Jedním ze základních úkolů trvale udržitelného rozvoje je racionální využívání přírodních zdrojů a ochrana biosféry. Základních proto, že existence lidstva a všeho živého je závislá na přírodních zdrojích. Jejich bezhlavé a jednostranné využívání, se kterým se ještě dnes setkáváme, může vést jen k dočasnému zvýšení ekonomického efektu. Zato stále více se začínají projevovat negativní dopady.
Ve snaze urychlit velkoplošné formy hospodaření, využít každého hektaru pole pro pěstování zemědělských plodin, se odstraňovala téměř veškerá vysoká vegetace. Vytvořily se rozsáhlé lány polí s nízkou vegetací a s nízkým ochranným účinkem. Důsledky tohoto přístupu jsou zcela evidentní:
* urychlila se eroze a deflace
* došlo ke zvýšení neproduktivního výparu vody
* snížila se produktivita transpirace rostlin
* došlo k rozsáhlým škodám na půdě, na vodních zdrojích i na kulturách
* silně se zredukovaly přírodní druhy rostlin a živočichů
* byla celkově poškozena krajina jako celek.
Při posuzování významu vysoké zeleně (mimolesní) se často postupovalo subjektivně a bezohledně se odstraňovalo vše, co překáželo při obhospodařování půdy. Až opakované škody (splavování ornice apod.), které se stupňují, nutí uživatele, aby se problematikou vysoké zeleně zabývali. Tyto snahy se projevují např. při zakládání ochranných lesních pásů, ale bohužel, ani zde dosud nebyla metodika důkladně propracována a dochází tak k mnohým chybám.
Je tedy nutné podporovat tvorbu přírodních složek, přírodních společenstev, protože i člověk je existenčně spjatý s přírodou. Cílem vytvoření soustavy zeleně není jakékoliv ozelenění, ale založení takového porostu, který zvýší celkový funkční potenciál městského prostředí i krajiny. Pod pojmem „funkční potenciál“ rozumíme schopnost uspokojovat potřeby člověka – nejen materiální, ale i duchovní.
Základní prostorovou jednotkou životního prostředí je krajina – tj. určitá část území se svými přírodními a kulturními prvky, specifickými znaky a vlastnostmi. Území, ve kterém člověk žije, pracuje a přetváří je svými aktivitami k obrazu svému a svým potřebám.
Nezastupitelnou součástí přírodní složky krajiny je zeleň – tvořená stromy, keři, bylinami – zastoupená domácími i introdukovanými druhy lesních, ovocných i jiných rostlin. Zeleň zabezpečuje tvorbu velkého množství biomasy, má značnou autoregulační schopnost, vyznačuje se dlouhověkostí, stabilitou, čistotou a v převážné míře hygienickou nezávadností. Těmito vlastnostmi může pozitivně ovlivňovat i okolní území. Je schopna chránit základní složky přírody, může relativně dobře odolávat negativním vlivům a projevům přírodních živlů i antropogenní činnosti a vytvářet hygienicky vysoce aktivní životní prostředí.
V lesní, zemědělské nebo urbanizované krajině jsou funkce zeleně v podstatě shodné. Rozdíl je pouze v prioritě a hierarchii funkcí a v jejich kvantitativním projevu. Ten je závislý na velikosti plochy zeleně, prostorovém uspořádání zeleně, umístění zeleně apod.
Zelené plochy se zpravidla člení podle převládajících funkcí (Kavka – Šindelářová, 1978)
1. Veřejná zeleň:
* základní plochy: parky (okrskové, obvodové a ústřední), dětské parky, uliční zeleň, sadovnické úpravy veřejných prostranství;
* doplňkové plochy: lesní parky, zeleň v rekreačních oblastech, lázeňské parky, historické parky a zahrady atd.
2. Vyhrazená zeleň:
* zeleň v obytných okrscích (někdy se uplatňuje názor, že tato zeleň patří k veřejné zeleni. Ovšem prostor mezi obytnými bloky má plnit funkci rozšířeného obydlí podobně jako zahrada u zástavby. To je nutno respektovat v urbanistické koncepci obytné zástavby);
* zeleň u individuální zástavby, zahrady u škol, mateřských školek a jeslí;
* zeleň u sportovišť a koupališť;
* zeleň u léčebných ústavů, hřbitovy, botanické a zoologické zahrady, arboreta apod., nájemní zahrádky.
