České ovocnářství se v současnosti vyrovnává s mnohými problémy. Ovocnáře trápí nejen nedostatek investičních prostředků nutných pro obnovu a revitalizaci sadů, nepříznivé klimatické jevy, které poškozují úrodu ovoce, ale také nejistota a obavy z budoucnosti.
Mnozí ovocnáři mají pocit existenčního ohrožení, způsobeného postojem trhu, který mnohdy, ze zištných důvodů, nabízí našim konzumentům importované ovoce. V současném období, kdy se připravuje vstup naší země do Evropské Unie, mnohé ovocnáře, stejně jako naše zemědělce trápí ne zcela jasné perspektivy a pochybnosti. Zvažují, zda pokračovat v ovocnářské produkci. Především tito ovocnáři si nyní především potřebují zvýšit svoji sebedůvěru a pocítit více podporu státu. Při hledání nových impulsů, podporujících další rozvoj českého ovocnářství, je velmi důležité uvědomit si bohatou tradici ovocnářství v českých zemích a připomenout si významné úspěchy, kterých dosáhlo. České ovocnářství má dosti možností a předpokladů stát se opět, tak jako v minulosti, důstojným partnerem na evropském trhu. Máme vhodné ovocnářské oblasti, dovedeme zvládat náročnou pěstitelskou technologii a disponujeme kvalitními odrůdami. Je zapotřebí zkvalitnit tržní úpravu produktů a zvýšit jejich prodejní atraktivnost. Bude také nutné zvýraznit osvětu o ovoci a ovocnářství mezi spotřebiteli, aby si uvědomovali přednosti ovoce vypěstovaného v našich podmínkách, sklizeného ve správném čase a distribuovaného v příznivém časovém rozmezí. Jen takovéto ovoce splňuje náročná kritéria dietetika i lékaře.
Skončilo dvacáté století, století, které přineslo světu na jedné straně úžasný pokrok, v technice i v biologii, na straně druhé však velké utrpení a ponížení lidské důstojnosti dvěmi světovými válkami. Také naše zahradnická věda, výzkum i šlechtění přinesly svému oboru i ostatní společnosti mnohé a proto snad i z tohoto důvodu nebude na škodu, alespoň „letmo“ se na naši ovocnářskou historii podívat. Ne nadarmo se říká, že: „Historia est magistra magna“ (Historie je velká učitelka“). Snad ještě lépe to vystihuje výrok z Almanachu královehradeckého zahrádkářského muzea (1999): „Kdo zapomněl na svoji minulost, jakoby ani nežil“.
Jeden z významných zahradnických osobností nedávné minulosti, původem z podkrkonošských Hořic a drahný čas působící v Libochovicích nad Ohří, Josef Rublič (1877-1953) v jedné své práci vzpomíná výstižný projev, který o ovocnářství u příležitosti jedné významné akce pronesl druhý československý prezident Dr. Edvard Beneš (1884-1948): „ ... Ušlechtilé ovoce není jen samozřejmým produktem země – živitelky, je také produktem velké lásky člověka k přírodě, důkazem pronikavého poznávání přírody, jejich skrytých zákonů a řádů a také důkazem práce ušlechtilých lidí. Náš podivuhodný národní vzestup na všech polích lidské činnosti v letech na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století, byl značný .... I v oboru našeho ovocnářství tomu nebylo jinak. I zde jsme měli své buditele, kteří se s láskou i umem zabývali v mnohaleté práci otázkami šlechtitelskými a otázkami týkajícími se vzdělávání půdy vůbec“.
Ovocné dřeviny jsou od nepaměti neodmyslitelným koloritem krajiny venkova v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Jsou tak vžité a jsou takovou samozřejmostí, že se staly objektem mnoha národních písní a básní. Objevují se dokonce v některých městských a obecních erbech (i v jejich názvech). Vždyť ovocné plodiny nebyly jen zdrojem oblíbené a zdraví potřebné potraviny, ale staly se pro našeho člověka i zdrojem radosti a krásy i prostředkem k ozdravení životního prostředí. Svého času to pěkně i výstižně vyjádřil zahradnický pedagog a odborný publicista Josef Dumek (1844 - 1903) slovy: ... „Strom, zvláště pak ovocný, dovede nejen krajinu krášliti, ale také hojný užitek poskytovati. Kde stromoví, tam také ptactvo jest, které pilnému rolníkovi hmyz škodlivý, pomáhá hubiti ...“.
