V roce 1995 se v Evropě objevil virus, který do té doby nebyl zjištěn a jenž způsobil již značné ztráty pěstitelům rajčat. Nejdříve byl prokázán ve Velké Británii a Nizozemsku, později v Německu, Belgii, Švédsku, Finsku, Itálii a ve Španělsku (včetně Kanárských ostrovů) a v Maroku. Symptomy byly patrné jak na plodech, tak a listech skleníkových rajčat různých odrůd.
V roce 2001 se objevily první zprávy o jeho výskytu v USA a v Kanadě. Příznakem napadení jsou většinou ostře ohraničené žlutočervené skvrny (mramorování) na plodech bez deformace jejich povrchu. V Německu je možno takto postižené plody identifikovat i v supermarketech, kde některé ze zásilek vykazují až stoprocentní výskyt, zatímco v jiných není napadeno více jak 1 % plodů. Od roku 2000 přicházejí tyto zásilky většinou ze Španělska a z ostrova Tenerife. Avšak i marocká nebo nizozemská rajčata vykazují skvrny, snižující jakost plodů.
Virus byl identifikován pomocí elektromikroskopických a serologických metod ve Spolkovém biologickém ústavu v Brunšviku (SRN). Byl poprvé popsán již v roce 1980, kdy byl izolován z rostlin peruánského pepina (Solanum muricatum) a označen jako PepMV. Během následujících dvaceti roků po tomto prvním objevení nebyl hlášen žádný další nález. Nejnovější výzkumy prokazují, že se jedná o specializovaný kmen PepMV, který se jen málo odlišuje od původního, vyskytujícího se na pepinu. Německé a nizozemské ústavy připravily antiséra pro laboratorní testování pomocí Elisa.
Plody napadených rostlin rajčat vykazují v závislosti na stanovišti, ročním období a podmínkách pěstování různě vysoký stupeň symptomů, případně nejsou symptomy zřetelné vůbec, přestože plody napadených rostlin jsou rovněž infikovány. Rovněž symptomy na listech a výpadky sklizně se při napadení stejným virem značně liší. Např. ve Španělsku dosahují ztráty výnosu 15 až 80 %, symptomy na listech jsou výrazné. Ve Velké Británii jsou hlášeny až totální výpadky výnosu vlivem silného napadení listů a zakrslosti rostlin již v raném stádiu růstu, v Nizozemsku při různě silném napadení listů a plodů hlásí ztráty sklizně asi 5 %.
V Německu bylo v případě infekce zjištěno jen slabší napadení listů a plodů, a to jen na některých odrůdách, aniž by došlo ke znatelnému poklesu výnosu. V současné době probíhá mezinárodní zjišťování nebezpečnosti tohoto viru podle jednotné metodiky v Nizozemsku, Velké Británii, Německu a ve Španělsku. Infekční pokusy zahrnují více jak 30 odrůd rajčat, 20 – 30 odrůd brambor, řadu odrůd lilku. Pouze u papriky zůstalo všech 15 odrůd po infikování virem PepMV zdrávo.
Podle současných zjištění není PepMV přenášen mšicemi nebo třásněnkami, ale mechanicky přenosem infikovaných rostlinných šťáv na zdravé rostliny. Zpravidla již za několik týdnů je po primární infekci napaden všechen porost rajčat v podniku. Zatím se neprokázalo, že by se infekce přenášela z pěstíren sadby. Odhlédneme-li od situace ve Španělsku a Nizozemsku, kde je výskyt PepMV již masová, je pozorováno v jiných zemích jen jeho sporadické šíření. Existuje tudíž podezření, že se může jednat i o přenos osivem, na němž se může vyskytovat ve svrchních vrstvách (nikoliv v embryu) a je odtud hned ve stadiu počátečního klíčení mechanicky přenesen na klíčence. Potvrzují to výsledky nizozemských pokusů, i když jsou tyto případy extrémně nízké (několik výskytů na 10 000 semen).
Jak omezit riziko?
Protože doposud nebyla nalezena žádná odrůda rajčat s rezistencí vůči PepMV, může být prevencí pouze zabránit produkci osiva rajčat z napadených rostlin. Protože nelze toto garantovat, mohlo by snad napomoci i desinfikování osiva, podobně jako je tomu v případě zabránění přenosu bakteriálních chorob (základní čištění osiva a závěrečné ošetření kyselinami).
Za základní opatření proti zavlečení tohoto nebezpečného viru se považuje dodržování přísné výrobní hygieny. Po zavlečení choroby do podniku je již pozdě.
