Problematika zaměstnávání osob se zdravotním postižením byla vždy citlivým, přesto významným tématem. V zájmu společnosti je začlenit osoby se zdravotním postižením do pracovního života a umožnit jim tak překonat nepříznivou životní situaci a předcházet jejich existenční nouzi. Z toho důvodu stát organizuje pro tyto osoby rekvalifikační kurzy, poskytuje zaměstnavatelům dotace na zřizování společensky účelných pracovních míst a zároveň prostřednictvím zákona stanoví pro všechny zaměstnavatele určité povinnosti ve věci zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Právě těmto zákonným povinnostem zaměstnavatelů se budeme věnovat v následujícím příspěvku, a to nejen z důvodu legislativních změn v této oblasti.
Zákoník práce se o zaměstnávání osob se zdravotním postižením zmiňuje v jediném ustanovení, v němž odkazuje na zákon o zaměstnanosti, který se věnuje této problematice v celé šíři. Předně definuje osobu se zdravotním postižením jako fyzickou osobu, která je orgánem sociálního zabezpečení uznána invalidní v prvním až třetím stupni nebo zdravotně znevýhodněnou osobou. Jednotlivé stupně invalidity vymezuje zákon o důchodovém pojištění na základě procentního poklesu pracovní schopnosti. Při poklesu od 35 do 49 % se jedná o invaliditu prvního stupně, při poklesu od 50 do 69 % hovoříme o invaliditě druhého stupně a invaliditou třetího stupně rozumíme pokles pracovní schopnosti nejméně o 70 %. Osobou zdravotně znevýhodněnou je podle zákona fyzická osoba, která má sice zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání, ale její schopnost pracovního začlenění je podstatně omezena z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, který má podle lékařských poznatků trvat déle než jeden rok a podstatně omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti, a tím i schopnost pracovního uplatnění.
Text
JUDr. Kristýna Opletalová,
Mgr. Tomáš Liškutín,
AK Tomáše Liškutína
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 9/2018.