Legenda o praotci Čechovi praví, že si na první pohled oblíbil krajinu, kterou spatřil z hory Říp, kol dokola nádherně rozkvetlou oblast Českého Středohoří a oblasti ovocných strání u řeky Labe, které dnes říkáme „Zahrada Čech“. Také, ale již hodně a hodně později, královehradecký rodák, kněz a historik Bohuslav Balbín (1621 – 1688) ve svém slavném díle Miscellanea historica regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie Království českého), s obdivem vzpomíná mj. opět vzkvétající české ovocnictví. Ve svém díle popisoval Balbín období po ukončení Třicetileté války (Vestfálský mír, 1648).
Nejstarší písemné doklady o ovocných plodinách známe v Čechách především z různých zápisů o vrchnostenských zahradách, klášterních zahradách a často i z různých dobových obrazů. Ovocné plodiny však pěstovali i poddaní, ovšem ti museli často odvádět jisté podíly svým vrchnostem. Písemné doklady počínají dobou římskou. Též známý kupec a cestovatel Ibrahim Ibn Jakub, arabsko-židovského původu, snad ze Španělska, který navštívil střední Evropu (Prahu) asi v letech 965 - 966, se zmiňoval s uznáním o zahradách Slovanů a vzpomíná zejména jabloně, hrušně i broskvoně. Vedle řady dalších dokumentů se zmiňuje o zahradách též Kosmas (1045 - 1125) ve své Chronica Boemorum. Významným zdrojem informací jsou i prováděné archeologické výzkumy, např. v Mikulčicích (8 - 10 stol. po Kr.).
K všeobecnému rozvoji ovocnictví dochází v dobách Karla IV. (1316 - 1376), který byl velkým podporovatelem pěstování ovocných rostlin a révy vinné. V čase husitských bojů (1419 - 1437) ovocnictví hodně utrpělo. Jakoubek ze Stříbra a řada táborských kněží hlásalo: „Žádného ovoce nebudete požívati“. Dokonce nařizovali stromy ničit. Přitom sám Jan Hus ovoce velmi chválil. K rozkvětu ovocnictví dochází opět v časech Rudolfa II. (1552 - 1612). Významným zdrojem informací o zemědělství, zahradnictví a tím i o ovocnictví je dílo Zemědělské kompendium Petra Crescentia (český překlad z období 15. a 16. stol.) a dále různé terminologické slovníky Bartoloměje Klareta (+1378) z Chlumce nad Cidlinou. Cenným dokumentem je i Kniha o štěpování od Jošta z Rožmberka (1598).
O více než půldruhého století dříve byl vydán zajímavý rukopis Jana Pitrkaffa z Hradiště u Tuchovic, pojednávající o pěstování a ošetřování mnoha již tehdy pěstovaných ovocných druhů. České ovocnictví v 16. století a ještě v prvních dvou desetiletích 17. století bylo na vysokém stupni vyspělosti, jako takové bylo uznáváno po celé Evropě. Zahradničení a pěstování ovocných stromů a keřů se ze zámeckých a klášterních majetků dostalo již i na venkov mezi lid.
Třicetiletá válka (1618 - 1648) byla pohromou a neštěstím nejen pro lidstvo, ale také pro kulturu, vědu, samozřejmě pro zemědělství a všechna zahradnická odvětví. Bylo zničeno mnoho kulturních a materiálních hodnot. Snad jediným světlým bodem z tohoto smutného období bylo dílo českého pobělohorského exulanta a objevitele i neúnavného propagátora nového, progresivního způsobu roubování ovocných druhů, Jiřího Holíka (též se podepisoval Georgius Holyk Bohemus exul. – 1634 - 1710). Původně byl knězem. Aby se však v tehdejších dobách mohl uživit, stal se zahradníkem. Proslavil se v celé tehdejší zahradnické Evropě knihou Garten Bau, která poprvé vyšla v roce 1684, v Rize (tehdy ještě švédské) a v průběhu 100 let měla 21 vydání.