3. Ochranná zeleň:
* zelené plochy v obvodu průmyslových závodů a v pásmech hygienické ochrany.
4. Hospodářská zeleň (zde již nejde o „rozptýlenou zeleň“):
* hospodářské a účelové lesy;
* ovocné sady;
* výrobní zahrady a školky;
* zelinářské a zemědělské plochy.
5. Ostatní zeleň:
* zeleň v chráněných územích;
* zeleň ve volné krajině, doprovodná zeleň vodních toků a nádrží, zeleň podél komunikací, lesní remízky, soliterní exempláře a volné skupiny stromů a keřů, ochranné lesní pásy, zeleň na mezích (pro tento druh zeleně se používá termínů „mezové“ nebo „mezní“ porosty, které však především z věcného hlediska nejsou zcela jednoznačné).
Podle funkce dělí zeleň řada autorů. Jedno z dělení uvádějí MAREČEK a kol. (1975). Rámcově člení zeleň podle místa uplatnění takto:
* zeleň ve volné krajině;
* zeleň v rekreačních oblastech;
* zeleň na vesnici;
* zeleň v městských sídlištích.
Jiné třídění je např. podle významu:
* zeleň v krajině nezbytná, kterou nelze v žádném případě narušit;
* zeleň v krajině velmi významná; za určitých podmínek může být omezena, musí však být nahrazena v systému v rámci určitého obvodu;
* zeleň v krajině nevýznamná, například staré ovocné sady.
Pokud jde o práce zahraničních autorů, není ani zde terminologie, týkající se rozptýlené zeleně, jednotná.
Funkční poslání zeleně v intravilánu
Pojem funkčnosti zelených ploch je proměnlivou kategorií závislou na stupni našeho poznání. V různých obdobích byla funkčnost zeleně chápána odlišně a v hodnotové hierarchii stála v popředí zájmu vždy ta skupina funkcí, která se zdála nejpotřebnější a nejúčelnější. V prostředí a v okolí urbanizovaných souborů nás zajímají především ty funkční účinky zeleně, které můžeme při současných investičních plošných a technických možnostech reálně využít k omezení některých vlivů výrobních činností (a jejich provozu) na navazující území.
Aby zakládané plochy zeleně byly skutečně funkční, musí být od samého počátku záměrně formovány v zdůvodněných plošných proporcích, v optimálním rozmístění a uspořádání horizontálním i vertikálním, odpovídajícím sortimentálnímu složení a s přiměřenou údržbou. V praxi to znamená, že na vymezení hranic areálů provozovny by se měly podílet i záměry uvažující s konkrétními funkcemi vegetačních útvarů. Je také zřejmé, že na mnohé negativní dopady lze prostřednictvím zeleně účinně reagovat pouze v širším území. Musíme tedy rozlišovat výsadby zeleně vnitřní, vymezené zpravidla oplocením, a vnější, pro jejichž založení a následnou údržbu doposud nejsou v naší praxi vytvořeny odpovídající podmínky.
Pro funkční uplatnění zeleně nelze ovšem stanovit jednotné a všeobecně platné zásady. V podstatě je žádoucí individuální přístup. Důvodem je skutečnost, že funkční účinnost zeleně je proces proměnlivý, ovlivňovaný mnoha nejrůznějšími složkami, z nichž k nejvýznamnějším patří:
* intenzita a charakter působení negativního zdroje
* stáří, kvalita a uspořádání vegetačních útvarů
* terénní reliéf
* klimatické vlivy
* roční období ve vztahu k vegetaci
* expozice (vůči vzdušnému proudění, oslunění apod.)
* návaznost na antropogenní útvary (sídla, vodní plochy aj.).
Další komplikací je kumulativnost funkčních účinků (zeleň plní více funkcí současně) a pochopitelně i komplexní působení navazujícího prostředí. Je rovněž nutno zdůraznit, že zelené útvary mohou být pouze pomocným a doplňujícím prvkem v systému opatření, že nemohou nahrazovat základní nedostatky v stavebně technickém, technologickém, sanitárním nebo provozním uspořádání staveb a jejích souborů. Rozvoj zeleně může být též omezován plynnými a prašnými exhaláty, na které jsou citlivé zvláště jehličnaté dřeviny, takže musí být umísťovány na větší odstupy od zdrojů poškození.
