Choroby a škůdci buku

Buk (Fagus L.), zejména buk lesní (Fagus sylvatica L.), býval v našich podmínkách nejrozšířenější listnatou dřevinou. V současné době existuje několik desítek forem a kultivarů tohoto druhu, které se liší jak vzrůstem, tak barvou listů a jsou využívány do okrasných výsadeb i živých plotů.

Buky patří mezi druhy náročnější na půdu, citlivě reagují na její utužení a nedostatečné zásobování vodou i vzdušnou vlhkost. Vyhovují mu půdy humózní, s vyšším podílem minerálů, rovnoměrně vlhké.

Poruchy a poškození buku

Nedostatky ve výživě se projevují nejčastěji na listech. Při nedostatku hořčíku se nejprve na nejstarších listech objevují chlorotické, později nekrotické skvrny, které se šíří od střední žilky, přičemž nervatura zůstává delší dobu zelená. Pokud se chloróza objevuje nejprve na nejmladších, případně středně starých listech, přičemž pouze po obvodu zůstává úzký zelený lem, příčinou bývá nedostatek železa, případně manganu. Porucha se vyskytuje především na vápenatých půdách. Chloróza, postupně nekróza pletiv postupující od špičky přes okraje k bázi listu, je vyvolána nedostatkem draslíku. Nedostatek prvků lze krátkodobě upravit ošetřením listovými hnojivy, avšak pro dlouhodobější účinek je nezbytná aplikace půdních hnojiv.

Na exponovaných jihozápadních stanovištích dochází častěji u volně stojících starších nebo přesazených stromů k poškození a odlupování kůry v důsledku odumření kambia vlivem silného slunečního záření. U mladých stromků lze chránit kmínky jutovými pásy či plastovými manžetami. U buků nacházejících se v blízkosti komunikací dochází k okrajovým nekrózám a zasychání listů v důsledku poškození posypovými solemi. Buky bývají poškozeny také pozdními jarními mrazy. Poměrně častým jevem je praskání kůry jako následek nadměrného množství vody, kdy dochází rychleji ke zvětšování obvodu než prodlužování kmene. Na vzrostlých stromech mohou praskliny dosahovat až 1 m, většinou jsou postupně uzavírány kalusem. K zabránění sekundárním infekcím je vhodné ošetření ran hojivým balzámem. Na jaře, především ze zbytků po odlomených větvích či z báze kmene, vytéká narůžovělá až oranžově červená tekutina, která pokrývá poměrně velkou plochu. U poraněných stromů, při vysokém tlaku v cévách, může docházet k vylučování mízy a po jejím osídlení kvasinkami a bakteriemi se nápadně změní její zbarvení*

Text a foto doc. Ing. Ivana Šafránková, Ph.D., Mendelova univerzita v Brně

Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 12/2013