Původně malé městečko, známé spíše svými zemědělskými trhy, je v současnosti proslaveno jako centrum vzdělanosti stojící v čele vědeckého výzkumu (již více než 90 absolventů univerzity v Cambridge získalo Nobelovu cenu). Podle pověsti bylo město založeno ve 13. století uprchlíky z Oxfordu, jež byli nuceni opustit po incidentu s měšťany. Od konce 14. století se životu v tomto městě snaží určovat životní rytmus Univerzita a její život.
Po 16. století, kdy bylo Cambridge centrem církevního reformizmu, a po delší stagnaci ve století 18., se v 19. století stává opět místem, kde převládá „talár“ nad městem, a to zejména díky rozšířeným učebním osnovám o předměty jako historie či přírodní vědy. Právě v této době tu přednášel i profesor J. S. Henslow, který svým přístupem inspiroval i jednoho ze svých významných žáků Charlese Darwina, tvůrce evoluční teorie.
Historie a současnost Univerzitní botanické zahrady v Cambridge
Díky již výše zmíněnému rozvoji přírodních věd bylo Univerzitou rozhodnuto, že ke studijním účelům již nestačí malá demonstrativní zahrada v centru Cambridge (o rozloze pěti akrů, která sloužila od roku 1762). Zakoupila proto pozemek nový za účelem značného rozšíření vyučovacích možností. Založením a péčí o zahradu byl pověřen profesor J. S. Henslow, milovník přírody a obdivovatel přírodního vývoje. Ten se rozhodl na pozemku získaném roku 1831 vybudovat něco zcela nového. Cílem bylo plochu oprostit od materialistického účelu obdobných dosavadních zahrad určených jen k pěstování léčivých rostlin. Návrh a osazování univerzitní zahrady byl od počátku realizován na základě zahradnického projektu, který v sobě zahrnoval i přesunutí rostlin z původní zahrady v roce 1846. Profesor J. S. Henslow prosazoval studium rostlin v přirozeném prostředí a nově založená zahrada nabízela dostatečný prostor nejen k výsadbě mnoha druhů domácích dřevin, ale i stromů a keřů dovezených z objevných výprav do Severní Ameriky a Východní Asie. Již v té době prof. Henslow věděl, že jen při maximálním přiblížení k podmínkám jejich domoviny bude výzkum vlastností importovaných rostlin přínosný. Tato zahrada se stala hlavně díky této myšlence jedinečnou. Idea profesora Hanslowa byla alfou a omegou veškeré činnosti a plánování Univerzitní botanické zahrady v Cambridge a díky ní působí zcela paradoxně přirozeným dojmem i ornamentální část zahrady, jež byla ponechána k pěstováni farmaceuticky významných rostlin.
Kdysi toto místo bylo mezinárodně uznávaným centrem botanického výzkumu a dnes je návštěvníky Cambridge většinou zcela bezdůvodně přehlíženo. Málokdo volí procházku Univerzitní botanickou zahradou třeba jen jako poklidné zakončení celodenního putování po architektonických zajímavostech. Na rozdíl od ostatních míst v Cambridge vás sem nezavedou nepřehlédnutelné ukazatele a dav vás sem nezatlačí jako jinde v historickém centru městečka. Přibližně po deseti minutách chůze po Bateman Street nás do zahrady o rozloze 16 hektarů uvede neokázalý vchod.
V současnosti ze 40 akrů udržované plochy je návštěvníkům přístupných 33 akrů, na kterých může spatřit rozsáhlou sbírku čítající přes 8000 druhů rostlin. Jediná část zahrady nepřístupná veřejnosti je určená výzkumu a jako zázemí k předpěstování rostlin.
Zahrada je orientována od východu k západu. Východní polovina zahrady je krásným příkladem viktoriánské zahrady, kterou lemují statné stromy, z nichž nejstarší dosud rostoucí byl zasazen roku 1840. V této části je výrazným prvkem stálezelené bludiště vystříhané z tisu červeného (Taxus baccata). Svou rozlohou se sice nedá srovnávat s labyrintem v Hampton Court (součást královské zahrady u Hampton Court Palace, kam nemáte možnost se dostat bez vystání dlouhé fronty, zaplacení dalšího poplatku a kde se můžete pohybovat jen v zákrytu s dalšími turisty mezi dvoumetrovými „stěnami“), ale oproti tomu si zdejší bludiště můžete projít v klidu a vzhledem k výšce (živá stěna nepřesahuje 1,50 m) máte možnost obdivovat i sousední rosarium. V této části je vyhrazena i plocha určená k odpočinku a piknikům. Ta je díky svému výhledu na „podzimní“ a „zimní“ zahradu navštěvována i v období méně příznivém k posezení na trávě.
