Většina našich domácích trávníkových druhů trav snáší špatně takový průběh počasí, jaký je typický v posledních letech a průvodním znakem dlouhotrvajícího letního sucha je zhoršování kvality trávníku. Tomu můžeme zabránit správnou závlahou a minimalizací zátěže (viz příspěvek v minulém čísle). Další možností je volba suchovzdorných druhů trav.
V posledních letech zaznamenáváme během letních měsíců často několikatýdenní období vysokých teplot vzduchu, kdy denní maxima překračují 30 oC a noční teploty neklesají pod 20 oC. Tyto horké periody jsou často doprovázeny absencí srážek. Trávníky v takových podmínkách trpí dvojím stresem:
1. z vysokých teplot – omezují růst kořenů (a tím i příjem vody a živin) a snižují rychlost fotosyntézy,
2. z nedostatku vody – vysoké teploty, zejména pokud jsou doprovázeny větrem, výrazně zvyšují výpar z půdy i rostlin (evapotranspiraci).
Ne na všech trávnících je k dispozici závlaha a i tam, kde je nainstalována, můžeme do budoucna počítat s restrikcemi při využívání vody pro závlahu.
Vhodnou možností, která umožní snížit potřebu vody pro závlahu a přitom udržet trávník zelený, je volba suchovzdorných druhů trav.
Z domácích trávníkových druhů trav se nejlépe se suchem a vysokými teplotami vyrovnává kostřava rákosovitá (Festuca arundinacea). Její kořeny pronikají hlouběji než kořeny ostatních trávníkových druhů a i v přírodě roste v teplých oblastech na stanovištích s těžkými půdami, které v létě hluboko prosychají. Bohužel současné odrůdy této trávy vytváří poměrně široké listy a hrubší texturu trávníků (starší trávníkové odrůdy mají běžně šířku listů nad 4 mm). Při sečení dochází vlivem hrubé textury listových pletiv k vytrhávání cévních svazků a pokud není sekačka dokonale nabroušená, zůstává trávník po posečení šedavě bílý. Velkým nedostatkem této perspektivní trávy je náchylnost na plíseň sněžnou. Ideální podmínky nachází v oblastech vhodných pro pěstování vinné révy.
Dalším domácím travním druhem, který dobře snáší uvedené stresové podmínky je smělek štíhlý (Koeleria macranta). K dispozici jsou prozatím pouze dvě nizozemské odrůdy. Dosud není tento druh využíván tolik, jak by si zasloužil. Velmi pomalu vzchází a zapojuje trávník, v dalších letech je výhodou malý nárůst nadzemní biomasy. Dobře snáší vápnité půdy i mírné zasolení. Vytváří užší listy než předchozí druh a mohl by se stát velmi významným druhem pro “low input” trávníky.
Trávníky jsou však zakládány a pěstovány i v mnohem teplejších a sušších oblastech, než máme u nás. V tropických a subtropických oblastech se pěstují teplomilné druhy, označované v angličtině jako Warm season grasses (WSG). Tyto trávy se od domácích druhů trav mírného pásma (cool season grasses – CSG) v některých vlastnostech výrazně liší. Teplomilné trávy patří do skupiny rostlin s fotosyntézou typu C4, zatímco většina našich domácích druhů náleží do skupiny C3 rostlin.
Z uvedených údajů je zřejmé, že C4 rostliny (WSG) jsou v suchých a horkých periodách velmi zvýhodněné. Teploty nepřekračují jejich optimum (nebo jen o málo), a i když musí kvůli suchu zavřít průduchy, jsou schopny ze vzduchu uvnitř listů “vysát” téměř veškerý CO2. Některé C4 rostliny se u nás běžně pěstují (kukuřice), další představují nepříjemné, agresivní plevele v trávnících (ježatka kuří noha, béry, rosička krvavá aj.). Hlavním nedostatkem C4 rostlin je jejich malá tolerance vůči nízkým teplotám, která se však může podle druhů a dokonce i podle odrůd výrazně lišit. Mimo dobrou toleranci WSG k vysokým teplotám je jejich další předností odolnost vůči zasolení půdy, suchovzdornost a výrazná tvorba stolonů a rhizomů, které jsou příčinou odolnosti trávníku vůči mechanické zátěži a dobré regenerace poškozených míst. Na rozdíl od našich domácích druhů se některé WSC množí výhradně vegetativně pomocí rhizomů či stolonů.
