Veřejná zeleň hraje pro obyvatele měst hlavní roli nejen z hlediska zpříjemnění prostředí k jejich životu, má spoustu dalších nezastupitelných úloh. Pro lidi žijící ve městech představují například parky, lesoparky, parkově upravené plochy, městské lesy, zahrádky a volně přístupná zeleň někdy až jediný kontakt s přírodou. Bohužel díky neustálému posouvání hranic měst a často díky snaze využít veškeré dostupné plochy pro komerční účely, mizí často i poslední nezastavěné kousky země.
Přitom veřejná zeleň je důležitým architektonickým prvkem s velmi významnými ekologickými funkcemi. Mezi ty nejdůležitější se řadí funkce klimatická (díky evapotranspiraci rostlin se zvyšuje vzdušná vlhkost, úprava mikroklimatu), hydrická (zeleň zvyšuje retenční schopnost prostředí), přírodoochranná (zachování biodiverzity), hygienická (rostliny efektivně snižují hluk, slouží jako filtr především pro aerosol), rekreační a v neposlední řadě i sociální.
Existují mnohá doporučení na množství městské zeleně, nejčastěji se používá počet m2 na obyvatele. Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje minimální množství 9 m2 (Singh et al., 2010). Domnívám se však, že tato doporučení v mnoha městech nejsou respektována natož dodržována. Proti rozšiřování většího množství zeleně v intravilánu stojí i fakt, že prostředí velkých měst se vyznačuje zcela specifickými poměry, které výrazně formují stav a druhové složení vegetace, jež je schopna tyto podmínky akceptovat. Rostliny se zde setkávají se souborem stresových faktorů (jako jsou provzdušnění a kontaminace půdy, dostatek vody v půdním prostoru, skladba půd a jejich pH, klimatické poměry, znečištění vzduchu apod), na jejichž intenzitu či přítomnost často nebyly v průběhu svého vývoje přizpůsobené. Tyto hlavní stresové prvky je nutné zohlednit při výběru rostlin na dané stanoviště či při následných pěstebních zásazích. Výsadba zeleně, v takto limitovaném prostředí, je tedy velmi náročnou disciplínou s velkými nároky na odbornost a kvalifikovanou péči. V rámci zadávání veřejných zakázek, týkajících se veřejné zeleně, a následně často jejich postoupením dalším, mnohdy neodborným firmám, ale i firmám samozvaným bez potřebné kvalifikace vídáme často přesně pravý opak. V reálu pak máme denně na očích již i na tak zoufale okleštěných plochách neprosperující a zbídačené porosty.
Aby se tato situace mohla zlepšovat a nestala se akceptovatelnou normou budoucnosti, je třeba důsledně dbát na osvětu zodpovědných zaměstnanců městských a obecních úřadů a věnovat velkou péči při výběru realizačních firem, jejichž úkolem je nasazovat laťku v kvalitě provedení čím dál výš.
Veřejná zeleň a školkařství je tématem aktuálním a proto se staly Tématem březnového čísla časopisu Zahradnictví.
K problematice městské zeleně najdete také spoustu cenných informací v příspěvku Ing. Součka. V článcích věnovaných Školkařství pak informace o sortimentu dřevin, které zejména svými estetickými vlastnostmi a uplatněním v sadových úpravách přispívají k udržení a zlepšení životního prostředí.
Jana Lapáčková
