20.09.2005 | 10:09
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Denivky

V zahradnickém pojetí rostlin najdeme několik skupin, které se tradičně těší neobyčejné vážnosti. Pozornost jim věnují nejen pěstitelé, ale i šlechtitelé a novinky často získávají ocenění na nejrůznějších soutěžích a výstavách. V posledních dvou desetiletích došlo na pomyslném zahradnickém nebi k výraznějším změnám, a k japonským podléškám, střevíčníkům, pivoňkám, leknínům, trilíím a dalším žádaným skupinám přibyly přinejmenším tři rody někdejších outsiderů: Hosta, Hemerocallis, Heuchera. Bohyšky se staly nejprodávanějšími, denivky nejdražšími a dlužichy nejpatentovanějšími rody.

Denní lilii, jak zní přeložené anglické i německé jméno, jsme si v češtině zkrátili na denivka a latinské Hemerocallis je jméno, které jí dal Linné podle dávného jména Emerocallis, kterým roku 512 př. n. l. popsal Dioskurides kterousi cibulovinu.

Původ
Jejich domovinou je východoasijský areál a v současnosti je popsáno zhruba 23 druhů. V Číně je denivka požívána jako tradiční potravina, v lidovém léčitelství či mezi mnichy je známá jako prostředek k zlepšení nálady. První vyobrazení denivky se datuje k roku 1059 př. n. l. a jde prokazatelně o plnokvětou varietu. Psal o ní Konfucius a mnozí další, všichni svorně jako o velmi krásné a užitečně rostlině. Těžko říci, která denivka byla do Evropy dovezena skutečně jako první, nicméně roku 1576 tu již rostl H. fulva i H. lilioasphodelus, a to přinejmeším v Benátkách a Antverpách. K nám se denivka pravděpodobně dostala velmi záhy, neboť Cluisius ve svém díle o rostlinách Rakouska a Uher obě zmíněné uvádí. Staletí jejich přítomnosti daly dostatek možností oběma zmíněným druhům aby v některých místech zplaněly natolik, že byly občas považovány za původní druh. Zejména H. fulva je u nás častou součástí zahrad, hřbitovů či parků a jejich širokého okolí. Drtivá většina populace má tudíž s denivkou jakousi zkušenost a dokáže si odvodit, že je to rostlina nepříliš náročná.