Problémy pěstování trávníků v přechodných klimatických podmínkách
Přechodné oblasti jsou takové, kde trávy mírného klimatického pásma mají problémy přežít letní horké období a teplomilné trávy jsou často poškozeny, popř. zahubeny nízkými teplotami během zimy. Teplomilné C4 trávy (WSG) se vyskytují obecně mezi 36 až 38o severní a jižní šířky, ale mohou se objevovat i v izolovaných oblastech na 53o severní šířky. S přibývající vzdáleností od rovníku se zvětšují sezónní změny v délce dne a teplotách vzduchu a půdy. Hraniční zeměpisná šířka je dosažena, pokud se v zimním období dostanou WSG trávy do dormantního stavu vyvolaného chladem. V tomto případě ztrácí chlorofyl a vytváří neatraktivní hnědé trávníky. CSG rostou dobře a jsou zelené i za nízkých teplot (5 až 20 oC), které vyvolávají dormanci u teplomilných tropických trav. Proto je v přechodných oblastech běžnou praxí přesev golfových greenů i dalších trávníků trávami C3 (zejména jílky – dokonce jílkem jednoletým), které zajistí atraktivní vzhled trávníku v období s nízkými teplotami. Před přísevem C3 trav je nutno trávník nízko pokosit, provést vertikutaci, aerifikaci dutými hroty a po přísevu použít topdressing, aby přiseté obilky byly v kontaktu s půdou a po vyklíčení nevyschly. Nejvhodnější termín přísevu je přibližně 20 dnů před nástupem dormance teplomilných druhů. Příliš časný termín přísevu vede k potlačení přisévaných druhů, pozdní termín je poznamenán nízkými teplotami a nedostatečným vývojem přisetých druhů. Jakmile se dostaví znovu vysoké teploty, WSG konkurenčně potlačí C3 trávy. N některých případech jsou C3 trávy vytlačovány na jaře herbicidy.
Problémy s vysokými teplotami a nedostatkem závlahové vody řeší v daleko větším rozsahu než u nás například v Itálii. Vzhledem k tomu, že podle některých klimatických modelů se očekává, že v našich podmínkách může během příštích několika desetiletí být běžné podobné klima jako je dnes ve Středomoří, mohou být pro nás italské zkušenosti inspirující.
Dosud se na většině území Itálie používají pro zakládání trávníků stejné travní druhy jako u nás, to znamená jílek vytrvalý, lipnice luční, kostřava červená, ale stále více i kostřava rákosovitá. Klimatické podmínky ve střední Itálii jsou na přechodu mezi subtropy a mírným pásmem. Výzkumné ověřování teplomilných trav probíhalo na universitě v Pise pod vedením dr. Marca Volterraniho. Na pokusných pozemcích bylo vyseto 14 druhů teplomilných trav a dva suchovzdorné druhy mírného pásma (kostřava ovčí a kostřava rákosovitá). V Pise se každoročně na několik dnů až týdnů vyskytují záporné teploty vzduchu, minima však neklesají pod –5 oC. V těchto podmínkách se všechny zkoušené teplomilné trávy dostávaly do dormance (hnědé zbarvení trávníku). Nejkratší dobu dormance byla zjištěna u druhu Zoysia tenuifolia (méně než měsíc), nejdelší dobu setrvávala v dormanci naopak Buchloë dactyloides (135 dnů). Doba dormance je v tamních podmínkách limitující pro využití WSG a proto se Buchloë dactyloides (buvolí tráva) neosvědčila.
Kostřava rákosovitá se osvědčila, ačkoliv nevytvářela hustý drn (pouze 1,2 odnoží na 1 cm2). I na nezavlažovaných plochách však vynikala dobrým zapojením trávníku a sytě zelenou barvou. Vytvářela však ze všech zkoušených druhů nejširší listy (nad 4 mm – odrůda ‘Apache‘). Naopak kostřava ovčí vytvářela mnohem více odnoží (4,4 odnoží na 1 cm2) a měla nejužší listy (pod 1 mm), ale pokryvnost i barvu měla mnohem horší, než kostřava rákosovitá. Pro použití v tamním horkém a suchém letním klimatu se jevila málo vhodná. Výhodou obou zkoušených kostřav bylo, že na rozdíl od WSG zůstaly po celé zimní období zelené.
