Na svých služebních cestách si častokrát vzpomenu na pana doktora z Menzelova filmu Vesničko má středisková, jeho kochání krajinou a rozhovor se psem Karl von Banhofem, kdy konstatuje, že naše země je jako zahrádka.
Doufejme, že s přicházející novelou vyhlášky o ochraně dřevin, která rozpoutala diskuze mezi úředníky a ekology, zahrádkou zůstane. Úředníci se radují, že jim ubude práce s vyřizováním žádostí o povolení kácení, ekologové připomínkují nedostatky v zákonu a argumentují možným zneužitím. Jenže jak tomu bylo doposud? Podle mého názoru byl stav ještě horší. Lidé na soukromých i veřejných pozemcích pokoutně likvidovali vzrostlé stromy vyhláška nevyhláška a mně se líbí, že vláda pochopila a ministr dokonce dokázal vyslovit, že se tomu opravdu tak dělo. Oproti tomu ve veřejné zeleni, zejména v případě alejí v krajině byla pravidla méně přísná. Došlo k likvidaci výsadeb hodnotných stromů leckdy na úkor výsadeb méně hodnotných, uvědomělými ekology srdcervoucně bráněných. Nechci aby zde došlo k nedorozumění, že jsem proti ekologům, ale v některých případech jsou až příliš radikální a možná by měli zvážit, kde je opravdu na místě projevit svou aktivitu. Jedním z jejich argumentů proti nové vyhlášce je možnost jejího zneužití v souvislosti s náhradními výsadbami. Developeři podle nich mohou náhradní výsadby po určité době od jejich realizace zrušit a na místě, kde by měla být zeleň, opět začít stavět. Myslím, že nejde o jednoznačný argument a tato problematika je velmi komplikovaná. Existuje velké množství náhradních výsadeb, které snad kromě funkce části „plic města“, ostatní postrádají. Leckdy jsou vysazeny jen pro hmotu, nekoncepčně nebo naopak sice s konceptem, ale občané je nemají možnost využít. A další otázkou je pak také kvalita náhradních výsadeb, nejsou výjimkou dřeviny se zničeným terminálem, špatné provedení výsadby v kontextu s prostředím, o volbě taxonu nemluvě. Možná by ekologům prospěl dialog v podobě návštěvy některé přednášky odborníků, organizované zejména pro pracovníky veřejné správy, kteří se snaží o fundovanou osvětu na pravých místech a leckde je už jejich úsilí zúročeno. O stav soukromé zeleně obavy nemám, majitelé patří ve valné většině k těm, kteří se jí chtějí obklopovat. Do jaké míry budou zahrady navazovat na okolní krajinu mohou ovlivnit zahradní architekti a realizační firmy. Za pokrok považuji zpřísnění pravidel pro zásahy do stromořadí v krajině. Aleje historicky do naší krajiny patří a lze jejich výsadbu přizpůsobit i současnému životnímu stylu, aniž bychom o ně museli přijít.
Jakým způsobem budeme přistupovat ke svým zahradám je otázkou našeho svědomí a kultivovanosti jednotlivce, ale stav veřejné zeleně vypovídá o kulturnosti celého národa. Tak si tu naši zahrádku nezničme.
Daniela Urešová
