Wollemie vznešená (Wollemia nobilis) je živoucí fosílií a bývá trochu s nadsázkou označována za botanický objev století (podrobnosti viz Zahradnictví 6/2006).
I když co do doby objevu jde o druh nový, vývojově patří wollemie mezi taxony s velmi dlouhou historií. Fosilní nálezy totožných rostlin jsou datovány do doby před 90 milióny lety, příbuzné druhy jsou známy již z vrstev starých 200 milionů let. Do současnosti přežilo jen velmi málo jedinců, což wollemii řadí mezi kriticky ohrožené druhy – zpočátku byly známé jen dvě lokality vzdálené od sebe jeden kilometr, na nichž se vyskytovalo kolem čtyřiceti dospělých stromů a přibližně 200 semenáčků a juvenilních rostlin, později byla objevena další, čímž se počet dospělých rostlin přiblížil stovce.
Možná rizika ohrožení
Wollemie se rozmnožují jak generativně (jedná se o jednodomé rostliny, vytvářející samčí a samičí šištice), tak i vegetativně – objevuje se u nich kmenová i kořenová výmladnost, většina jedinců je díky tomu vícekmenných. Existuje však spousta vlivů, které mohou stávající populaci ohrozit. Semena jsou ještě v šiškách napadána papoušky (především roselami), po vypadnutí na zem pak hlodavci a drobnými vačnatci – odhaduje se, že tato predace postihuje až kolem 40 % dozrálých semen. Nevýhodou při ochraně tohoto druhu je i plošná omezenost výskytu – ke zlikvidování celé přežívající populace v podstatě stačí jediný lokální požár (v Austrálii se vyskytují požáry velmi hojně). Dále je nutno brát v úvahu možnost sesuvu okolních skal, což je dalším rizikem, ke kterému může vzhledem k okolnímu terénu dojít. Na druhou stranu – bez lokálních drobných disturbancí (narušení) by dané plochy pravděpodobně zarostly jinými druhy rostlin, vyskytujícími se v okolí, a reprodukce wollemie prostřednictvím semenáčků by byla ohrožena.
Velkým rizikem pro dosud přežívající wollemie je také zavlečení chorob – vlivem mnoha generací příbuzenského křížení v rámci početně omezené populace a častého vegetativního rozmnožování mají všechny žijící wollemie totožné geny; i když se navzájem opylují a rozmnožují semeny, jejich genetická variabilita je nulová. Existuje i domněnka, že současné wollemie jsou všechny pouze produktem počátečního vegetativního rozmnožování. Nulová genetická variabilita ovšem znamená, že k případnému onemocnění jsou všichni jedinci stejně citliví a je-li napadena jedna rostlina, s největší pravděpodobností mohou být napadeny i rostliny ostatní, neboť žádná z nich nemůže být nositelkou genů rezistence. I když předchozí studie neprokázaly jakoukoliv genetickou diverzitu v rámci populace (sledovány byly dospělé rostliny i semenáčky v rámci jednotlivých stanovišť i mezi nimi), je na druhou stranu potřeba uvést následující – při vegetativním množení byla zaznamenána určitá variabilita morfologických znaků, což by na jistou míru genetické variability mohlo ukazovat. Zároveň je třeba vzít v potaz, že některé další druhy čeledi Araucariaceae se vyznačují velmi nízkou úrovní genetické variability (např. Araucaria cunninghamii, Agathis robusta), aniž by je to výrazněji negativně postihovalo.
Přísná ochrana nepomáhá
V současných podmínkách představuje největší nebezpečí pro wollemii plíseň skořicovníková. Plíseň skořicovníková (Phytophthora cinnamomi) pochází z jihovýchodní Asie. Díky lidským aktivitám se rozšířila do mnoha oblastí světa, včetně Severní Ameriky, Austrálie, Nového Zélandu a Evropy. V Evropě se patrně poprvé vyskytla v jihozápadní části kontinentu – v první polovině 18. století v Portugalsku, na počátku devatenáctého století se již vyskytovala ve Španělsku, o sto let později ve Francii, Německu a dalších zemích. Na území ČR napadá například kořeny kaštanovníku jedlého (Castanea sativa). Jedná se o půdního patogena, který napadá až 900 druhů dřevin – jak přirozeně rostoucích, tak dřeviny okrasné, ovocné, lesní školky apod. U infikovaných jedinců dochází k hnědnutí a odumírání kořenů, rostliny nemohou získávat z půdy dostatečné množství vody, následkem čehož se u nich začnou projevovat příznaky vadnutí, rostliny žloutnou a odumírají. Plíseň skořicovníková je řazena mezi sto druhů nejškodlivějších invazních organismů současnosti, v Austrálii (kam byla zavlečena v počátcích intenzivnějšího osidlování kontinentu) již například způsobila hromadné odumírání blahovičníků (rod Eucalyptus), patří zde mezi nejvýznamnější původce chorob dřevin a stále se šíří.
Wollemie jsou přísně chráněné, přesné místo jejich výskytu je drženo v tajnosti. Výhodou je přirozená nedostupnost dané lokality – není možné ji dosáhnout pomocí jiných dopravních prostředků než helikoptéry, v případě snahy dosáhnout daného místa pěšky je nutné horolezecké vybavení a určitá zkušenost v pohybu po skalách. Vybraní vědci a pracovníci parku navštěvují wollemie jen dvakrát ročně a při těchto příležitostech je dbáno na dokonalou ochranu proti zavlečení chorob: oblečení i veškeré vybavení musí být sterilní a před vstupem do vlastního kaňonu je všem povinně desinfikována obuv, aby se zabránilo možné kontaminaci. Z těchto důvodů byly wollemie až dosud v relativním bezpečí. Pro mnoho lidí je však lákadlo spatřit wollemie v jejich přirozeném prostředí příliš velké, a tak byla zkáza započata. Již v listopadu 2005 byly při pravidelné kontrole nalezeny známky předchozího nedovoleného táboření. Následné testy prokázaly přítomnost plísně skořicovníkové v půdě a jedna rostlina již byla napadena. Okamžitě se rozběhlo testování fungicidů, na jehož základě budou vybrány účinné látky, které mohou být aplikovány do půdy i na stromy bez rizika jejich poškození. Podle odborníků se pravděpodobně už nepodaří plíseň skořicovníkovou z lokality odstranit, snaha je zaměřena především na zamezení jejího dalšího šíření a minimalizaci jejího dopadu na wollemie. Nejpesimističtější scénáře však stále předpokládají možný úhyn všech volně rostoucích jedinců. I proto je velkou výhodou, že již bezprostředně po objevu došlo k převedení druhu do kultury. V současnosti jsou již výpěstky wollemie vcelku dostupné (nejsnadněji samozřejmě pro samotné Australany, kteří dění kolem wollemie sledují a rostlina je zde velmi populární), je možné je získat i ve střední Evropě, kde slouží především jako rostlina pokojová či pro pěstování v zimních zahradách.
