U hlavní cesty stála téměř sto let stará zvonice. Pravděpodobně šlo původně o dvojici dubových pilířů, které nesly zvon a malou jehlanovou stříšku. V druhé polovině 20. století byla zvonice doplněna o dřevěný přístavek se sedlovou střechou, jehož konstrukci tvořil ocelový skelet kombinovaný se dřevem a zaklopený smrkovými prkny. Stavba stála nedůstojně poblíž komunálního odpadu.
Zatímco stávající podoba zvonice se jevila jako uzavřená nepřístupná schránka, určená pro jednu věc, nová se z velké části otevírá veřejnosti a stává se místem zastavení.
Forma se symbolicky otevírá směrem do krajiny jako trychtýř, který má nést zvuk zvonu. Tradiční boudu s pilíři a zvonem nahrazujeme objektem, který skrývá vše pod jednou střechou – dvojici pilířů nesoucí zvon a jeho zastřešení nahrazujeme vyvýšením hřebene střechy. V průčelí objektu pod hřebenem střechy je umístěn původní zvon.
Dispozice objektu je rozdělena na dva prostory. Prvním je závětří s lavičkou a nikou pro umístění kytice či svíčky, druhým pak zadní část s lanem pro ovládání zvonu. Tento manipulační prostor odděluje perforovaná příčka z dřevěných smrkových lamel, v níž je zakomponován dubový kříž z původních trámů – jeden z fragmentů z původní stavby. Zvonici po setmění osvětluje svítidlo umístěné u podlahy manipulačního prostoru, takže skrz laťování vrhá na šikmé plochy podhledů paprsky a stíny připomínající symbol božského oka.
Cena AOPK byla udělena v rámci nominace na Českou cenu za architekturu 2024.
Zdroj: ČCA
