Již více než dvacet let probíhá vášnivá debata o úzkém vztahu muzejnictví a kolonialismu. Nová studie v prestižním časopise Nature Human Behaviour zkoumá herbářové sbírky celého světa, jejich koloniální odkaz a míru digitalizace herbářových dat. Jedním ze spoluautorů studie je Patrik Mráz, vedoucí Herbářových sbírek Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Na celém světě existuje přes 3400 herbářových sbírek, ve kterých je dohromady uloženo více než 400 milionů rostlin. Například ve sbírkách Přírodovědecké fakulty je uloženo přes dva miliony položek a patří k jedněm z největších na světě. První herbářové sbírky byly zakládány již v 16. století a v poslední dekádě dochází ve sbírkách k jakési revoluci, jelikož jsou herbářové položky čím dál častěji digitalizovány. Díky možnosti vzdáleného přístupu do digitálního depozitáře (většina digitalizovaných dat je shromážděna v Global Biodiversity Information Facility) mají vědci z celého světa k dispozici jedinečná biodiverzitní data, které otvírají nové možnosti výzkumu. Kromě vědeckých otázek ale v souvislosti se sbírkami vyvstávají i etické otázky.
Muzea byla zakládána panovníky a bohatými patrioty ve vyspělých zemích a měla sloužit jako chrámy kultury a umění. Valná většina nejvzácnějších artefaktů pocházela z cizích zemí, a jak je doloženo například z Velké Británie či Spojených států amerických, ne vždy byly tyto artefakty získány cestou běžného obchodu. V některých případech se jednalo o uloupenou kořist z koloniální državy. Stále častěji se proto ozývají hlasy volající po určení právoplatného vlastnictví jednotlivých muzejních artefaktů. Asi největší zájem médií v tomto ohledu vzbudil spor o vlastnictví Rosettské desky (nachází se v Britském muzeu v Londýně, ale nárok na ni vznáší Egypt). Muzea po celém světě tak v současné době prochází érou takzvané dekolonializace. V rámci tohoto procesu se ověřuje vlastnictví artefaktů, případně dochází k navrácení právoplatným majitelům. Součástí dekolonializace muzeí jsou ale i další aktivity, například úzká spolupráce s lokálními obyvateli na tvorbě expozic a příbězích, které muzea předkládají svým návštěvníkům.
Nedávno publikovaná studie se zaměřovala na herbářové sbírky a ověřovala, jak se kolonialismus podepsal na herbářových položkách, které tyto sbírky vlastní. Autoři studie kontaktovali herbáře z celého světa a získali podrobné informace z bezmála sta herbářových sbírek z 39 zemí. Mohli tak zmapovat, odkud herbářové sbírky své položky získávaly. Vědce také zajímalo, jak probíhá digitalizace více než 80 milionů herbářových položek.
Studie ukázala, že většina herbářových sbírek (více než 60% sbírek vlastnících přes 70% herbářových položek) se nachází v Evropě a Severní Americe. Vliv kolonialismu byl při zakládání sbírek velmi silný – největší diverzita flóry se nachází v tropech, ale naprostá většina jí je paradoxně uložena v herbářích mírného pásu. V Evropě a USA se mohou herbáře pochlubit přibližně dvojnásobným druhovým bohatstvím, než v daných oblastech roste. V Asii a Africe bychom naopak nalezli větší diverzitu v přírodě, než mezi herbářovými položkami. Díky ohromnému množství podrobných dat vědci zjistili, že do Evropy proudil rostlinný materiál zejména do roku 1945, do Severní Ameriky naopak spíše po roce 1945 v rámci tzv. US Exploring Expeditions, které zajistily desetitisíce herbářových položek, jež byly následně uloženy v herbáři ve Smithsonově institutu.
Druhou stranou mince představuje fakt, že v USA a Evropě dochází k intenzivnější digitalizaci herbářových položek a ty jsou následně dostupnější pro vědce po celém světě. Míra digitalizace herbářových položek je v současné době velmi nízká – méně než 30% herbářových položek má digitalizované základní informace typu lokalita a datum sběru, fotografie není dostupná ani u 10% položek. Přesto jsou digitální depozitáře dat důležitým informačním zdrojem a umožňují zajímavé analýzy v oblasti systematiky / taxonomie, biogeografie, či ekologie. Rozsáhlá databáze například umožňuje studium původu a šíření invazních druhů, přizpůsobení na eutrofní či jinak znečištěná stanoviště nebo dokonce analýzy změn flóry v závislosti na globální změně klimatu.
Jak se tedy muzejníci z herbářových sbírek staví k původu svých sbírek a ke koloniálním odkazům svých domovských zemí? U novějších herbářových položek je řešení nasnadě. Od ratifikace Nagojského protokolu (mezinárodní úmluva platná od roku 2014) musí vědci sbírat vzorky ve dvou exemplářích – jeden z nich musí být uložen v zemi původu a pouze duplikáty mohou být odvezeny do jiné země a následně uloženy do sbírek či využity pro jiné vědecké účely. Implementace tohoto opatření ovšem není tak jednoduché, jelikož mnoho chudších států nedisponuje muzei či vhodnými institucemi, kam by mohly být herbářové položky uloženy. Podobně jako u archeologických artefaktů tak bude debata o dekolonializaci herbářů ještě dlouhá a cesta k řešení situace pravděpodobně nebude jednoduchá.*
Zdroj: PřF UK
