Podnikatelé se někdy setkávají s tím, že jim jejich zaměstnanci způsobí při výkonu práce škodu. Kromě toho, že se na základě takové události zpravidla naruší vzájemné vztahy, pro podnikatele představuje způsobená škoda zásah do jeho majetkových práv, který mu může udělat „čáru přes rozpočet“. Skutečnost, že odpovědnost zaměstnance za škodu je podle zákoníku práce do určité výše omezená, je relativně známá. Méně probádanou oblastí však zůstává vypořádání této škody a především postup zaměstnavatele v této věci. O tom, jak by rozhodně neměl zaměstnavatel postupovat, přeje-li si kompenzaci za způsobenou škodu, pojednává i nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěrům se budeme věnovat v následujícím článku.
V případě, kterým se zabýval Nejvyšší soud (ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 238/2019), se zaměstnanec rozhodl ukončit pracovní poměr prostřednictvím tzv. okamžitého zrušení pracovního poměru (tedy ze dne na den). Své rozhodnutí učinil na základě nevyplacení části mzdy. Zaměstnavatel se proti zrušení pracovního poměru bránil u soudu žalobou na určení neplatnosti tohoto zrušení. Domníval se totiž, že jednal po právu, když zaměstnanci vyplatil mzdu sníženou o částku odpovídající výši škody, kterou mu měl údajně zaměstnanec způsobit při plnění svých pracovních úkolů. Když soud následně rozhodoval, kdo měl v dané věci pravdu, musel zohlednit několik právních otázek. Tou hlavní bylo, zda je v pracovněprávních vztazích přípustné provádět tzv. započtení pohledávek.
Text
JUDr. Kristýna Opletalová,
Mgr. Tomáš Liškutín,
AK Tomáše Liškutína
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 10/2019.
