Dřevité pivoňky a jejich pěstování

V Číně se jim říká růže bez trní. Požívaly císařskou ochranu a jsou považovány za národní jmění neboli čínskou královnu květin. Lze zde nalézt rostliny staré přes 400 let. Jak tyto rostliny správně rozmnožovat, podrobnosti o jejich členění a původu se dozvíte z následujícího článku.

Všeobecně pivoňky patří do samostatné čeledi pivoňkovitých (Paeoniaceae) s jediným rodem Paeonia, který obsahuje kolem 30 druhů. Celkem existuje více jak 1000 kultivarů dřevitých pivoněk pod společným označením Paeonia suffruticosa. Plané druhy dřevitých pivoněk pocházejí z Číny. Jedná se přibližně o 10 druhů a poddruhů z nichž byly vyšlechtěny keřovité, čínské, japonské, evropské a americké pivoňky.
Tyto pivoňky bezpochyby patří k nejušlechtilejším a nádherně z jara kvetoucím keřům, které uchvátí a zaujmou každého citlivého pozorovatele. Dřevité pivoňky by měly být v zahradních kompozicích umísťovány na významném místě, chráněném, dobře viditelném pro pozorováni z dálky i zblízka a s dostatkem prostoru kolem sebe. Zpočátku rostou velmi pomalu, od výsadby do bujného růstu nepospíchají. Jejich život totiž trvá někdy i mnoho desítek let. U nás se dožívají minimálně 50 let. V Číně existují rostliny staré 300 až 400 let. Číňané pivoňky znali pod jménem Moutan a jejich pěstováni sahá až do doby před 2000 lety. Vždy byly pod císařskou ochranou a považovány za národní jmění. Až kolem roku 1700 začaly docházet do Evropy zprávy o těchto rostlinách, popisovaných jako růže bez trní a teprve v roce 1789 byly poprvé dovezeny dřevité pivoňky do botanické zahrady Kew v Anglii. Ve druhé polovině 19. století se začalo s pěstováním v několika specializovaných zahradnických firmách ve Francii, Anglii, Německu a Holandsku. Od počátku byla snaha šlechtitelů vyšlechtit nové hybridy z prvních obdržených rostlin z Číny. Již na počátku 20. století nabízí specializované zahradnické školky po celé Evropě i Americe desítky kultivarů. V současné době jsou pro pěstitele dostupné desítky až stovky kultivarů dřevitých pivoněk. Některé botanické zahrady nabízejí a soustřeďují kolekce o několika stovkách kultivarů.

Rozlišení dle stupně přeměny tyčinek
Dřevitá pivoňka – Paeonia suffruticosa ANDR. (keřovitá – syn. P. arborea DONN.). Vytrvalý keř 1,5 až 2 m vysoký a 2 až 3 m široký s dřevnatými větvemi. Listy na podzim opadávají, na jaře opět vyraší nové výhony zakončené květními pupeny. Listy jsou velké, dvakrát trojčetné se třemi až pěti úkrojky, podlouhle vejčité až okrouhle oválné, celokrajné a na postranních řapících zašpičatělé. Vedlejší úkrojky křídlatě přisedají k řapíku, který je silný a často velmi dlouhý. Kořeny jsou široce rozvětvené s postranním hustým větvením, což zaručuje možnost dlouhověkého růstu. Kvetou od konce dubna, nejčastěji v květnu, ale i v červnu. Květy jsou koncové, jednotlivé, obvykle kolem 15 až 20 cm široké, u některých kultivarů i větší.
V zahradnické praxi se typ pivoňkového květu rozlišuje dle stupně přeměny tyčinek, případně i pestíku, v korunní lístky na květy jednoduché, poloplné, plné a japonské. Jednoduchý květ má pět a více korunních lístků uspořádaných kolem středu s pestíky a tyčinkami s plně fertilním pylem. Tento typ květu odpovídá planým rostlinám, ale ve svých kulturních formách má větší škálu barev, od bílé až po tmavě červenou. U hybridních jednoduchých květů mohou být korunní lístky v jedné, ve dvou nebo i třech řadách. Poloplný květ má po obvodu směrem do středu více než pět korunních lístků z přeměněných vnitřních tyčinek. Fertilní tyčinky mají různá uspořádání, jsou ve středu, nebo různě roztroušeny v celém květu. Pestíky mohou být normální nebo zčásti či úplně přeměněné v petalizované lístky. Plný květ má pět a více obvodových korunních lístků a z větší části nebo i úplně přeměněné tyčinky a pestíky na korunní lístky. Ty spolu tvoří hlavní část plného květu.

