V posledních letech výrazně stoupá zájem o zkrášlení (ozelenění) balkónů, lodžií, teras apod. Kromě klasických muškátů a petúnií (a také vytrvalých popínavých dřevin jako břečťan nebo loubinec) se dostávají do popředí i tzv. přenosné rostliny. Je pravda, že nekvetou vždy a všude tak bohatě jako ony muškáty a petúnie, přesto ale zájem o jejich pěstování stoupá.
Přenosné rostliny je zahradnické (nikoliv botanicky systematické nebo ekologické) označení určité skupiny rostlin (dřevin i květin) s podobnými pěstitelskými nároky. Především je to teplo.
Tzn. teplo hlavně v době vegetace, což je v našich klimatických podmínkách zhruba od dubna až května do září až října, tedy čistého asi půl roku (rostliny přenášíme ven k letnění pro jistotu až po „zmrzlých", tj. po polovině května). Zbývající půlrok, období vegetačního klidu (od listopadu do dubna) mají tyto rostliny také vyšší nároky na teplo (na rozdíl od rostlin pěstovaných u nás trvale venku). Tzn., že je musíme zhruba v září až říjnu (podle konkrétního průběhu počasí) přenést (proto „přenosné") na přezimování do bezmrazých prostor. Teplota by se měla (podle druhu) pohybovat v každém případě nad nulou (jsou to rostliny ze subtropů a tropů celého světa), nejčastěji v rozmezí 5 – 15 °C.
Dalším důležitým faktorem pro pěstování těchto rostlin je světlo, přesněji intenzita slunečního záření. Většina druhů vyžaduje v době vegetace hodně slunce (adekvátně s vyšší teplotou). Jsou však i druhy rostoucí a kvetoucí dobře v polostínu, tzn. že jsou vystaveny přímému slunci třeba jen půl dne. V zimním období (v době vegetačního klidu) potřebují dostatek světla především druhy stále zelené, neopadavé (tj. většina), s polostínem až stínem se spokojí druhy opadavé.
Světelné podmínky v době vegetace neovlivníme, ty jsou dány celkovou sumou slunečního záření v našich středoevropských podmínkách. Tato suma je několikanásobně nižší než například ve Středomoří (nebo Černomoří), kde se s těmito rostlinami setkáváme nejblíže od nás. Zde se tyto rostliny pěstují často trvale v zahradách i parcích běžně ve volné půdě.
My je však musíme pěstovat (z důvodu stěhování na podzim a na jaře) v nádobách, tzn. podle velikosti rostlin v truhlících, květináčích (i závěsných), větších kontejnerech, soudcích až sudech. Světelné podmínky v době vegetačního klidu můžeme ovlivnit jedině tím, že rostliny přezimujeme na co možná nejsvětlejším místě, které máme k dispozici. Umělé přisvětlování by bylo dost drahé. Obdobně je to s teplotou. V době vegetace získáme větší tepelný požitek umístěním nádob na slunném a přitom chráněném místě, tzn. např. v lodžiích bytů panelákového typu nebo v atriích a na chráněných terasách rodinných domů. Chráněná místa - tzn. chráněná hlavně proti větru (nebo jen průvanu) a také proti dešti (což není sice u všech druhů tak nutné, ale v případě deštivého a chladného léta nám může počasí vzhled a kvetení rostlin dost ovlivnit).
Teplotu při přezimování bychom měli udržovat podle nároků jednotlivých druhů. Všeobecně bychom mohli uvažovat tak, že čím světlejší je stanoviště na přezimování, tím vyšší (o pár oC) může být teplota prostředí a naopak. Protože však u nás v zimních měsících bývá intenzita slunečního záření dost slabá, bude lépe se držet spíše teplot nižších. Při vyšší teplotě a přitom nedostatku světla dochází k probuzení pupenů a jejich vyrašení, což má za následek tvorbu bledých, světle zelených a křehkých (etiolizovaných) výhonů. Tyto výhony spotřebovaly většinu zásobních látek a tím pádem se rostlina dost oslabila (nemluvě ani o tom, že celkový habitus rostliny bývá někdy značně narušen až deformován).
Z uvedeného vyplývá, že přenosným rostlinám se bude lépe dařit v klimaticky teplejších oblastech republiky.
Zálivka
Zaléváme v principu podle potřeby tzn. podle teploty na stanovišti, podle nároků a také velikosti rostlin a samozřejmě podle vysýchavosti substrátu. Zálivku provádíme jak shora tak i zdola (do misek). V principu by voda v misce neměla stát déle než pár hodin. V době letních veder zaléváme zásadně brzy ráno nebo až večer, až jsou nádoby aspoň trochu vychladlé. Ideální voda je dešťovka, protože je měkká. Studniční voda je naprosto nevhodná, je tvrdá. Používáme-li vodu z vodovodního řadu, je třeba ji nechat několik hodin odstát, dokud nevyprchá chlór. Teplota vody by zásadně měla být o pár stupňů teplejší než teplota na stanovišti. Při přezimování zálivku dost podstatně omezíme. Máme mnohem nižší teplotu, rostliny nerostou, opadavé shodily listy. Ty zaléváme nejlépe až tehdy, když je kořenový bal téměř proschlý a to nejlépe spodem. Povrch substrátu v nádobě je lépe v zimě udržovat spíš sušší. Stále zelené dřeviny zaléváme v zimě jen tak často, aby kořenový bal byl stále mírně vlhký (nikoliv přemokřelý).
