropě, západní Asii a v severní Africe. Pěstován byl již ve starém Egyptě, Řecku a Římě. Ve středověku však byl, s výjimkou arabských zemí, neznámý a teprve v 17. století se opět objevuje ve Francii jako módní a luxusní zelenina. V Severní Americe chřest často uniká ze zahrad na neobdělávané plochy.
Mrkev (Daucus carota) je původem ze západní Asie, pravděpodobně z Afganistánu. Nejprve byla používána pro lékařské účely a teprve postupně se z ní stávala potravina. V Evropě byla pěstována již před 10. stoletím a do Ameriky se dostala již s prvními osadníky. Kulturní celer (Apium graveolens var. dulce) pochází z divokého celeru, který přirozeně vyskytuje v brakických přílivových mokřinách Švédska, Alžíru, Egypta a v Etiopie. Ve světě se většinou pěstuje pro mladé ztloustlé a z vnější strany nápadně rýhované listové řapíky. Fenykl (Foeniculum vulgare) pochází ze Středomoří a často divoce nebo zplaněle roste na neudržovaných plochách ve vnitrozemí Anglie, Walesu a v jižní a střední Kalifornii. U "sladkého" fenyklu (var. dulce) se konzumují zdužnatělé silně aromatické listové pochvy vytvářející nepravé bulvy. Péřovité listy se také používají jako ozdoba jídel. Pastinák (Pastinaca sativa) je původem z východního Středozemí, kde je zcela běžnou rostlinou okrajů silnic a neobdělávaných ploch. Roste zejména na vápenitých půdách. Pro skladovatelné kuželovité kořeny byl pěstován již v římských dobách, avšak kvalitnější formy pocházejí až ze středověku.
Salát (Lactuca sativa) byl pěstován již ve starém Egyptě, Řecku a Římě. Vylepšené formy byly rozšiřovány zejména Araby, kteří je zavedli i do Evropy. V současnosti se salát pěstuje prakticky na celém světě, s výjimkou nejteplejších tropických nížin. Topinambury (Helianthus tuberosum), ač se jim říká židovské brambory nebo jeruzalémské artyčoky, pocházejí ze Severní Ameriky, kde již v předkolumbovské době je pěstovali indiáni. Do Evropy se dostaly na začátku 17. století a v současnosti jsou rozšířeny zejména tam, kde je tak sucho nebo půdy jsou tak chudé, že zde nelze pěstovat brambory. Artyčoky (Cynara scolymus) pocházejí ze Středozemí a jako potravinu jej znali již staří Řekové a Římané. Velké sukulentní formy však byly vyšlechtěny až za renesance. V současnosti neznáme původní divoké formy, avšak ty pravděpodobně byly odvozeny od divokých kard (Cynara cardunculus). Artyčoky jsou pěstovány pro nedozrálá květenství, která jsou složená z jemných zákrovních listenů a z lůžka ("srdíčka"). Malá, zcela uzavřená květenství mají široké kulinářské použití. Ekonomicky důležité jsou čekanky (Cichorium intybus), které pravděpodobně pocházejí též ze Středomoří. U tohoto druhu zeleniny se pěstují nejrůznější typy - kořeny na cikorku, na rychlení puků, s červenými menšími hlávkami (typ radicchio), se zelenými velkými hlávkami (typ zuckerhut) aj. Botanicky příbuzná endivie, resp. eskariol (Cichorium endiva) pochází z Himalájí, odkud byly v polovině 18. století introdukována do Severní Ameriky jako zahradní plodina.