Pomyslný předěl mezi východní a západní polovinou tvoří administrativní centrum s prodejnou nejen suvenýrů, ale i odborné literatury.
Východní části dominuje jezero, rozlehlý trávník a neobyčejně tvarované ornamentální záhony, které v kombinaci s hlavní cestou a fontánou dávají celé zahradě mimořádně originální vzhled. Tato část zahrady se do současné podoby začala budovat od roku 1951, samozřejmě se začleněním již vzrostlé zeleně.
Jako jeden z kompozičních celků tu byla zachována řada skleníků postavených již v letech 1880 až 1889. Samozřejmě od té doby byly skelníky mnohokrát přestavěny, ale i přes to si stále zachovávají svůj osobitý vzhled. Osm skleníkových lodí (subtropický skleník; ukázka zimní zahrady; tropický skleník; loď sukulentů, kaktusů, masožravých rostlin; ukázka středoamerické flóry a poslední loď je věnována alpinkám) je napojeno na dlouhou západovýchodní chodbu.
Čtvrtinu západní části zahrady pokrývá jezero a vápencová „kamenná zahrada“ vybudovaná v letech 1954 až 1957. Za povšimnutí tu stojí nejen bohatý, jmenovkami pečlivě označený sortiment skalniček, ale i způsob, jakým si je tu můžeme prohlédnout. Skalka je volně přístupná a návštěvník může vstoupit všude, kde není rostlinný pokryv. Opatrně, jak nabádá informační tabule, našlapují i děti a kupodivu tu není vidět žádná devastace, či polámané rostliny. Na pohled zaujme i lavička vytesaná do kamene, s vyhlídkou na jezero, jehož celou hladinu pokrývají leknínové listy. U nohou sedících je jeden z plánků zachycujících osázení jezera jednotlivými druhy.
Vzhledem k relativně brzké zavírací době (16.30 hod) si návštěvník nevychutná tuto obdivuhodnou zahradu, kterou musí opustit v podvečerních hodinách. Nikdo nepřehlédne zajímavost u východu - jabloň Isaaka Newtona. Pod tímto stařičkým přibližně 5 metrů vysokým stromem se dočteme, že máme možnost vidět stromek, který byl vegetativně namnožen z jabloně, jejíž plod pomohl podle legendy formulovat Newtnovi gravitační zákony.
The Backs
Stejně poklidným dojmem Univerzitní zahrady působí i celé uzavřené městečko. Uklidňujícím prvkem tu nejsou ani tak pečlivě udržované trávníky na nádvořích jednotlivých kolejí, jako spíš pásy zeleně tzv. Backs, které se táhnou zejména kolem řeky Cam, kde vyrostlo celé univerzitní centrum. Pásy jsou vysázeny ve zcela přírodním stylu a druhy rostlin jsou voleny vzhledově co nejblíže k flóře původní, rostoucí v okolí. Je tu velký podíl tavolníků a komulí (Spirea, Buddleia). Jakoby náhodně vyšlapané mlatové cesty mají přesný cíl a jen navazující cesty vysekané v louce napoví, že to není náhodné uskupení. Kouzelně rámované průhledy mezi kvetoucími keři a převislými větvemi četných mohutných vrb dávají procházce kolem města zcela osobitou atmosféru.
Traduje se, že již od dob založení první koleje (roku 1271) byla říčka Cam používána studenty nejen jako místo k tréninku veslování, ale i jako místo, kam se chodili na dno loďky učit. Dnes je na řece vybudováno několik nástupních míst, odkud jste za drobný poplatek vyvezeni na prohlídku. Ač je očividné, že břehy slouží lidem již pěknou řádku let, není na nich jejich exponovanost vidět. Promyšlené a pečlivé osázení včetně vhodné druhové skladby dává celek působící přírodním dojmem, kde si i místní rybáři jsou schopni najít místo. Při projížďce ani nezaregistrujeme, kdy nás Cam vyvede z města- z Backů do lučních trávníků, ale určitě nám neujde výhled na zadní trakt historických kolejí rámovaných vzrostlou zelení, která je právě tak charakteristická pro toto místo, kde byl vždy kladen důraz na klid pro studium a možnost relaxace ve „volné“ přírodě. Díky osvícenému uvědomění si důležitosti kontaktu člověka s přírodou bylo vybudováno místo, které přitahuje nejen tisíce studentů, ale i turistů, aby se přesvědčili, o možnosti žít v propojení s přírodou i dnes.
Ing. Jitka Moravcová,
Újezd n. L.