Funkční účinnost zeleně může být také výrazně zlepšena vhodným technickým opatřením. Např. sedimentační vegetační pásy, zachycující prachové částice, mikroorganizmy nebo plynné a další exhaláty, lze doplnit závlahou, protihlukové clony nebo větrné zábrany lze zřídit na terénních valech nebo stavebních konstrukcích. V plošně stísněných prostranstvích lze využít efektu rychle rostoucích popínavých dřevin na konstrukcích apod
Zeleň ovlivňuje horizontální a vertikální provětrávání a zlepšuje jakost vzduchu
Vegetační útvary, zvláště stromového typu zdokonalují vertikální provětrávání uzavřených a polouzavřených mezipavilonových nebo atriových prostorů. Zeleň je zde také schopna absorbovat řadu škodlivých plynů a dokonce i některých těžko rozložitelných sloučenin a současně obohacovat tyto prostory o kyslík. Vegetace v takovýchto prostranstvích má příznivý vliv na mikroklima stanoviště, zvyšuje relativní vzdušnou vlhkost, upravuje poměry tepelné i světelné.
Vzduch vyhřátý v prostředí zastavěných objektů a technologických provozů je během dne vytlačován chladnějším a čistým vzduchem z porostu. Dochází tak k horizontálnímu provětrávání prostorů, zvláště u rozsáhlejších vegetačních útvarů, nebo jsou-li výsadby v nejbližším okolí objektu.
Na šíření zápachu mají výsadby zeleně pouze omezený vliv, mimo jiné také z toho důvodu, že zpravidla nelze zajistit jejich dostatečný rozsah. Účinnější opatření proti šíření zápachu budou vždy na úrovni úprav stavebně technických, technologických a provozních. Podstatná je rovněž lokalizace souborů i problematických provozních okruhů s ohledem na dostatečné odstupy od sídel, ale také s ohledem na šíření zápachu v daném území, pro které je podstatný charakter provětrávání prostoru. Výsadby zeleně usměrňují cirkulaci vzduchu, čímž ovlivňují i odtok zápachu. Nejúčinněji jsou provětrávány urbanizované celky lokalizované v náhorních polohách, kde dochází k rychlejšímu zředění a rozptylu zápachu. V inverzních polohách, zejména v uzavřených kotlinách, kde se zápach udržuje delší dobu musí být výsadby zeleně uspořádány tak, aby neomezovaly provětrávání.
Jakost vzduchu může být podstatně zlepšena tím, že ochranné výsadby zeleně zachycují některé exhaláty. Vegetace je však současně poškozována, zvláště oxidem siřičitým, oxidem uhelnatým, ale někdy též sloučeninami F, Cl, Cu, Pb, Zn, Na atd. Vůči oxidu siřičitému, nejčastější složce znečištěného ovzduší, jsou dřeviny různě citlivé, nejméně odolné jsou jehličiny. V prostředí výrobních provozů přichází často v úvahu ochrana proti výfukovým plynům vznětových a zážehových motorů, zvláště zvýšené produkci oxidu uhličitého a sloučenin olova. Provozovny a obytné soubory, nacházející se v blízkosti frekventovaných dopravních tahů, by měly být zásadně odděleny vegetační bariérou, příp. i terénním valem.
Zeleň ovlivňuje směr a intenzitu vzdušného proudění
Vegetační pásy zmírňují nežádoucí vzdušné proudění. Oproti plochám bez zeleně je rychlost větrného proudění v plochách ozelenění nižší až o 2,5 m/sec. U polopropustných vegetačních pásů, které jsou nejúčinnější se snižuje rychlost větru na návětrné straně o 25-50 % na vzdálenost 5-10násobku výšky porostu. Na závětrné straně lze rychlost větrného proudění snížit o 30-70 % na vzdálenost patnácti až dvacetinásobku výšky porostu. Nepropustné bariéry způsobují nárazovitost větru.
