Slunečnici roční není třeba představovat – patří ke čtyřem nejvýznamnějším světovým olejninám a současně se dnes řadí k dvacítce nejpěstovanějších květin k řezu. Méně je známo, že rodu slunečnic náleží na šedesát dalších, vesměs amerických druhů, čtyři pětiny z nich přežívají naše zimy a k řezu květenství jsou rovněž velmi dobře upotře-bitelné.
Vytrvalé slunečnice se dokonale přizpůsobily zvláštnostem severoamerického klimatu, kde po přechodném poklesu podzimních teplot přichází ještě relativně dlouhé teplé a suché počasí. Teprve v tomto období, tzv. indiánském létě, bohatě nakvétají a stačí ještě přinést zralé nažky, když předtím pravého léta beze zbytku využily k růstu až několik metrů dlouhých výhonů. Přechodné chladné a deštivé období nepřichází ale každým rokem pravidelně a k založení květů samo o sobě nestačí. Hlavním podnětem je zkrácení dne. A to bývá příčinou skutečnosti, že některé z nejpozdnějších druhů ne-stačí někdy v našich podmínkách do příchodu mrazů úbory plně vyvinout.
Trvalky s nejmenšími nároky
V čeledi hvězdnicovitých (a ve skupině Heliantheae) náleží slunečnice svérázné podskupině, k níž patří jen málo jiných pěstovaných rodů (např. Tithonia). Tradičně bývaly rozdělovány do čtyř sekcí, které ale v molekulárních datech větší podporu nenacházejí: snad jenom typová sekce Helianthus s druhy vesměs jednoletými se zdá být skutečně přirozenou skupinou. Většina z vytrvalých pěstovaných druhů bývá sdružována v sekci Corona-Solis: ta však sdružuje jak výběžkaté a hlíznaté slunečnice křížící se snadno s druhy jednoletými, tak i majestátní trsnaté druhy křížící se s příbuzenstvy jiných skupin jenom neochotně a ukazuje se být skupinou vysoce polyfyletickou. Všechny však patří k trvalkám s nejmenšími nároky: porostou a po-kvetou v jakékoli jalové a kamenité půdě, mnohdy i na místech lehce přistíněných. Přesto teprve v půdách živných a vodou dobře zásobených vyvinou robustní stonky do plného majestátu, aby pak především na slunných stanovištích o to bohatěji nakvétaly. Dvojnásob to platí pro druhy pobřežních porostů. Polopouštní slunečnice vyžadují pů-dy lehké a propustné, v prvních letních měsících však ani u nich vodou šetřit nemusí-me. Rychle přirůstající trsy vyžadují dostatek prostoru – nesázíme je blíže než na metr od rostlin sousedních a vyšším druhům zajistíme oporu. A především druhy výběžkaté vyžadují stálý dozor, některé dokáží v krátké době zaplevelit zahradu. Za minimum poskytnuté péče rozzáří však poskrovnu kvetoucí podzimní záhony stovkami jasně žlutých úborů, které jsou navíc vynikajícím materiálem k řezu – řezané ve správné zralosti vydrží ve váze nezřídka celý týden.
Invazívní topinambur
Bezesporu nejznámější vytrvalou slunečnicí je topinambur – už od roku 1617 pěstova-ný Helianthus tuberosus L. Planě roste po celém severoamerickém východě. Dnes je však tento invazívní druh rozšířen takřka celosvětově a také u nás obecně zplaňuje při vodních tocích. Je velmi proměnlivý, dorůstá přes dva metry výšky a vykvétá zpravi-dla po polovině září zlatožlutými úbory s deseti až dvaceti paprsky. Pro jedlé hlízy pěstované odrůdy bývají ještě vyšší a pozdnější – často do příchodu mrazů nestačí už vykvést.
