V minulém dílu jsme se dozvěděli, jaké jsou typické znaky kontinentální krajinářské zahrady a jak se podařilo přenést myšlenky do českého prostředí. Druhý díl navazuje na vývojové fáze české krajinářské zahrady v 18. a 19. století, a konfrontuje je s vývojem v ostatních zemích.
Etapu zahrad malebných nelze v českých zemích jednoznačně časově ukončit, protože ještě na začátku 19. století majitelé zahrad tyto ideje opouštěli jen velmi pozvolna, pravděpodobně z důvodu sílícího preromantismu. Z v minulém díle uvedené charakteristiky vyplývá, že přítomnost, početnost a typologie drobných zahradních staveb bude důležitým rozlišovacím znakem dvou hlavních vývojových etap krajinářské zahrady. Forma i funkce drobné zahradní architektury, ve Francii nazývané fabriques, se vyvíjely v závislosti na vývoji společnosti a jejích názorů. Obvyklé bylo, že pro mnoho majitelů zahrad se exotické stavby staly přitažlivou sbírkou kuriozit, kterou chtěli překvapovat, bavit a ohromovat své hosty – moment naznačovaný v úvodním citátu J. Q. Jahnem. Teprve ke konci 18. století se význam drobné zahradní architektury zmenšil. V zahradách už nebyly tak intenzivně vyžadovány myšlenkové výzvy a stimulace a Hunt (2003) dále uvádí, že často od nich bylo upouštěno také z důvodů vysokých nákladů na realizaci. Ukázkovým příkladem malebných zahrad je Vlašim (1775–1800). Ta spolu s Krásným Dvorem u Podbořan a Tereziným údolím u Nových Hradů (zakládanými od 80. let 18. století) patří do trojice prvních nově zakládaných velkorysých zahrad, které prokazatelně sledovaly nejnovější a na kontinentě aktuálně se projevující tendence. První německé zahrady tohoto typu lze datovat do 60. let 18. století (především Wörlitz), ve Francii vznikaly rané le jardin anglo-chinoa také od 60. letech 18. století (Ermenonville) s vrcholem v 70. a 80. letech (Monceau, Bagatelle, Méreville aj.).
Text
Ing. Barbara Ševčíková, Ph.D.,
Mendelova univerzita v Brně,
Zahradnická fakulta, Lednice
Celý článek naleznete na stránkách časopisu Zahradnictví č. 1/2019.