Velice širokou skupinou jsou brukvovité druhy zeleniny (Brassicaceae), zahrnující několik skupin genomů, které se mezi sebou dobře kříží. Polymorfní botanický druh brukev (Brassica oleracea) pravděpodobně pochází z divokého přímořského zelí, které bylo záměrně pěstováno již před více než 4 000 lety. Z celé této skupiny zelenin botanicky patřících do druhu B. oleracea (hlávkové zelí, hlávková kapusta, listové zelí, květák, růžičková kapusta, brokolice, kedluben) je fylogeneticky nejstarší listové zelí a pak hlávkové zelí. I když jednotlivé morfologické formy se většinou značně odlišují v době zralosti, jen vzácně se odlišují ve struktuře kořenů, plodů a semen a ve fázi sazenic jsou též většinou těžko rozpoznatelné. Listové zelí (skupina acephala) je nejvíce příbuzné hlávkovému zelí, ale místo hlávek vytváří jen volné listy na jednoduchém vzpřímeném a silném stonku (košťálu). Je to nejstarší forma rodu Brassica. Brokolice (skupina botrytis, resp. italica) vytváří na vrcholcích stonků nebo i v paždí listů malé růžičky, které jsou tvořeny z poupat. Stonek brokolice je oproti stonku květáku tenčí a delší a je vhodný ke konzumu. Květák (skupina botrytis) pochází pravděpodobně z Malé Asie a v Evropě je znám od 16. století. Nejstarší popis pochází od holandského botanika Dodoeuse. Konzumní částí je pevná růžice tvořena ze staženého květenství, které je složeno z předčasných květů, jejichž stonky jsou zkrácené, masité a zhuštěné. Hlávkové zelí (skupina capitata) je již pěstováno 2 000 až 2 500 let a po Evropě, včetně britských ostrovů, ho rozšířili Římané. Hladké šťavnaté listy mají krátké řapíky a formují se do kompaktních tvrdých hlávek. U růžičkové kapusty (skupina gemmifera) jsou konzumovány boční pupeny, které se vytvářejí na stonku v místech růstu listů. První zpráva o této zelenině pochází z roku 1587 a vznikla v severní části Evropy, v oblasti kde je nyní Belgie (proto anglický název je "Brussels sprout"). Kedluben (skupina gongylodes) je pěstována pro ztlustlou spodní část stonku. Původ této formy je neznámý, ale předpokládá se, že v Evropě byla pěstována již před raným středověkem.
K brukvovitým zeleninám patří i pekingské zelí (Brassica campestris, skupina pekinensis), které pochází z Číny, kde bylo pěstováno od 5. století. Konzumovány jsou celé listy nebo jen listové řapíky. Tato zelenina vytváří pevné hlávky. Čínské zelí (B. campestris skupina chinensis) je pěstováno pro šťavnaté bílé listové řapíky a zelené čepele. Pochází z Dálného východ u a široce je používáno v Číně, Japonsku a v jihovýchodní Asii. Vodnice (Brassica rapa, skupina rapifera) je původní v Rusku, na Sibíři a ve Skandinávie, kde je pěstována již několik tisíc let. Jako potravina pro lidi i krmivo pro dobytek se používají šťavnaté ztlustlé hypokotyly a velké zelené listy. Šťavnaté ztlustlé hypokotyly má i ředkev (Raphanus sativus), která pochází pravděpodobně ze západní Asie, V Egyptě a Assyrii byla pěstována již před 4 500 lety a asi před 2 000 roky se dostala do Číny. V současnosti existuje mnoho genotypů ředkví a ředkviček, včetně velkých, obecně nazývaných "daikon" (pozn.: u nás většinou jako "japonské"). Velmi oblíbená je varieta radicula, jejíž bulvičky jsou buď kulaté (okolo 2 cm) nebo dlouhé 6 až 7 cm.
Špenát (Spinacia oleracea) pochází z Íránu a v 11. století se spolu s Araby dostal do Španělska. Lebeda zahradní (Atriplex hortensis) pochází ze západní Asie a jihovýchodní Evropy, kde pro mladé jedlé listy byla pěstována již v antických dobách. Ačkoliv byla většinou vytlačena špenátem, v západní Evropě se běžně pěstovala až do 18. století a v menší míře se doposud pěstuje ve Francii a ve střední Evropě. Šrucha (Portulaca oleracea) je stále pěstována ve Středozemí pro své šťavnaté listy a stonky, které jsou používány zejména do salátů. Původem je ze západní Asie a ve střední Evropě a ve Středozemí byla pěstována již v antice. Semena šruchy byla však zjištěna i v archeologických vykopávkách v USA a v jižní Kanadě. Mangold (Beta vulgaris skupina cicla) pochází z divoké přímořské řepy (Beta maritima), která je běžná na většině pobřeží západní Asie a Evropy. Z této řepy pocházejí současné všechny kořenové i listové formy. Listy mangoldu s bílými, zelenými nebo červenými středovými žebry byly ve Středozemí používany jako potravina již v předhistorické době. U této řepy se nepožívají kořeny, které jsou slabé a větvené, kdežto řepa salátová (Beta vulgaris) se pěstuje právě pro ztlustlý hypokotyl. Jako zelenina byla známa již před rokem 300 p. K.
Za zeleninu je třeba počítat i brambory (Solanum tuberosum), které pocházejí z And a to z nadmořské výšky nad 2 000. Zde byly pěstovány Inky více než 2 000 let před příchodem Španělů. Do Evropy se dostaly v roce 1537.
