Generativní a klasické metody vegetativní reprodukce u řady druhů dřevin z mnoha důvodů selhávají. Jednou z možností vegetativní reprodukce je stále více se uplatňující využití biotechnologických postupů in vitro.
Metodou in vitro lze rychle a ekonomicky výhodně namnožit kvalitní sadební materiál z vybraných dárcovských jedinců. Moderní biotechnologické postupy představují nové alternativy v množení a šlechtění nejen lesních dřevin.
Mikropropagace je vhodnou technologií pro konzervaci ohrožených genotypů i rychlé získání dostatečného množství klonového sadebního materiálu pro případnou repatriaci ohrožených druhů rostlin na původní stanoviště. První práce dokazující možnost vypěstování kompletních rostlin z primárních explantátů (výhony, pupeny, listy, zygotická embrya, kotyledony) v podmínkách in vitro se u listnatých dřevin datují do 30. let 20. století (Gautheret 1934, Ulmus campestris), u jehličnanů o něco později (Ball 1950, Sequoia sempervirens; Reinert, White 1956, Picea glauca). Problematiku mikropropagace lesních dřevin zavedl v ČR profesor V. Chalupa počátkem sedmdesátých let 20. století, a to na pracovišti Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM). Vypracoval postupy organogeneze a somatické embryogeneze pro řadu našich jehličnatých a většinu listnatých lesních dřevin, jako příklad lze uvést práce týkající se mikropropagace smrku (Picea abies) a douglasky – Pseudotsuga menziesi (Chalupa, Durzan 1973). V řešení problematiky mikropropagace ve VÚLHM úspěšně pokračovala RNDr. Jana Malá, CSc., která společně s kolektivem pracovníků optimalizovala metodické postupy pro více než 30 druhů lesních dřevin, ale i pro ohrožené druhy rostlin. Pod jejím vedením byla založena i Národní banka explantátů lesních dřevin.
Jako explantáty se obecně označují různé části rostlin, které jsou sterilně pěstovány v in vitro podmínkách na definovaných živných mediích. Výchozím materiálem pro explantáty jsou menší části rostlin, mohou být využity prakticky všechny rostlinné části, a to i části, které se při klasickém vegetativním způsobu množení nepoužívají (generativní pletiva, orgány, buňky, protoplasty a kalusy). U lesních dřevin se jako zdrojové rostlinné části obvykle používají zralá i nezralá embrya, hypokotyly, kotyledony, vrcholky výrůstků, apikální meristémy z apikálních i axilárních pupenů, celé výhony a orgány, jehličí nebo svazky jehličí (brachyblasty) a listy, ale také kambiální pletiva ze starších výhonů a dokonce jednotlivé buňky nebo protoplasty.
Úspěšnost mikropropagace určují kvalita zdrojového materiálu (volba vhodného dárce, jeho stáří a zdravotní stav, doba odběru), manipulace s rostlinným materiálem pro přípravu explantátů (způsob a délka skladování, účinnost sterilizace vůči patogenům a její šetrnost k pletivům explantátu), výběr kultivačních postupů in vitro a stanovení podmínek pro aklimatizaci dopěstovaných kompletních rostlin podle odlišných růstových požadavků jednotlivých druhů (chemické složení živného média, teplota, délka a intenzita osvitu).
Text: Ing. Pavlína Máchová, Ph.D., Ing. Helena Cvrčková, Ph.D., Mgr. Martina Komárková, Ph.D., VÚLHM, Jíloviště
Úvodní foto: Extirpace pupenu jeřábu břeku (foto J. Vorel)
Poděkování: Příspěvek vznikl za podpory Ministerstva zemědělství, institucionální podpora MZE-RO0123.
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 04/2024*
