V rámci jubilejního 10. ročníku festivalu Open House Praha uplyne sto třicet a sto čtyřicet let od narození architektů stavby Veletržního paláce Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla. Sta let by se letos dožil Karel Hubáček, autor ikonického vysílače na Ještědu. Na začátku března oslavil sedmdesátiny historik architektury a pedagog Zdeněk Lukeš, který (nejen) o zmiňovaných architektech pořádá přednášky a věnuje se celý život popularizaci architektury.
Především je třeba říct, že jde vždy o týmovou práci: musí se sejít názory architektů*tek, památkářů*řek, zaměstnanců*kyň Pražského hradu. Myslím, že celkově můžeme být spokojení. Především se obrátil poměr přístupných oproti nepřístupným částem Hradu: lidé se dnes dostanou téměř všude, skoro všechny objekty prošly rekonstrukcí. Zbývá něco málo, jako plánovaná rekonstrukce Plečnikovy zahrady Na Baště nebo areál Jiřského kláštera, který patří církvi. My se těšíme na jejich vizi. Také se podařilo na Hrad přinést současnou architekturu. Výraznou stopu zanechala Eva Jiřičná v podobě Nové oranžerie nebo Josef Pleskot v případě tunelu v Jelením příkopě. Kromě nich zde působila celá plejáda jmen: Jaroslav Zima ze studia D3A, Ladislav Lábus, Petr Hlaváček nebo studia HŠH a také DaM, to se věnovalo rekonstrukci Paláce šlechtičen. Ten byl v zoufalém stavu, ale během dvanácti let trvající renovace se podařilo objekt velmi citlivě rehabilitovat. Jsem rád, že dnes slouží různým účelům. Povedla se také oprava Svatováclavské vinice nad Klárovem včetně Richterovy vily nebo obnova Dolní Lumbeho zahrady, která sice není přístupná veřejnosti, zato zde dnes mají důstojné zázemí zahradníci.
Jak říká Eva, je to taková velká punčocha (směje se). Za památkový odbor jsme Evě zakázali kotvit stavbu do historické zdi, šlo totiž o pozůstatek původní renesanční oranžerie. Musela navrhnout vazník po celé délce budovy, do níž konstrukci ukotvila. Při montáži nastal problém: konstrukce se začala kroutit a popraskala skla. Hotová část stavby se musela rozebrat a Eva několik nocí nespala, protože hledala chybu. Nakonec se zjistilo, že šlo o nepřesnost styčníků: ačkoli to byly zlomky milimetrů, které nebyly přesně vybroušené, chyba se nasčítala a způsobila torzi. Kromě toho bylo nutné vymyslet, jak konstrukci čistit – zvenku jsou nakonec pojízdné lávky. Zahradníci*nice také nebyli nadšeni, že celý systém, který vytváří klima pro subtropické rostliny, je řízený počítačem. Měli neblahou zkušenost s moderními skleníky v Lánech, kde se vinou poruchy v –15° skleníky otevřely a všechny rostliny umrzly. Takže Eva vymyslela i ruční ovládání pro případ, že něco selže. Jinak je to takový velký stroj: v některých obdobích uvnitř prší, okna se automaticky zatahují podle intenzity světla, kontroluje se teplota a vlhkost. V rámci systému fungují také dvě původní kašny od Plečnika a Rothmayera, které tam Eva musela zakomponovat. Nutno připomenout, že stavba by nevznikla bez podnětu paní Olgy Havlové ani bez její přítelkyně a mecenášky Jennifer AEllen Simmons, která přijela z Kanady a výrazně přispěla na její realizaci.
Původně tu stál barokní skleník, z něhož se ale zachovala jen centrální partie. K ní hradní architekt Pavel Janák po válce přistavěl dvě symetrická křídla. Prvním obyvatelem však už nebyl Edvard Beneš, jak se plánovalo, ale až Gottwald. Dům pak sloužil dalším prezidentům komunistické éry až po Husáka. Vznikl tam pak i podzemní bazén. Rezidence nedávno prošla rekonstrukcí, restaurovala se i barokní freska v přízemí i právě Janákovy intervence, jako třeba kuchyně.
To určitě ano. Za ty roky jsme realizovali několik výstav, což je, myslím, výborná osvěta. V roce 1996 jsme uspořádali výstavu architekta Plečnika v celém hradním areálu, což byl vůbec první velký výstavní projekt éry prezidenta Havla…
Zdroj: www.openhousepraha.cz*
