Klášterní zahrady patří k významným památkám krajinářské architektury a jsou i neodmyslitelnou součástí naší historie. Jejich původní funkce, tedy samozásobení obyvatel klášterů ovocem, zeleninou a kořením, pěstování léčivých rostlin, ale i funkce meditační, spirituální a symbolická, se v průběhu staletí vyvíjely. S ohledem na různé zaměření jednotlivých církevních řádů, na historický vývoj a politické změny, se měnily poměry majetkové, které zásadně určovaly také vývoj klášterních zahrad.
Studovaný soubor klášterních zahrad obsahuje více než čtyři desítky objektů v Čechách i na Moravě, které pocházejí z různých období, náležely k různým řádům, a mají nejrůznější současné využití. Cílem tohoto příspěvku je popsat historické typy klášterních zahrad, jejich funkci a na příkladech ukázat, jakým způsobem jsou klášterní zahrady využívány dnes.
První kláštery byly na našem území zakládány již v 10. století, a to řádem benediktinů (Vlček et al. 1997). Z benediktinského prostředí pocházejí jak unikátní písemné prameny, které dokládají fundamentální potřebu existence zahrad v klášteře (Řehole Benediktova 66,6), tak sortiment rostlin v nich pěstovaných. Jedná se především o plán idealizovaného benediktinského kláštera, tzv. Sanktgallenský plán (dále SGP) z počátku 9. století (Foltýn et al. 2014; Cantale et al. 2017), nebo spis W. Straba, De cultura hortorum (Strabo et Šimek 2010).
Zakládání klášterních zahrad úzce souviselo hned s několika klášterními specifiky. Prvním z nich byla uzavřenost klášterních areálů a dále směřování k ideálu soběstačnosti. Klášter měl fungovat jako „Boží dílna“, ze které stoupá do nebes neustálý proud modliteb. Měl být uzavřený před okolím tak, aby jeho obyvatelé nebyli ve svých činnostech rušeni. Práce, včetně obdělávání půdy a zdokonalování pěstebních postupů v klášterních zahradách a sadech, byla tedy běžnou součástí každodenního života mnichů. Obyvatelé klášterů po staletí uchovávali a šířili poznatky o praktickém využití rostlin. Do středoevropských klášterních zahrad byly introdukovány druhy léčivých rostlin původem z oblasti Středomoří a západní Evropy, do té doby u nás neznámé a nepěstované. Zároveň zde byla započata kultivace původních domácích druhů léčivých rostlin i zeleniny, které užíváme dodnes (Skružná 2017).
Rostliny byly nejen potravou, ale i zdrojem léčivých látek, díky kterým v klášterech vzkvétala péče o nemocné a potřebné (ŘB 36,1–10). Součástí klášterních areálů byly nemocnice i vlastní zahrady léčivých rostlin. O způsobu jejich využívání již v raném středověku svědčí např. Lorschský lékopis (Möllerová 2010). Na léčitelství se postupně zaměřily kromě benediktinů a cisterciáků i další řeholní řády.
Text a foto Mgr. Jarmila Skružná,1 Ing. Kateřina Smékalová, Ph.D.,2 Ing. Katarína Kaffková, Ph.D.,3 1Národní zemědělské muzeum, Botanická zahrada Praha, 2Výzkumný ústav rostlinné výroby, v. v. i.
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 11/2023.