Šlechtění v zahraničí
Dnes se pro rod Hemerocallis uvádí podle zdroje 10 až 40 tisíc známých hybridních kulturních variet. Každému, kdo se seznámí s botanickými druhy, musí být jasné, že rod s relativně nízkou variabilitou a chudou barevnou škálou, musel projít velmi intenzivním šlechtěním. Karl Ludwig Sprenger z Neapole byl pionýrem prvních kříženců a kdyby jeho zahradu nezasypal výbuch Vesuvu roku 1906, bylo by první systematické šlechtění na světě o pár desítek let dříve. Několik vlaštovek přinesl Němec Steiner a Angličané Yeld a Perry. Válečné události ale v Evropě zmrazily leckteré kulturní snažení, toto nevyjímaje.
Na americkém kontinentě se mimo přímý vliv válečného běsnění objevil pravý otec moderních denivek, Arlow B. Stout. Jako první komplexně popsal jednotlivé druhy ve své knize Daylilies (1934) a sám se pustil do prvních křížení. V té době existovaly v květu žluté, oranžové a hnědočervené barvy, o tvarových odchylkách květů nemohlo být zatím příliš řeči. Stout se jako první přiblížil čistě červené a růžové barvě. Ukázal tak, že v květech je skrytá neobyčejná variabilita a vyselektoval i některé hojně kvetoucí typy. Prestižní ocenění denivek nese jméno po něm Stout Medal.
Po druhé světové válce se s denivkami ve Spojených Státech roztrhl pytel. Byla uspořádána první výstava a vznik společnosti přátel denivek na sebe nenechal dlouho čekat. Z té se později transformovala American Hemerocallis Society, která platí za světově uznávanou autoritu podnes. V téže době vznikají také první tetraploidy, zatím bez velkého zájmu. Průlom nastal až po roce 1961, kdy Orville Fay a Bob Griesbach získali první tetraploid s klíčivými semeny. Vůdčí osobou se stal R.W.Munson, který, ač profesí architekt, začal s křížením denivek již jako mladík. Docílil toho, aby denivky zůstaly zahradními rostlinami, které rostou bez velké péče v širokém klimatickém spektru a intenzivně kvetou. Spojil síly s dalšími významnými šlechtiteli (Peck, Moldovan, Reckamp) a pokusili se o převod kultury na tetraploidy. Mezitím se ovšem mezi diploidy objevily klony s tvarovými odchylkami květů, první zkadeření, úzkoplátečné, okrouhlé okvětí apod. Práce na tetraploidech přinášela jen malé výsledky a budila tak značný pesimismus. Šlechtitelé se rozdělili definitivně na dva tábory. Průkopníci tetraploidů nikdy neobdrželi Stout Medal a tuto cenu do roku 1996 získaly jen dva kultivary tohoto původu. Během období úspěchů diploidů v 80.letech jen málokdo věřil ve změnu. Dnes je většina nových hybridů tetraploidních a mezi elitu nyní patří jména jako ‘Stamile‘, ‘Salter‘, ‘Petit‘, ‘Carr‘, ‘Joiner‘, ‘Hanson‘,‘Benz‘,‘Kaskel‘,‘Peat‘,‘Grace‘ a další. Každý z nich má svou linii, sledující mrazuvzdornost, velikost květů, větvení lodyh, plnokvětost nebo jistou část barevného spektra. Jde o jednotlivce i o manželské páry, tandemy přátel nebo třeba jen o sousedy, které jejich společný zájem sblížil.
V Evropě nikdy denivky nenalezly patřičné podhoubí, přestože v německých zemích vznikla řada cenných odrůd. Anglie je dlouhodobě víceméně ignoruje a teprve s příchodem nových amerických soret se blýská na lepší časy. Této chvíle využívají holandské školky k okamžitému využití trhu a organizují výraznou mediální podporu. I mezi Holanďany však lze nalézt samozřejmě vlaštovky věrné řemeslu. Za všechny stojí za zmínku práce tandemu Spitsbergen – Willemsen, kteří selektují denivky výhradně jako kvalitní zahradní rostliny, bohatě a dlouho kvetoucí s kvalitním habitem.

Tuzemští šlechtitelé
V našich zemích je nepochybně arbitrem elegance srovnávací pokus Milady Opatrné započatý roku 1973 v Průhonicích. Do roku 1980 v něm bylo sledováno 109 odrůd a z hlediska použití bylo následně pro zahradní architekturu vybráno 18 základních a deset vhodných doplňkových odrůd. S určitým ohledem na toto hodnocení se značná část této sbírky drží v kultuře podnes coby časem prověřené sorty. Ve střední Evropě existuje také poněkud panslovanské sdružení šlechtitelů denivek, jehož členové podnikají s různým úspěchem vlastní selekce. V českých zemích se systematicky touto činností zabývají šlechtitelé Mimránek, Dudek či Šťastný a jistě mnozí další. Do kultury se ovšem tyto nepochybně odolné rostliny zatím nepodařilo zavést. V Průhonicích nedávno prakticky zanikla sbírka léta vznikající pod vedením pana Blažka, v Troji nicméně z valné části existuje kolegiálně vzniknuvší kolekce díky práci pana Humla, dnes pod vedením kurátorky Bulánkové.

Nároky denivek
Jde o velice dlouhověké trvalky s často hlíznatě ztlustlým zásobním orgánem. Tomu odpovídá i její životní strategie – poměrně dlouho se na stanovišti stabilizuje, ale o to více stresu vydrží. Rámcově jde o plně dormantivní, polostálezelené a stálezelené rostliny, přičemž zejména poslední jmenovaná je pro naše podmínky poněkud riziková.

Habitus
Celkový habitus rostlin jde od 20 cm do téměř 200 cm vysokých květních lodyh. V listu můžeme vybírat mezi úzkolistými typy, několika pestrolistými, případně lze nalézt rozdíly v barevném spektru od světle po sivozelenou.
Zdaleka největším lákadlem zůstávají u denivek květy. Nejmenší z nich mají kolem 4 cm a největší kolem 25 cm v průměru, přičemž lodyha může nést až 100 květů. Tvarových skupin je nejméně 12, patří mezi ně květy kulaté, trojhranné, pavoukovité, pivoňkovité či zkadeřené. Barevná škála a jejich kombinace nezná mezí, v sortimentu se vyskytují kultivary od čistě bílé po temně fialově černou. Posuzovanými znaky jsou dále například tečkování, dvoubarevnost, oko, halo, třpyt, okraj, jícen, krepování, prašníky, vodoznak, žilnatina nebo kombinace zvaná „tisk“ a další. Kvést mohou od května do září, poslední dobou se objevují i sorty s dvojí sezónou. Některé sorty udrží květ až tři dny, jiné kvetou pouze odpoledne a ráno dalšího dne. Toto spektrum vytváří vlastně neomezené množství kombinací.