S topinamburem často bývá zaměňován podobný Helianthus decapetalus L., snad prv-ní z pěstovaných vytrvalých druhů, přivezený do španělských zahrad jedním z Cortézových konkvistadorů. Také tento taxon roste výběžkatě a upřednostňuje vlhká stanoviště, v úborech podpíraných řídkými, dlouhými a „rozcuchanými“ zákrovními listeny mívá však jen 8 až 12 paprsků. Prastarým hybridem tohoto druhu se slunečnicí roční je Helianthus x multiflorus L., doložený už ze sedmnáctého století a množený dnes v řadě hodnotných odrůd. K nejhledanějším patří plnokvětá ´Soleil d´Or´ (´Grandiplenus´), od ní odvozená anemonkokvětá ´Meteor´ (´Supréme´) s podobnou, ale nepříliš stabilní ´Morgensonne´, nebo korunkovitě plná ´Bouquet d´Or´ (nabízená také jako ´La Perle´). Ve školkách je ovšem nutno brát jména s rezervou: např. zmiňo-vaná ´Morgensonne´ bývá často zaměňována s odrůdou ´Meteor´ a nadto jsou oba kultivary zpravidla rozšiřovány pod jménem ´Capenoch Star´ (která je odrůdou nemé-ně vděčnou, ale s úbory pouze jednoduchými). Téměř všechny dorůstají k půldruhému metru výšky (o poznání nižší zůstává plnokvětá, žlutě pestrolistá ´John Davies´), ne-jsou nijak invazívní a kvetou od srpna, ba někdy již koncem července.
Z prérií i od Velkých jezer
Helianthus pauciflorus NUTT. je zahradníkům známější pod starším jménem H. rigi-dus DESF. Na drátovitých a až půl druhého metru vysokých stoncích přináší záplavu zářivě žlutých úborů s purpurovými disky. Pochází z prérií amerického středozápadu, snáší proto i vysýchavá stanoviště a rychle se šíří na metr dlouhými, nezhlíznatělými podzemními výběžky. V kulturách je vzácný, pod stejným jménem však bývají zpra-vidla nabízeny jeho značně proměnlivé hybridy s topinamburem – Helianthus x lae-tiflorus PERS. Pěstované typy se více blíží prvnímu z rodičů, mívají však v délce vy-rovnanější listeny zákrovu a v úborech většinou žluté disky. Rychle se rozrůstají a me-zi slunečnicemi k řezu patří k nejspolehlivějším. Nabízeny jsou v řadě kultivarů – k nejlepším patří ´Daniel Dewar´ a ´Miss Mellish´ (obě s paprsky stočenými po způso-bu kaktusokvětých jiřin), údajně neinvazívní ´Lemon Queen´, velmi raná ´Praecox´ a naopak pozdně kvetoucí ´Oktoberstern´, k jejichž přednostem patří vynikající mrazu-vzdornost. Neméně žádaná, u nás ale často vymrzající ´Monarch´ s velikými a purpu-rovými disky úborů je pravděpodobně křížencem těchto hybridů s choulostivou, z kultur již prakticky vymizelou Helianthus atrorubens L.
Od roku 1714 pěstovaný Helianthus giganteus L. je oblíben zejména v zámoří. Sytě purpurové stonky dorůstají přes dva metry výšky a nesou bohaté laty zlatožlutých (u odrůdy ´Sheila Sunshine´ krémově žlutých), v porovnání s jinými druhy o málo drob-nějších květů. Má hlíznatě ztlustlé kořeny, snáší přistínění, lépe však kvete na slunci a prospívá nejlépe na mokrých stanovištích.
Dosud jen málo pěstovaný Helianthus grosseserratus MART. obývá vlhké ostřicové louky při vodních tocích, ale i suché savany a světlé nížinné lesy v oblasti Velkých jezer. Také jeho stonky se nezřídka purpurově vybarvují, dorůstají bezmála čtyřmetro-vé výšky a nad hrubě vyřezávanými (jindy zase téměř celokrajnými) listy přinášejí množství zlatožlutých úborů s úzkými, zpříma odstávajícími zákrovními listeny. Kvete už od srpna a na vlhčích stanovištích se šíří krátkými, nepříliš invazívními stolony.
Helianthus maximilianii SCHRAD. je jednou z nejpohlednějších slunečnic k řezu. Do-růstá v nádherné majestátní rostliny nezřídka až tři metry vysoké, s úzkými listy po délce zvlněnými a s množstvím elegantně stavěných miskovitých úborů podpíraných nitkovitými, vzdušně rozloženými zákrovními listeny. Kvete už od srpna. Při severo-mexických hranicích roste na skalnatých prériích, často na písčinách, na sušších i vlh-kých místech a v kultuře je podobně nenáročná – bez opory se ale často rozklesá a na-kvétající stonky se pak deformují. Trvanlivost ve váze je nadprůměrná – podobně jako u následujícího druhu jsou stonky bohaté pryskyřicemi, zpomalujícími hnilobné proce-sy.