Dokladem vyspělého českého i moravského ovocnictví ještě před třicetiletou válkou jsou početné záznamy a zápisy z tohoto období. To, že v našich krajích existovaly též dobré odrůdy ovocných plodin, zvláště jabloní a hrušní, potvrzuje skutečnost, že si je naši exulanti v „pobělohorských časech“ brali s sebou i do ciziny. Tam se rovněž dobře uplatňovaly a rozšiřovaly. Žel, časem ztratily svá původní jména a byly přejmenovány. Tak se mohlo stát, že česká odrůda ´Vejlímek červený´ se dále rozšiřovala pod označením ´Roterstettiner Apfel´, podobně ´Gdánský hranáč´, nebo ´Míšenské jablíčko´ jsou původně české odrůdy. Obdobných příkladů by bylo možno uvést více.
Třicetiletá válka byla ukončena Vestfálským mírem v roce 1648. Vojenské uklidnění v Evropě se pozitivně promítlo v rozkvětu zemědělské a zahradnické činnosti. Konec 17. a začátek 18. století zaznamenával opět rozvoj ovocnictví. Rozšiřoval se sortiment u jednotlivých druhů ovocných plodin a zlepšovaly se i technologie pěstování. Je zaznamenáno, že zámecký zahradník Jan Tulipán v Libochovicích nad Ohří již kolem roku 1674 používal při školkování zakrslých typů a tvarovaných forem.
Reformní snahy v době vlády Marie Terezie (1717 - 1780) a jejího syna, císaře Josefa II., byly mimo jiná opatření zaměřeny i na lepší využívání půdního fondu. Do tohoto programu bylo zahrnuto také ovocnictví. Na Moravě se o povznesení ovocnictví, vinařství a zahradnictví vůbec zasloužil kněz z řádu Milosrdných bratří, P. Norbert Adam Boccius (1731-1806), lékař a botanik. Působil také jako představený kláštera a nemocnice ve Valticích. Snažil se shromažďovat sortimenty a propagovat pokrokové metody pěstování i množení zahradnických rostlin. Později zakládané rostlinné sbírky, známé jako Herba viva (primitivné předchůdce dnešních Genových bank), na Liechtensteinských statcích Theobaldem Walbergem (Valášek – 1750 - 1834), byly jakýmsi pokračováním Bocciusových snah. V Čechách byla nejznámější a nejcennější sbírkou odrůd známá zahrada poděbradského kněze - děkana P. Matěje Rösslera (1754-1822), nazývaná Sans pareil. Rössler napsal a vydal i obsáhlou publikaci Pomona Bohemica, která je mimořádně důležitá pro poznávání tehdejšího stavu a sortimentu v Čechách. Udává se, že jen v Poděbradech měl Rössler takto soustředěno více jak 2000 odrůd. Jeho osobnost byla známá široko v zahraničí, se kterým udržoval čilé kontakty (Baumann, Diel, Liegel, Lucas a další).
V tomto období se objevuje několik publikací o ovocnictví, zejména o odrůdách a způsobech štěpování a množení. Pozornost si zasluhuje kniha P. Václava Skřivánka, faráře v Platanech u Prahy, vytištěná v Praze v roce 1798 s dlouhým názvem Naučení o štěpařství … S jistým časovým odstupem se objevila knížka P. Jana Teplého, děkana a biskupského tajemníka v Přelouči, vydaná v Praze v roce 1822. Měla rovněž delší název Naučení, šlechtění a ošetřování ovocných stromů ...