Substrát
Zeminu (substrát) pro většinu přenosných rostlin používáme lehčí až středně těžkou, propustnou, humózní. Tzn. že do ní přidáváme více či méně hrubšího písku a rašeliny (podle druhu rostliny). Půdní reakce (pH) by měla být zhruba neutrální (až na výjimky). Přihnojování během vegetace (zvl. kvetoucích druhů) tekutými komplexními hnojivy (Kristalon, OBM, Herba-Flor apod.) je velmi prospěšné.
Okrasné květem
Není možné (ani účelné) při tomto omezeném rozsahu představit celé spektrum druhů pěstovaných u nás a proto jsem se rozhodl jen pro ty nejzajímavější, více či méně známé.
Agapanthus africanus je trvalka původem z jižní Afriky. Má 20 - 30 cm dlouhé, čárkovitě řemenovité, leskle zelené listy. Okolíky světle fialově modrých květů jsou vysoké až 50 cm. Má dužnaté, masité kořeny, na které bereme ohled při rozsazování (abychom je zbytečně nepoškodili). Zemina může být i těžší.
Bougainvillea glabra je v domovině (tropy a subtropy Jižní Ameriky - zvl. Brazílie) krásnou, bohatě kvetoucí, mnohametrovou šplhavou liánou. U nás při pěstování v nádobách roste víceméně jen keřovitě (výška 0,5 – l m). Má tenké, částečně trnité větve s oválnými listy a květy (přesněji podkvětní listeny) výrazné růžovofialové barvy. Řídce se vyskytují i kultivary kvetoucí červeně nebo žlutooranžově. V létě přihnojujeme hnojivy s převahou draslíku a fosforu. V zimě vyžaduje nutně projít aspoň 2 - 3 měsíční periodou chladu (pod 10 °C) s omezenou zálivkou (z důvodu nasazení květů na příští rok).
Brugmansia (Datura) x flava je jedním z mnoha (asi 50) kříženců, které se v současnosti v Evropě pěstují. Klasické, známé druhy kvetou bíle. Kříženci (původních jihoamerických druhů) se prosazují především díky výraznějším barvám (odstíny žluté, oranžové až světle červené). Tento dorůstá v nádobách až 2 m výšky (ovšem v nádobě, která má aspoň 80 cm v průměru). Květy jsou velké, trubkovité, žlutooranžové, šikmo odstávající. Roste rychle a vyžaduje v létě dostatek vody a živin. Jako všechny durmany je s oblibou napadán sviluškami a molicemi. Všechny druhy durmanů jsou jedovaté! Caesalpinia gilliesii je opadavý keř původem z Argentiny. Má jemné, zpeřené listy
převážně v horních částech tenkých větévek. Velké žluté květy se objevují na koncích výhonů a jsou nápadné především dlouze vyčnívajícími, tmavě červenými tyčinkami.
Pokud nemá tento druh chladné a světlé přezimování (kolem 5 °C) a dostatek slunce a tepla v létě, kvete bohužel jen málo. Dorůstá u nás výšky 0,5 - 0,8 m.
Callistemon rigidus je typickým zástupcem australského buše (všechny druhy pocházejí z Austrálie). Je to stále zelený keř s úzce kopinatými a velmi tuhými, kožovitými listy.Květenství připomíná štětku na čištění lahví. Je 10 – 15 cm dlouhé, zářivě červené až purpurové a to, co konkrétně vidíme, jsou hustě stěsnané květní tyčinky. Vyžaduje mírně kyselou, humózní zeminu. Přezimování je vhodné při teplotách kolem 10 °C, aby nedocházelo k předčasnému rašení. Dorůstá u nás výšky 1,5 - 2 m.
Centradenia inaeauilateralis 'Cascade' (Heterocentron elegans?) je domácí v horských lesích od Mexika po Guatemalu. Větévky dřevnatí (je to polokeř), jsou na průřezu čtverhranné a starší (delší) jsou obloukovitě převislé. Listy jsou kopinaté s výraznou žilnatinou, zelené až temně červenohnědé. Bohatě kvete růžovofialovými čtyřčetnými, 2 - 3 cm velkými květy v koncových květenstvích, nejvíc v červenci až srpnu. Vynikne zejména v závěsných nádobách. V létě vyžaduje teplo, dostatek světla (ale ne úpal) a chráněnou polohu. Přezimování musí být světlé při teplotě kolem 15 °C s omezenou zálivkou.