Japonské hybridy
U skupiny japonských pivoněk sasankovitého květu je střed květu utvořen z tyčinek plně přeměněných v malé lístky nazývané petaloidy. Barvou jsou žluté nebo ve světlejších odstínech okrajových korunních lístků. Květ je tvořen po obvodu rovněž pěti a více korunními lístky, střed je pouze z petaloidů postrádajících pyl. Tyto přeměněné tyčinky docilují značné rozmanitosti a objevují se v mnoha různých formách. Při úvaze, že bylo vyšlechtěno už několik stovek kultivarů, je zcela pochopitelná rozmanitost kombinací a mnoho odstínů barev. Od čistě bílých květů, bílých s červenou skvrnou na bázi, bílých s červeným žíháním, růžových s červenými skvrnami nebo tmavě žíhaných, červených s modrým nádechem a tmavým žíháním ve středu, po květy dvoubarevné, červeno-růžové, korálově červené, karmínové s růžovým lemem, citronově žluté, žluté s červeným žíháním, žluté s červeným okrajem a oranžově žíhané, meruňkově oranžové, oranžově červené s pruhováním i žilkováním a dokonce i zelenokvěté. Rozmanitost kultivarů dřevitých pivoněk nespočívá pouze v kombinaci barev a jejich odstínů, ale také ve tvaru, velikosti a stavbě květů, korunních lístků a jejich okrajů (celokrajné, zubaté, stříhané, třepenité a zvlněné)

Podmínky pro pěstování
Dřevitá pivoňka je evropskému kontinentálnímu klimatu dobře přizpůsobená. Dává přednost místu na plném slunci, případně s lehkým pohyblivým polostínem po dobu dvou až tří hodin. Stanoviště volíme vzdušné, prostorné a chráněné před větry a studeným průvanem. Nejlépe prospívají ve středně vysokých polohách, kde snáší bez obtíží i tužší zimu, ale bez teplotních výkyvů během vegetačního klidu. Vzrostlé keře v našich podmínkách na vhodných stanovištích přečkají bez poškození i delší období mrazu. Půdu vyžaduje propustnou, živnou, zásaditou, ale snáší i neutrální pH. V půdách kyselých, zamokřených a v oblastech vlhkých s častými dešťovými srážkami se nedá s úspěchem pěstovat. Pivoňkám velice svědčí na podzim a po odkvětu občasné přihnojení dobrým organicky bohatým kompostem a v červnu kombinovaným minerálním hnojivem. Organická i minerální hnojiva se zapravují do půdy mělce maximálně do hloubky 5 až 7 cm. Po výsadbě do půdy předem obohacené o humus a živiny z kombinovaného hnojiva již není třeba po dobu tří až pěti let hnojit.
Výsadba a řez
Rostliny vysazujeme hlavně jako solitéry, většinou dvou až tří leté roubovance s kořenovým balem. Nejvhodnější je sázet rostliny na jaře, ale pokud jsou pěstované v kontejnerech lze je vysazovat během celého vegetačního období. Roubované pivoňky sázíme hluboko tak, aby místo srůstu podnože s roubem bylo 10 až 15 cm pod povrchem půdy. K dosažení keřovitého růstu se doporučuje rostlinu zasadit šikmo. Při tomto způsobu výsadby vyroste ze spících oček na roubu více základních výhonů. Z roubu ušlechtilé pivoňky zakrytého zeminou se vytvoří rychleji vlastní kořeny. Kolem rostlin udržujeme bezplevelné velké závlahové mísy. Pivoňky vysazujeme do vykopané jámy o velikosti 60 x 60 x 60 cm. Jámu vyplníme na živiny bohatým kompostem, doplněný pomalu rozpustným hnojivem. Před mrazy chráníme povrch půdy vrstvou listí, slámou, slamnatým hnojem nebo větvemi chvojí. Vzrostlé keře jsou v našich běžných zimách již mrazuvzdorné. Rostliny poškozují pozdní mrazy na mladých výhonech s novými listy a poupaty. Po odkvětu je nutné odstranit koncové výhony s nevzhlednými zbytky květů s nasazenými měchýřky. Zamezíme tím vysilování rostliny případnou tvorbou semen. U starších keřů si můžeme v některých případech dovolit i hlubší řez přestárlých a uvnitř keře rostoucích větví. Tím podpoříme růst výhonů nových. Jakékoliv zakracování větví zmenšuje násadu květů, dřevité pivoňky kvetou z koncových pupenů, které se zakládají v předcházejícím roce. Zmlazovací řez u přestárlých keřů snáší pivoňky dobře. Staré větve se doporučuje odstranit až u země, než je zkracovat. Obvykle řez omezujeme pouze na vystřihání suchých, poškozených nebo nemocných větví. Opadané listy pivoněk je nutné shrabat, kompostovat nebo spálit. Jinak zpravidla dochází k infekci houbovými chorobami. Vzrostlé velké rostliny s bujným olistěním a velikými květy s nedostatečně silnými stonky se v důsledku těžkých květů klopí k zemi a je nutné jim vybudovat oporu. Jako nejstabilnější opěrný systém se jeví bambusové tyčky zapíchnuté do země kolem keře, na než se upevní drátěné pletivo s malými oky.

Choroby a škůdci
Z nejčastěji vyskytujících se houbových chorob jsou plíseň pivoňková (Botrytis paeoniae) a plíseň šedá (Botrytis cinerea). Ochrana proti těmto chorobám spočívá v mechanickém odřezávání napadených částí a jejich okamžité pálení. Rostliny je třeba opakovaně ošetřit postřikem fungicidními přípravky obsahujícími kontaktní a systémové složky. Používají se preventivně i kurativně a to na jaře při počátku rašení a opakovaně na podzim. Před výsadbou mladých rostlin je vhodné celé rostliny včetně nádoby ponořit do roztoku fungicidního přípravku. Z živočišných škůdců je nejobávanější kořenové háďátko. Při zjištění jeho výskytu je nejlépe rostlinu spálit.