Helianthus salicifolius A.DIETR. byla pod jménem H. orgyalis DC. uvedena do za-hrad před sto dvaceti lety. Dorůstá v široké trsy bělavých, hustě olistěných, někdy až tři metry vysokých stonků zakončených latami drobných, zato však téměř současně nakvétajících úborů s temně purpurovými disky. Je to vynikající slunečnice k řezu – patří sice k oněm natolik pozdním druhům, že v některých letech plně nakvést nestačí, ale pohledné chocholy úzkých listů jsou ve vazačství použitelné rovněž.
Množení a nároky na pěstování
Trsnaté slunečnice lze množit odkopky časně zjara, anebo po odkvětu a seřezání vý-honů na podzim. Z pěstovaných druhů se takto množí Helianthus giganteus, H. maxi-milianii nebo H. salicifolius. Zhlíznatělými oddenky lze ve stejnou dobu množit (vedle pro řez nepříliš vhodného topinamburu) H. multiflorus. Jeho hlízy jsou o poznání útlej-ší a v lehkých, písčitých půdách nebývají zcela zimovzdorné, v zahradách nadto pad-nou často za oběť přemnoženým myším. Sazenice výběžkatých druhů, k jakým patří H. laetiflorus, H. grosseserratus nebo zahradníky velmi ceněný (v našich poměrech však zpravidla vymrzající) hybrid ´Monarch´, je lépe oddělovat časně zjara před vyra-šením. Upravené odkopky vysazujeme přímo na stanoviště s půdami pokud možno propustnými (pH 6.5-7.2) a na slunečných stanovištích. Méně vzrůstné a nepříliš inva-zivní druhy (H. multiflorus) postačí vysazovat po dvou nebo třech hlízách ve sponu 1.0 x 0.6 m – některé z odrůd (´Morgensonne´, ´Capenoch Star´) se však po rozebrání trsů na hlízky stávají morfologicky málo stabilními a bývá lépe je rovněž množit odkopky. Výběžkaté taxony (H. laetiflorus, H. salicifolius) si i při dvouleté kultuře vynutí více prostoru, vysazujeme je na vzdálenost 1.0 (1.4) x 1.0 m. Totéž platí pro neinvazívní, ale velmi vzrůstné druhy jakými jsou H. maximilianii, H. giganteus nebo H. grosseser-ratus, jejichž porosty je navíc žádoucí ukotvit kolem záhonů nad sebou nataženými dráty (nejlépe ve výšce 1.2 m a 1.6 m).
Nároky na další ošetřování porostů jsou minimální: přínosné je rozhození plného hno-jiva (8 – 10 kg na ar) každoročně v přejaří, za sucha bývá nutná závlaha (také u step-ních druhů může vést déletrvající suché období k předčasnému zasýchání spodních listů!). Špatně přezimující taxony (k těmto patří i některé z odrůd H. multiflorus – pře-devším ´Morgensonne´ a ´Maximus´) bývá lépe na zimu nakrýt listím anebo suchou rašelinou a folií. V suchých letech s vysokými nočními teplotami jsou slunečnice citli-vé především na padlí (Erysiphe), které je často doprovázeno rzí (Puccinia) a ač není rostlinám příliš nebezpečné, kvetoucí stonky z tržního hlediska rychle znehodnotí. V chladných polohách s vyšší vzdušnou vlhkostí bývá nebezpečnější Botrytis, vlhkým počasím a příliš těsnými výsadbovými spony bývá podporována také Sclerotinia.
U nejpěstovanějších taxonů, jakými jsou H. laetiflorus a H. multiflorus, lze po založení porostů počítat v prvním roce zhruba se dvaceti, ve druhém se čtyřiceti kvetoucími stonky z rostliny – potom zpravidla porosty příliš zhoustnou a kvalita stonků klesá. Pro ostatní druhy jsou exaktnější data dosud nedostupná – ověření výnosů a trvanlivosti květenství u širšího druhového i odrůdového sortimentu je však na zahradnické fakultě MZLU předmětem právě započaté diplomové práce, o jejichž výsledcích budeme na stránkách Zahradnictví informovat.