Vhodně volené zelené bariéry mohou účinně usměrnit vzdušné proudění, což je významné zvláště na lokalitách s výraznými proudy mrazivého nebo vysušujícího větru. Výsadby se mohou stát ochranou obytných částí. Omezují prašnost a tím zlepšují hygienické poměry sídel i jejich okolí. Snižují tepelné ztráty objektů v zimním období a zlepšují jejich tepelný režim v létě. Omezují též účinky eroze. Pásy zeleně vysázené šikmo ke směru převládajícího větru mohou změnit i směr větru v přízemní vrstvě, ale zvláště zmírnit jeho intenzitu.
Vhodnou lokalizací souborů nebo osazením objektů v terénu lze účinek vegetačních pásů podstatně zefektivnit. S výhodou je možno použít i umělých terénních valů osázených porosty. K osázení terénních valů je výhodné použít jehličnaté dřeviny, jejichž účinnost je celoroční a které mají ještě celou řadu dalších velmi příznivých vlastností. Větší celky zalesňujeme, zatímco úpravy menšího rozsahu osazujeme klasickým způsobem. Před výsadbou musí být terénní valy dostatečně zhutněné, neboť většina dřevin a jehličnany zvláště nesnášejí klesání půdy po výsadbě.
Zeleň snižuje prašnost
Vegetační útvary mají schopnost zachytit velké množství prachových částic. Mohou chránit sídla i různé provozovny před důsledky prašných exhalací, nebo naopak ochraňovat navazující okolí. Účinnost výsadeb je závislá zvláště na větrném proudění, absolutním povrchu listů, sklonu listů a jejich pohyblivosti, vlhkosti příp. lepkavosti listů, plstnatosti a zvrásnění listů a na charakteru prachového sedimentu. Velký sedimentační význam mají rovněž trávníky, zvláště z hlediska konečné inaktivace prachových částic. Závlaha, alespoň občasná, má na protiprachové vegetační pásy vysoce kladný vliv a prohlubuje jejich účinnost. Vegetační protiprachové bariéry jsou schopny poutat 40 –70 % prachových částic podle výšky, druhu, hustoty a rozmístění porostu. Proto je důležité, aby v tomto sedimentačním pásmu nebyly umísťovány objekty a zařízení. Výsadby, které mají funkci protiprachové bariéry, mají být umístěny v nejbližší návaznosti na zdroj prachu, tzn. v blízkosti technologických linek zvyšujících prašnost prostředí, v návaznosti na komunikace apod.
Zeleň ovlivňuje obsah mikroorganizmů v ovzduší
V porostech dřevin je výrazně nižší obsah mikroorganizmů v ovzduší než ve volných nebo zastavěných prostranstvích. Zeleň jednak zachycuje prachové částice, na nichž se uchycují nejrůznější mikroorganizmy, jednak vylučováním různých látek, zvláště tzv. fytoncidů, mikroorganizmy ničí (baktericidní účinky), nebo do různé míry inaktivuje (bakteriostatické účinky). Z hlediska antibakteriální účinnosti byly zjištěny výrazné individuální odlišnosti mezi jednotlivými druhy. Obecně jsou účinnější dřeviny jehličnaté, z listnáčů např. ořešáky, hrušně, střemchy, hlohy, některé růže, tavolníky, lípy, břestovce, balzámové topoly a višně. Některé dřeviny (jalovce, břestovce, ořešáky, střemchy, některé břízy a topoly) mají rovněž schopnost odpuzovat hmyz.
Fytoncidní aktivita není po celý rok stejná, kulminuje zpravidla v jarním období, postupně se snižuje a na podzim dochází k jejímu opětnému vzestupu.
Zeleň ovlivňuje mikroklima stanoviště
Účinnost zeleně se projevuje zvláště ve vlivu zeleně na tepelný režim ploch a vlhkost ovzduší. Za významné se považuje odstranění nebo snížení prudkých výkyvů, které se projevují v tepelných a vlhkostních rozdílech mezi dnem a nocí, ale často i v průběhu dne nebo noci.