Tyto údaje jen potvrzují nebývalý zájem o ovocnictví v českých zemích. Dokladem toho je rovněž i nárůst různých nových odrůd. Mnohé se (lokálně) pod místními názvy jako krajové odrůdy zachovaly až do dnešních dnů. Ukázala se proto nutnost vytvořit organizaci, která by byla schopna cílevědomě řídit další rozvoj ovocnictví a vynutit si společenský respekt v tehdejším hospodářském dění. V roce 1830 proto vznikla z popudu Císařsko-královské vlastenecko hospodářské společnosti nová ovocnická organizace Pomologická společnost, jejímž úkolem bylo udržet známé osvědčené odrůdy. Vyhledávat a vyzkoušet nové, správně určit a pojmenovat odrůda a pečovat o rozvoj ovocnictví. Přispět rozvojem ovocnictví ke zlepšenému využití a výnosu zemědělské půdy. Následně vznikaly v Čechách Štěpařské odbočky a na Moravě Štěpařské jednoty. Je nutné zdůraznit, že samotná rakouská vláda podporovala tyto snahy o rozvoj ovocnictví. V tomto směru byli vedeni i žáci na venkovských školách. Již v těchto dobách se projevovala snaha (vlastní českému národu, považovat vše, co je odjinud, za lepší), upřednostňovat odrůdy ze zahraničí před domácími. Přitom jsme měli odrůdy dobré a osvědčené, jako např. ´Šálové´, ´Zapovězené´, ´Studniční´, ´Vinné´, ´Běličové´. Osvědčily se v mrazech, suchu nebo ve vlhku a byly vždy zdravé. Naproti tomu byly pod tlakem falešných představ dováženy odrůdy z oblasti přímořských jen proto, že se zdály být lepšími, ovšem zapomínalo se, že naše podmínky jim nebudou vyhovovat.
V roce 1845 vyšla v Praze (v němčině) kniha Jana Lexu Aehrenthala s dlouhým titulem a obsahovala návody k ovocnaření a k výběru vhodných odrůd. Pomologická klasifikace byla sestavena podle systému Diela. Autor uvedené publikace byl majitelem rozsáhlých ovocných školek v Doksanech u Litoměřic. Byl vynikajícím pomologem. Aehrenthal plně podporoval tehdejší snahy rakouské vlády o zřizování ovocných školek. V rámci těchto snah vznikl pak v roce 1870 v Praze-Tróji Pomologický zemský ústav. Historicky to bylo třetí nejstarší odborné učení ve střední Evropě (1860 Lucasův ústav Reutingen, Würtenbersko, 1868 Proskau, Štýrsko, 1870 Trója). V průběhu let vychoval celou řadu našich předních ovocnářských odborníků. Ústavem prošlo za 50 let existence (1870 - 1920) více než 1156 absolventů, např. prakticky všichni tehdejší okresní pomologové.
K rozvoji ovocnictví nepochybně přispívala i řada odborných publikací. Osvětlovaly význam ovocnictví a současně poučovaly o metodách pěstování i množení. Obsahovaly i popisy a charakteristiky vybraných odrůd. Kněz P. František Pixa, vynikající, nadšený ovocnář a pomolog, napsal vícedílnou knihu Klíč štěpařský, která vyšla péčí Matice české v Praze v roce 1848. O něco později pak v Písku, v roce 1857, vyšla (od stejného autora) rovněž velice zajímavá a cenná publikace Krátké navedení k chování, šlechtění a ošetřování ovocných stromů.
Výbornou knihou byla Nauka o ovocnictví, kterou sepsal František Josst (František Jošt – 1815 - 1862). Byl vrchním zahradníkem na panství Thun-Hohensteinů a vedle toho ještě vyučoval na odborné zemědělské škole v Děčíně–Libverdě. Vzpomínaná kniha byla velmi ceněna a měla i více vydání. Stala se i oficiální učebnicí ovocnictví na tehdejších zemědělských školách v Rakousku-Uhersku. Pozoruhodné bylo, že Jošt již tehdy zdůrazňoval nutnost umísťovat produkční ovocnářskou výrobu do vhodně klimatických i pedologických oblastí. Je to jeden z prvních podnětů k realizaci vytváření pěstitelských zón (rajonizace).
Vzpomenuté údaje, i když ne vyčerpávající, jsou dokladem dlouholeté a dobré tradice našeho ovocnictví a oblibě ovocnictví zvláště mezi venkovským lidem. Odborná literatura a předávané zkušenosti byly současně i jakýmsi návodem, jak zlepšovat tehdejší odrůdovou skladbu vlastním šlechtěním. Byly to však i snahy zabránit mnohdy neuváženým dovozům a nerozumnému rozšiřování cizích odrůd do prostředí, pro které nebyly šlechtěny. Vždyť již v těchto dobách byly v našich krajích a lokalitách velmi dobré domácí odrůdy. Byly vyselektovány místním klimatem a za přispění člověka (pěstitele-šlechtitele). Mnohé z těchto starých odrůd lze ještě i dnes na řadě míst vystopovat. Škodou je, že o těchto empirických snahách a následně šlechtitelských úspěších nejsou žádné dochované písemnosti.