Charakteristika hlavních perspektivních WSG pro podmínky s přechodným klimatem
rod Troskut (Cynodon)
Je to universální a nejpoužívanější skupina WSG pro trávníky. Rod Cynodon zahrnuje devět druhů. Nejrozšířenější je troskut prstnatý (C. dactylon). Rozmnožuje se často vegetativně (stolony, rhizomy, předpěstovanými sazenicemi), ale je možno vysévat i osivo nebo použít drnování. Vytváří dosti hustý drn, který je možno sekat na výšku 10 až 40 mm. Po založení se trávník rychle se vyvíjí. Vyžaduje úrodné půdy, je odolný vůči suchu a vysokým teplotám. V zimním období je často přeséván travami mírného pásma (jílky). Hlavním nedostatkem této trávy je nedostatečná odolnost vůči nízkým teplotám a zastínění. Běžné genotypy tohoto druhu ztrácí barvu při poklesu teplot pod 10 oC a po výskytu mrazu jsou hnědožluté. Nové odrůdy vykazují lepší odolnost vůči chladu. Odrůdy s vyšší tolerancí vůči chladu je nutno množit pouze vegetativně. Druhy rodu troskut mají listy zbarvené nejčastěji podobně jako psinečky – s nádechem do modra. Využívají se také mezidruhové hybridy, které mají řadu cenných vlastností.
rod Zoysia
Nemá český název. Pochází z jižní Číny, Koreje a Japonska. Pro trávníky se využívají tři druhy: Z. japonica, Z. matrella a Z. tenuifolia. Všechny druhy lze navzájem křížit. Je to hlavní rod pro přechodné klimatické oblasti využívaný pro zakládání trávníků na celém světě. Z. japonica snáší nejnižší teploty. Je využívána pro všechny typy trávníků, v Japonsku i pro golfové greeny, odpaliště a dráhy. Má řadu vlastností, které ji činí atraktivní pro “low input” trávníky. Na málo úrodných půdách s nedostatkem živin, kde je zajištěna alespoň vláha pro udržení minimálního růstu úspěšně potlačuje plevele. Hlavními nevýhodami je pomalý počáteční růst po založení trávníku a pomalá regenerace po poškození.
Ačkoliv Zoysia japonica přežívá záporné teploty, ztrácí po prvním mrazíku barvu a zůstává v dormanci do poloviny jara. Oproti troskutu je mnohem méně náročná na závlahu, hlouběji zakořeňuje, vydrží několikaměsíční období vysokých teplot bez závlahy a srážek v zeleném stavu a snáší dobře zátěž (velmi pevný a odolný drn). Snáší také zastínění, zasolení a vysoké teploty. Vytváří poněkud hrubší texturu trávníků díky širokým listům (2,7 až 3,1 mm).
Buvolí tráva (Buchloë dactyloides, angl. Buffalograss)
Pochází z prérií (Great plains) Severní Ameriky. Anglický název pochází od toho, že pro bizony představovala v minulosti hlavní potravu. Je to dvoudomá tráva, to znamená, že jsou odděleny samčí a samičí rostliny. Pro homogenní trávník je doporučováno vegetativní množení pouze samičích rostlin, které nevytváří pyl. Vytváří pevný drn a rozšiřuje se do okolí pomocí stolonů. Je velmi suchovzdorná. Během období výrazného, dlouhodobého sucha přechází do dormance a svůj růst obnovuje velmi pomalu až po vydatných srážkách či po závlaze. Watson (2004) uvádí, že vytváří jemnou strukturu trávníků s hustým drnem. Podle Miele et al. (2000) však Buchloë neposkytuje vysokou kvalitu trávníku (řídký porost, šedozelená barva) a pro intenzivní trávníky se nehodí.
Osivo se obtížně sklízí a musí být pro výsev speciálně upravováno (skarifikace, chladová fáze atd.). Trávník může být založen nejen z osiva nebo drnováním, ale i výsadbou předpěstovaných sazenic. Je to vynikající tráva pro domácí “low input” trávníky v suchých oblastech. Nové odrůdy jsou selektovány podle barvy listů a hustoty drnu a jsou vhodné i do parků, komunikačních trávníků, na rafy a na dráhy golfových hřišť.