Cuohea ienea pochází z Mexika a je ze všech druhů tohoto rodu nejvhodnější pro pěstování v nádobách. Dorůstá výšky 20 - 30 cm a má široce kopinaté listy, dlouhé 2 - 5 cm. Keřík je poměrně hustý. Kvete v létě nápadnými trubičkovitými svítivě červenými květy, které mají na okraji černý proužek v bílém poli. V létě vyžaduje dostatek slunce, humózní zeminu a přiměřenou zálivku, v zimě zálivku jen omezenou, světlé stanoviště a teplotu kolem 15 °C.
Podobným, ale celkovým vzrůstem, olistěním i květy drobnějším druhem je Cuphea hyssopifolia, která má kratší trubičkovité květy světle fialové. Pěstování a nároky jsou stejné.
Ervthrina crista - galli pochází z Jižní Ameriky. Lidově se jí říká „korálový ker“. Má tuhé, leskle zelené, široce kopinaté, zašpičatělé listy s malými hákovitými trny na řapících i větvích. Největší ozdobou jsou pět cm velké květy, které tvoří 20 - 30 cm dlouhý, šarlatově červený hrozen. Dorůstá výšky 0,7 - 1 m. Vyžaduje humózní, propustnou zeminu. Na podzim větve přirozeně odumírají. Po odumření je odstřihneme kousek nad zemí. Rostlinu potom přezimujeme téměř na sucho při nízké teplotě (asi 5 °C). Opatrně začneme zalévat až z jara, když rostlina začne sama rašit.
Eupatorium atrorubens (syn. Bartlettina sordida) pochází z Mexika. Má velké vejčité, sytě zelené listy, na spodní straně červeně chlupaté. Kvete v zimě (XII - II). Květenství (úbor) je ploché, vonné, světle růžovofia1ové a dosahuje až 15 cm v průměru. Dorůstá výšky 1,5 - 2 m. Vyžaduje humózní zeminu a dostatek živin. Při přezimování vyžaduje teplotu 10 - 15°C, mírnou zálivku a maximum světla (v zimě kvete).
Hebe x andersonii pochází (stejně jako všechny druhy rodu Hebe) z Nového Zélandu. Je to kříženec H. salicifolia a H. speciosa. Tvoří stále zelené keříky s hustými vzpřímenými větvičkami a oválnými, tmavě zelenými, lesklými listy. Drobné čtyřčetné květy jsou uspořádány v hustých hroznech, nejčastěji fialové barvy (jsou ale i kultivary kvetoucí bíle, karmínově nebo modře). Kvete bohatě koncem léta a dorůstá výšky 0,2 - 0,5 m. Vyžaduje humózní a propustnou půdu. Při velké vlhkosti mohou zahnívat kořeny, především v rašelinovém substrátu. Přezimuje na světle a s omezenou zálivkou.
Lantana camara má svůj původ (jako čistý druh) v tropické Americe. Pěstované kultivary kvetoucí nejčastěji růžovočerveně až fialově, bývají někdy označovány jako Lantana-hybridy. Během rozkvétání květy mění barvu (někdy dost podstatně). Květy jsou drobné trubkovité, pětičetné, v hustých polokulovitých strboulech. Listy jsou stálezelené, vejčité, vrásčité. Dorůstá výšky 0,3 - 0,5 m (jako keř) nebo až 1,5 m (při tvarování jako stromek). V zimě potřebuje dost světla a mírnou zálivku.
Russelia equisetiformis pochází ze Střední Ameriky. Je to stálezelený keřík vyznačující se dlouhými, metlovitými obloukovitě převislými tenkými větévkami, které trochu připomínají přesličku. Mohou dosáhnout délky 0,5 - 1 m. Kvete bohatě koncem léta červenými trubičkovitými květy o velikosti 3 - 4 cm. Vyžaduje hodně slunce, tepla a humózní, propustnou zeminu. V zimě potřebuje dostatek světla a teplotu kolem 10 °C.
Solanum rantonnetii (syn. Lycianthes rant.) je domácí v Argentině a Paraguay. Roste jako řídký keř nebo menší stromek. Nápadný je především svými květy. Jsou modrofia1ové se žlutým středem, ploché, asi tři cm velké. Dorůstá výšky dvou metrů. Aby v létě dostatečně kvetl, vyžaduje častou zálivku a přihnojování tekutými hnojivy s převahou fosforu a draslíku každý týden. Na podzim při stěhování můžeme přerostlé keře hluboce zkrátit. V zimě při teplotách 10 oC (a na světle) většina listů zůstává a pak musíme občas mírně zalévat. Při přezimování kolem 5 oC (a ve stínu) téměř všechny listy opadnou a potom musíme zálivku omezit jen na udržování mírně vlhkého balu.