To, že mnohé české odrůdy dosáhly zahraničního věhlasu, můžeme vedle celé řady dalších příkladů demonstrovat na jablku ´Míšenské´, které bylo oblíbeným jablkem papeže Klementa VII. (1523 - 1534). Když byl ještě jako kardinál Aldobrandini papežským vyslancem u dvora Rudolfa II., velice si tato jablka oblíbil. Když se později stal papežem, posílal mu každoročně nejvyšší purkrabí království českého Jiří Lobkowicz formanský vůz plný těchto jablek. Ten je prý dával jako uznání darem svým kardinálům v Římě. Odrůda ´Malinovo Holovouské´ (německy ´Himbeerapfel von Holovousy´), bylo zase oblíbeným jablkem Vídeňáků od konce 18. století. Tato jablka nesměla chybět na slavnostních vánočních stolech císařského dvora a vídeňských patricijů.
Výše vzpomínané publikace informovaly též o situaci a skladbě sortimentu. Charakterizovaly jejich vzhledové i hospodářské vlastnosti. Méně se však již vědělo o jejich vzniku. Z 18 století dokonce existují záznamy o jakýchsi již českých soustavách ovocných druhů a odrůd. Při sčítání ovocných stromů v roce 1899 bylo v Českých zemích napočítáno již osm a půl milionů stromů. Jen pro zajímavost, nejvíce stromů vykázalo hejtmanství Uh. Hradištské (1105 stromů na km2), nejméně hejtmanství Rýmařovské (62 stromů na km2).
Devatenácté století díky předchozímu výzkumu, pokusům, pokroku v biologických vědách i technice zaznamenává další posun vpřed. Byly již známy práce švédského přírodovědce, lékaře a botanika Carla Linného (1707 – 1778), profesora na univerzitě v Uppsale, zakladatele systematické botaniky. Experimentálně byla prověřena pohlavnost rostlin tübingenským profesorem R. J. Kamererem (Rudolph Jacob Camerarius, 1665 – 1712), naznačeny praktické možnosti a využitelnost hybridizace profesorem univerzity v Karlsruhe, pozdějším petrohradským akademikem J. G. Koelreuterem (1733 – 1806). Bylo učiněno i mnoho dalších významných objevů. Hodně se diskutovalo o bádání francouzského přírodovědce J. B. A. Lamarcka (1744 – 1829) a jeho evolučních názorech. Byl již znám také švýcarský botanik A. P. Candole (1778 - 1841) svými botanickými studiemi i názory na původy jednotlivých rostlinných druhů. Snad nejvíce odbornou a můžeme říci i ostatní veřejnost zaujal anglický přírodovědec Ch. R. Darwin (1800 - 1882) svými vývojovými teoriemi u rostlin a živočichů. Jeho názory podstatným způsobem ovlivnily myšlení lidí v 19. a 20. století. Bez zajímavostí nejsou ani jeho botanické práce o dědičnosti, křížení, samoopylování a další.
A v tomto období, plného rozporných vědeckých diskusí, přichází v roce 1865 moravský rodák, nenápadný řeholní kněz Augustiánského řádu z Brna Johann Gregor Mendel (1822 - 1884) se svými epochálními výzkumy o dědičnosti. Vědecký svět však nijak známému provinčnímu výzkumníku nevěnoval pozornost. Ačkoli to byl poznatek, objev století, muselo uplynout dalších 35 let, kdy tři světově známí vědci, Karl Correns (1864 - 1933) z Tübingen v Německu, Hugo de Vries (1848 - 1935) z Amsterodamu v Nizozemí a Erich Tschermak von Seysenegg (1871 - 1962) z Vídně v Rakousku (všichni univerzitní profesoři), znovu objevili a potvrdili Mendlovy závěry. Učinili tak nezávisle na sobě v roce 1900. Tímto potvrzením závěrů Mendela se na prahu 20. století otevřela nová epocha výzkumu šlechtění a šlechtitelské praxe. Na Moravě (v Brně), byly tak dány základy nové a mimořádně důležité biologické disciplíně, genetice.