Velmi důležitým, ale málo využívaným účinkem zeleně je poskytovat stín nebo přistínění. Zde se uplatní nejen vysoká, stromová zeleň, ale také zeleň popínavá, která má minimální plošné nároky a může být vedena podle konkrétních potřeb na nejrůznějších konstrukcích, příp. přímo na stěnách domů a různých objektů
Zeleň ovlivňuje hlučnost prostředí
Vegetační pásy mohou napomoci i ke snížení hluku. Uvádí se např., že porost dřevin široký 200 – 250 m tlumí hluk jako zemědělské pozemky o šířce 1800 – 2000 m. Nejvíce tlumí zeleň zvuky s vysokými frekvencemi. Snižování hluku zelení je ovlivňováno řadou činitelů od konfigurace terénu, větrného proudění, zvukové intenzity a frekvence, vzdálenosti vegetace od zdroje hluku a samozřejmě i uspořádáním porostů, hustotou olistění nebo velikostí a vytrvalostí listů. V zásadě se snažíme o víceetážové vertikální členění porostů, o zvýšení podílu stálezelených listnáčů a jehličin a přiblížení ochranných výsadeb co nejblíže k zdroji hluku. Zvláště účinné jsou terénní valy, které lze vhodně vybudovat i z přebytků zemin na staveništi, takže mohou představovat i úsporu za přesuny zemin. Valy kompaktně osázíme dřevinami, aby nevyžadovaly náročnou údržbu, která je zvláště ve svazích velmi nesnadná.
Zeleň dotváří pracovní prostředí
Kvalita pracovního prostředí je dnes chápána jako důležitá součást životní a kulturní úrovně. Pracovní prostředí má vliv na věkovou a kvalifikační skladbu pracovníků, na úroveň vzájemných vztahů i vztahů k svěřeným hodnotám. Zeleň dotváří pracovní prostředí a má zde určitá specifika, pro kvalitu pracovního prostředí důležitá. Patří sem zvláště skutečnost, že ovlivňuje mikroklima pracoviště, působí absolutně, tzn. že podvědomě ovlivňuje všechny účastníky pracovního procesu. Hovoříme o psychickém účinku zeleně na člověka, který zahrnuje široké spektrum příznivých vlivů.
Zeleň také poskytuje reprezentační efekt, zmírňuje nedostatky technického nebo architektonického řešení, vzájemně izoluje jednotlivé provozy a konečně může vytvářet prostředí pro krátkodobý odpočinek a rekreaci (odpočívadlo, závětří, přesnídavkový kout, vyhlídka apod.). Vhodně volená zeleň se může uplatnit i ve formě vnitřních úprav kanceláří, shromažďovacích místností, šaten, chodeb a dalších místností (hydroponické stolky, okenní truhlíky, zimní zahrady atd.).
Zeleň je důležitá technická výplň ploch
V městské zástavbě vzniká řada ploch technického charakteru (rozestupy budov, technologické odstupy, trasy sítí, zbytkové plochy apod.), které nelze racionálně využít. V některých případech zaujímají i podstatnou část z výměry provozních areálů. Jsou náročné na technické zvládnutí a další údržbu. Racionálně uspořádaná zeleň se může stát jejich relativně velmi levnou a přitom funkčně účinnou technickou výplní. Při řešení vegetačních úprav technických ploch musíme sledovat dlouhodobé cíle, aby se bezkoncepčně provedené výsadby nestaly trvalým břemenem pro údržbu nebo nebyly zlikvidovány provozem. Úzké pásy a malé plošky se snažíme osázet nižší keřovou zelení, protože si nemůžeme dovolit jejich časté kosení a zpravidla zde ani trávník neudržíme. Ucelené plochy zbytečně netříštíme bodovými výsadbami, které omezují nasazení výkonnějších mechanizmů v údržbě atd. Platí zásada, že při projekci a realizaci zvažujeme dlouhodobou efektivnost údržby.
Zeleň má funkci krajinotvornou a estetickou
Vegetační útvary napomáhají v začlenění výstavby do prostředí sídel i krajiny. Kompletují architekturu, sjednocují výstavbu i její provozy a upravují měřítko nové výstavby v území. Zahrnují celou výrazovou škálu od zastření a zakrytí až po začlenění a zdůraznění objektů nebo celých souborů.Vedle vlastních výtvarných aspektů má zeleň ještě důležitou úlohu orientační, provozní, reprezentační a sociálně-kulturní. Jedná se o soubor velmi důležitých a celospolečensky závažných funkcí.
