Vázání a aranžování květin, zvaná floristika je tvorbou rozmanitých květinových děl k různým účelům. Mezi ně patří tvorba či floristika smuteční, kterou lze rozdělit na dvě základní části. První je pohřební, tj. tvorba omezená na věnce a kytice na rakev i k uctění památky při smutečním obřadu.
Téměř všechna se tvoří na objednávku pozůstalých těsně před smutečním aktem a zčásti se dodává přímo na místo konání, nebo ji pozůstalí odebírají přímo u floristy krátce před obřadem. Tvoří důstojný rámec vlastního pietního aktu obřadní síně.
V současné době část výzdoby tj. zeleň a některé věnce půjčuje pohřební organizace za poplatek a slouží více obřadům.
Způsob loučení pochází již z pohanské doby a navazuje na její zvyky, kdy se mrtvým do hrobu vkládalo obilí, zbraně, šperky i jednotlivé květy. Zvyk dávat jim je do hrobu, později do rakve určité věci, byl zaznamenán již v hrobkách staroegyptských faraonů, kdy se listy a květy umně vázaly na vlákna listů datlové palmy jako pevný podklad. Věnce neměly dnešní základní podobu, ale byly vázány pouze z větviček a listů, příp. byla zeleň přerušována vplétáním květů, takže vznikla budoucígirlanda na pevném rámu.
V 17. století vznikal v Evropě dnešku podobný věnec, kdy rám s girlandou nabýval oválný tvar, zúžený k vrcholu, jehož tělo tvořily palmové listy a ve spodní širší části kytice zeleně i listů. Tyto věnce se zavěšovaly na podstavu. V 19. století nabývá věnec dnešní tvar, kulatý na pevném rámu s jednou tzv. hlavou. Věnce byly v minulé době obrazem reprezentace pozůstalých velikostí i bohatstvím použitého materiálu.
Při tvorbě pohřební vazby se přihlíží k individuálním přáním zesnulého i pozůstalých. Význam má výběr oblíbených druhů květin a také jejich barvy, které představují osobnost zesnulého. Volbu ovlivňuje stáří zesnulého i symbolika rostlin. Vavřín ve floristice byl potěšujícím znakem vítězství nad smrtí, věnec představuje nekonečnost světa, „věčný koloběh života“ i odraz lásky živých mrtvému. Smuteční věnce souvisí s účastí i útěchou, a proto barevné složení nebývá pestré a vyzývavé, barev málo a tvoří harmonii i rovnováhu. Velmi důležitá je zelená barva jehličnanů i listnáčů, která symbolizuje život věčný a tvar tento dojem ještě zvyšuje. Buxus je symbolem vytrvalosti, statečnosti, života, nesmrtelnosti, víry v zmrtvýchvstání i ochranou proti zlým duchům, hloh s trny znakem trnové koruny, konvalinka symbolem mládí, čisté lásky i svatosti. Dendranthema (chryzantéma) v Číně je znakem síly a vítězství nad silami zimy, Helichrysum (slaměnka) nesmrtelnosti, Hedera (břečťan) znakem víry v život věčný, věrnost, přátelství i přítulnost, Mythus znakem nedotknutelnosti ve svatém Římě. Narcis znakem příbuznosti smrti a spánku, vítězstvím nad smrtí i zmrtvýchvstání, listy a větve dubu životní energie i síly, dřevo trvanlivosti i nesmrtelnosti, tulipán krásy i minulosti, červené růže minulosti, Kristovy smrti. Plané růže s pěti květními plátky znamenají pět ran Kristových, symbol trnové koruny odolání zla. Bílá růže je nevinnost, mládí, čistota a úmrtí, jedna zlomená růže - zlomený život. Tagetes představuje květinu smrti. Smuteční symboliku lze číst u mnoha a mnoha dalších rostlin.
Zatímco kulatý tvar věnce se ustálil, jeho velikost se mění stejně jako použitý materiál a jeho zpracování. Základem je rám, původně z listů palem, cykasů, později z drátu asi 3 mm silného. Vytvořené kolo se ztužovalo proutím, aby se při práci drát nesmekal. Tím vznikl podklad pro věnec jednoduchý. Pro plastický věnec se dvě kola nad sebou proplétala drátem slabým a mezi ně se vkládal mech. V 19. století se nejčastěji používaly listy složené lícní stranou, které tvořily tzv. komoutky a tyto se píchaly do mechu. Začátkem 20. století se na kola drátu připevňovala stejně silná vrstva mechu, později dlouhá žitná sláma po vymlácení cepem, která se připevňovala obtáčením drátu a vzniklo tzv. „tělo věnce“. V druhé polovině 20. století se objevily stroje, které vrstvu slámy rovnoměrně připevňovaly na drátěný kruh. Tyto stroje se používají stále a využívají měkkou slámu po sklizecích strojích - kruhy jsou stejně silné i tvrdé.
