Při tradičním pěstování rajčat a používání nadměrných dávek dusíku dochází k poklesu kvality půdy a vody, ke zvýšené půdní erozi, zvýšení mineralizaci organických látek a ke zvyšování koncentrace dusičnanů v povrchových i podzemních vodách. Proto je třeba přejít na praktiky, které by udržely dostatečné vysoké výnosy a přitom neměly negativní vliv na půdu a vodu.
V porovnání s půdou bez vegetace se použitím ozimých meziplodin omezuje možnost půdní eroze v zimním období, zvyšuje se obsah uhlíku a dusíku v půdě a přitom se současně zvyšuje výnos rajčat. I nevikvovité ozimé plodiny zvyšují obsah uhlíku a dusíku v půdě, avšak vikvovité plodiny zvyšují obsah N ještě mnohem více a tím podstatně snižují potřebu dodávání dusíku do půdy formou hnojiv. Tím, že se prostřednictvím meziplodin vrací do půdy zbytky rostlin, dochází ke zvýšení počtu půdních pórů a ke snížení specifické hmotnosti půdy. Následné plodiny pak dobře koření i v hlubším pevném podloží. Konečným efektem je pak zvýšený růst a objem kořenů, což se samozřejmě projeví především ve výši výnosu.
V přesných pokusech bylo dokázáno, že výnos rajčat, produkce veškeré suché hmoty nad-zemních částí rostlin rajčete a množství kořenů v půdě byly větší v případě vikvovité mezi-plodiny (vikve huňaté a jetele inkarnátu), než v případě, kdy jako ozimá meziplodina bylo po-užito žito.
V případě použití vikvovitých ozimých meziplodin se zvýšil v půdě obsah organického i an-organického dusíku, organického uhlíku a výnosy rajčat a produkce kořenů byly na stejné úrovni, jako když byl do půdy dodán dusík v dávce 90 až 180 kg.ha-1. Při použití žita se sice vlivem zvýšení obsahu organického uhlíku a dusíku v půdě zvýšil růst kořenů, ale nezvýšil se obsah anorganického dusíku a ani výnos plodů.