Málo je však známo, že Mendel nebyl jen badatelem, ale i praktickým šlechtitelem ovocných druhů a okrasných rostlin. Své šlechtitelské záměry směřoval na nové odrůdy o vysokých kvalitách (vnějších i vnitřních) a adaptabilních podmínkách dané pěstitelské oblasti. Při výběru rodičovských párů přihlížel Mendel k jejich původu (genetické potenci), stupni kvality, vegetační době, dozrávání, uchovatelnosti a již zmíněné přizpůsobivosti. Se svými výpěstky (a nebylo jich málo) se Mendel zúčastňoval místních, oblastních i zemských výstav i soutěží. Z řady jeho šlechtěnců se ještě do roku 1969 v Lomnici u Tišnova zachovala Mendelova hrušeň pod označením ´Citrónová máslovka´ (kříženec ´Máslovka předobrá´ x ´Kolmarská zlatá´).
Ve stejném roce jako J. G. Mendel se narodil i první významnější český šlechtitel ovocných plodin Josef Eduard Proche, 13. prosince 1822 v Novém Bydžově. I když se jeho původní životní povolání mělo ubírat cestou obchodníka, láska k přírodě a zvláště pak k ovocnictví změnila a určila jeho skutečné životní poslání. Na svém prvním pracovním působišti v Poděbradech se velice blízce seznámil s Antonínem Balcarem, bývalým spolupracovníkem faráře a děkana P. M. Rösslera. Balcar se snažil zachránit a udržet odrůdové bohatství ovocných druhů, nashromážděné Rösslerem. Podařilo se mu v roce 1871 část těchto ovocných sbírek přemístit do nedávno vzniklého Pomologického ústavu v Praze-Tróji. Proche v době svého působení v Poděbradech navázal kontakty s tehdejším kutnohorským lékařem a zaníceným ovocnářem, Jiřím Kristiánem Dörellem (zemřel 1842). Dörell se rovněž znal a dokonce spolupracoval s P. M. Rösslerem. Sám dokonce vyšlechtil i několik odrůd slivoní a jabloní.
Proche hodně cestoval nejen po ovocnářských oblastech Čech i Moravy, ale i po ostatních zemích Evropy. Tak se také v hornorakouském městě Branau seznámil s předním tehdejším evropským pomologem a lékařem Georgem Liegelem (1777 - 1861). Po něm byla přejmenovaná i stará původní odrůda hrušně z Mostecka ´Koporečka´ na ´Liegels Butterbirne´. ´Koporečka´ byla velmi oblíbená zejména v Praze a známá pod označením ´Kulma´, což byla zkomolenina z cizího názvu ´Supreme Coloma´.
Proche se znal a korespondoval s takovými evropskými ovocnáři, jakými byli v té době André Leroy (1801 - 1875) z Francie, Dr. Eduard Lucas (1816 - 1882), Dr. Theodor Engelbrecht (1813 - 1892), nebo I. G. E. Oberdieck (1794 - 1879) z Německa. Díky svým přátelským kontaktům s profesorem Jaroslavem Němcem, synem slavné české spisovatelky Boženy Němcové (autorky známé knihy Babička), který působil na gymnáziích v tehdejším carském Rusku, jeho mnohé odrůdy pronikly i tam. Proche vyměňoval a prodával svá šlechtění i do jiných zemí. Tak například spolupracoval s berlínskou školkařsko-ovocnářskou firmou Späth. Protože v oněch dobách se tak mnoho nedbalo na autorská práva a odrůdy se mnohdy svévolně přejmenovávaly, mnoho jeho odrůd se ztratilo pod cizími jmény. Proche vyšlechtil mnoho odrůd jabloní, též hrušní, ale i květin. Jeho dílo je vzpomínáno mnoha autory. Méně je známo, že došlo i k setkání Mendela s Prochem. Stalo se tak u příležitosti brněnských ovocnářských výstav a setkání pomologů v září 1883. Shodou okolností v Brně oba dva vystavovali svá novošlechtění jabloní a hrušní. Proche zanechal mnoho cenného následným generacím a to nejen ve vyšlechtěných odrůdách, ale i v záznamech a doporučeních. Právem jej označujeme za Otce českého šlechtění ovocných plodin.