Po roce 1970 se u nás poprvé objevily a v širokém měřítku se dodnes používají kruhy z umělé hmoty Oasis a koncem 20. století ekologické, které lze po použití recyklovat
Tvořily se věnce „na těžko“ z čerstvých květů v době nadbytku, např. jiřin, aster, které dosedají stopkou na podložku. Píchají se hustě a zeleň z chvojí začišťuje pouze spodní část věnce. V zimě se používaly umělé květy. Další věnce, vázané „na polotěžko“ se lišily tím, že květy byly řídce proloženy zelení - Asparagus nebo chvojím. Posledním typem byly věnce „na lehko“, kdy se používalo stejně nebo dokonce více zeleně než květů.
Při tvorbě se větvičky i květy s pevnými stopkami píchaly přímo do těla věnce nebo se navazovaly na dřevěné zašpičatělé slabé kolíky a později na drát se dvěma nožkami a píchaly se do podkladu. Použitá zeleň se kladla na tělo a připevňovala drátem přímo, květy se následně vpichovaly.
V menší míře se tvořily „hladké“ listové věnce, kdy se listy mnoha druhů kladly na tělo a připevnily drátem nebo jednotlivě připíchly malými háčky. Pokud se tvoří hlava, vybraný materiál se navazuje na drát a vypichuje ve vhodném rozmanitém tvaru v jednom místě věnce nebo se v protilehlém místě tvoří druhá malá hlava. Vedle chvojí tvoří zeleň vrcholky mnoha listnatých dřevin, z květů letničky, trvalky i skleníkové rostliny, v zimě umělé, případně i sušené vzhledem k možnému okamžitému zmrznutí čerstvých květů. Ozdobou jsou téměř vždy použité stuhy, příp. i některé vhodné doplňky.
Druhým typem pohřební vazby jsou kytice. Používaly se stejně jako věnce v jednotlivých obdobích až dodnes. Staří Římané používali palmový list, zdobený několika květy, který kladli na rakev nebo vhodili do hrobu zesnulého jako poslední pozdrav na rozloučenou. Z toho vznikla plochá kytice, kdy na větev chvojí nebo dřevin se kladly květy a drátem přitahovaly. U vrcholu byly květy nejdelší, v místě držení kytice nejkratší. Později se květy prokládaly kratší zelení a tak z plochého tvaru vznikal tvar prostorový.
Když se v minulém století objevily slaměné a mechové podložky, tzv. bochánky nebo Čuchty, bylo možno tvořit kytice prostorové protáhlé nebo různě vyklenuté. Držákem podložky byla vhodně dlouhá jedna nebo dvě suché silnější větve lísky, na které se sláma či mech drátem přivázaly. Také se používaly slabé laťky, kolíky o nestejné délce do kříže upevněné. Kytice měla rám z chvojí, Laurus apod., květy a zeleň se navázaly na dřevěné špičaté kolíky a ve vhodném směru do podložky píchaly od vrcholu - špičky k držení kytice. Kytice měly tvar elipsovitý, polokulatý.
Koncem minulého století se začala nejdříve používat floristická hmota Florex a později Oasis, která už měla různé rozměry a připravenou podložku. Tyto hmoty usnadňuje práci, hodně se rozšiřuje, jejich použiti vyžaduje velmi přesnou ruku, neboť opětovný zapíchnutím klesá pevnost kytice.
Malé kytice na pohřeb se rovněž používají, ale jako volně vázané a často doplněné stuhou.
Do skupiny pohřební vazby patří také použiti girland jako nejčastější výzdoby katafalku. Tvoří se z chvojí a jemné zeleně. Velká zeleň v obřadní síni i u katafalku a několik věnců tvoří stálou výzdobu a pouze na rakev se často objednává kytice. Je buď řešena podélně na víku nebo příčně, zčásti převislá, píchaná do podložky Oasis, který se snadno upevní. Je volně vázaná, vždy z čerstvých květů světlých barev. Vzhledem ke krátké době trvání pohřební vazby se používají tzv. vazbové květy i s kratšími stonkami, neboť jejich délku ovlivníme navazováním. I přes krátkost trvání je třeba dbát na kvalitní provedení.
