Vrtule Myiopardalis pardalina byla poprvé popsána v Balúčistánu, v oblasti rozprostírající se od jihovýchodního Íránu po západní Pákistán. Vzhledem k tomu, že výskyty škůdce byly zaznamenány nejen v oblastech kolem Středozemního moře, ale například i na Ukrajině, představuje tento škůdce riziko pro pěstování tykvovitých plodin i na evropském kontinentu.
Škody jsou působeny žírem larev uvnitř plodu, na dužině a semenech. Napadené plody jsou zpravidla postiženy sekundárními hnilobami (bakteriálními a houbovými), které činí plody nevhodnými ke konzumaci a tudíž neprodejnými. Na plodech mohou být rovněž pozorovány výstupní otvory způsobené larvami škůdce. Dospělé samičky jsou bledě žlutého zbarvení a 5,5–6,5 mm dlouhé. Kladou vajíčka pod slupku nezralých plodů (např. když melouny mají 3 až 5 cm v průměru). Samičky mohou během života naklást 60 až 100 vajíček. Vajíčka jsou bílá, lesklá, oválná (1 mm dlouhá) a líhnutí larev nastává po třech až čtyřech dnech. Larvy jsou bílé, beznohé a živí se žírem v plodech po dobu osmi až deseti dnů. Dospělé larvy (10 mm dlouhé) opouštějí plody, padají na zem a následně v půdě probíhá kuklení po dobu 13 až 20 dnů. Během léta mohou vzniknout dvě až tři překrývající se generace (v jižním a východním Íránu dokonce čtyři), přičemž každá trvá přibližně 30 dnů. M. pardalina přezimuje jako kukla v půdě, obvykle v hloubce 5 až 15 cm. Je zjištěno, že kukly jsou schopny přežít pod sněhovou pokrývkou a při teplotách mírně pod bodem mrazu.*
Text
Dr. Ing. Zdeněk Chromý,
rostlinolékař
Zdroj fotografií: www.eppo.org
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 10/2018.