Možnosti množení
Zvládnutí množení denivek je klíčem k úspěchu. Jelikož je generativní cesta určena výhradně pro naplňování šlechtitelských cílů, probíhá veškeré komerční množení vegetativně – dělením, paždními prýty, lanolinovou metodou nebo in-vitro. S ohledem na možné obchodní uplatnění prostokořenné sadby, zůstává konečnou fází množení především dělení. To předpokládá rozvinuté matkové hospodářství s termíny dělení podzim až předjaří. Díky růstové povaze rostliny je dělivý koeficient ve dvou až tříletém cyklu zhruba 1 : 6 až 1 : 12, přičemž některé robustní odrůdy dávají i méně, naopak hojně dělivé zase není možné obvykle uplatnit jako jednopukové. Intenzivní matkové hospodářství v dvouletém cyklu vyžaduje perfektní pozemek s písčitou humózní půdou trvale pod závlahou za ideálního přísunu živin. Extenzivní matky v tří až pětiletém cyklu vyžadují více prostoru, daleko méně péče, vody i živin a za to dávají menší výnos. Při dělení nelze podceňovat rozvoj houbových chorob na řezných ranách. Vhodné je mořit fungicidy i stimulovat. Velice dobře snášejí trsy chlazení a sklepní skladování, čímž vytváří mj. potencionální zimní pracovní příležitost pro naše zahradníky. Alternativní množení prýty lze provádět jen v malém rozsahu, lanolinové spočívá v seříznutí hlavního puku a povzbuzením vzniku adventivních pupenů stimulátory. In-vitro množení je nejlepší cestou od šlechtitele ke koncovému spotřebiteli. Při ceně kolem 300 dolarů za rostlinu je nepochybně velmi rentabilní.

Komerční zhodnocení produkce
Koncová úprava pro maloobchodní prodej je pro rod Hemerocallis neobyčejně podstatná. I při sebelepší podpoře fotodokumentací je nevíce ceněna vždy živá rostlina s květem. Prodej v klidovém stavu jako hlíznaté rostliny je, už s ohledem na neudržitelný zdravotní stav vlivem změny teplot, řešení bez budoucnosti. Koncový zákazník klade a bude klást na kondici a záruku pravosti rostlin vysoké nároky. Dostatečně silný, květuschopný oddělek, je základním požadavkem, který se nemusí vždy dařit u dražších soret naplnit. Navíc se nabídka květů každým dnem mění. Denivky špatně snáší delší pobyt v kontejneru, degenerují a nekvetou. Je záhodno tedy prodávat relativně čerstvě (podzim až jaro) nahrnkované rostliny dělené z matek v hlubších kontejnerech. Nutné je dostatečné zásobení živinami, jelikož kvetení rostlinu značně vyčerpává.
Asi jen Američané jsou schopni propadnout takovému šílenství, jako v případě denivek. Každopádně v českých podmínkách máme velmi dobrý základ pěstitelské tradice a vedle starých osvědčených odrůd je na čase začít zkoušet i ty nové a vybrat z nich novou generaci. Je to totiž jeden ze způsobů jak udržet nebo spíše znovuzískat renomé tuzemských zahradníků a seriozní informací se následně bránit nekontrolovanému dovozu a jeho propagaci.

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Komentáře k článku

  1. Nutno podotknout, že se pan Fous (autor článku) zřejmě uvěřil mylné informaci před lety šířené zlými jazyky, že došlo k zániku průhonické sbírky denivek. V roce 2016 je v Průhonické botanické zahradě z vidění 425 kultivarů Hemerocallis mapujících období od roku 1893 až 2012. Zahrada je během léta volně přístupná pro návštěvníky.

    Markéta Macháčková
    kurátorka sbírky denivek
    Botanický ústav Akademie věd ČR v.v.i.
    Průhonice

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2022 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down