Tulipán (Tulipa L.) patří k nejoblíbenějším květinám na světě. Například ovlivňoval a také stále inspiruje řadu umělců napříč staletími, a to až do současnosti. Jeho vzhled je velmi charakteristický, a tudíž i snadno rozpoznatelný, stejně jako je typické i velké množství barevných odstínů, kterých květy této rostliny nabývají. Tulipány nejsou náročné na pěstování, možná i proto jsou tolik rozšířeny. Je však samozřejmé, že chce-li pěstitel dosáhnout krásných květin, jimiž bezpochyby tulipány jsou, je třeba je náležitě chránit proti nepříznivým vlivům, a mezi nimi samozřejmě proti řadě škůdců, o nichž bychom rádi v krátkosti v následujících řádcích mimo jiné pojednali.
Rod Tulipa L. náleží do čeledi rostlin liliovitých (Liliaceae) a dělí se dále na dva podrody: Eriostemones (což je přirozený podrod) a Leiostemones (zde se o přirozený podrod nejedná). Druhý zmíněný zahrnuje mimo všech ostatních druhů nepatřících do podrodu Eriostemones také i celý komplex zahradních tulipánů. Jsou zpravidla větší než tulipány první kategorie.
Obecná stavba rostlin, stejně jako její růstový cyklus a nároky na prostředí se utvářely přizpůsobením se stepním podmínkám v původní vlasti. Základ rostliny zahradních tulipánů tvoří cibule. Ta je před výsadbou v klidu jen zdánlivě, neboť již v období uskladnění v ní probíhají důležité vývojové změny závislé na teplotě určující celkový další růst nové tulipánové rostlinky. Následuje období počátečního růstu v tulipánové cibuli, přičemž správně uskladněná cibule raší až po vysazení. Listy tulipánu rostou velkou rychlostí a zprvu především do délky. Jakmile se rozevře poslední list, objeví se v jeho úžlabí při zemi květní poupě. Poté se začíná silně prodlužovat stonek. Je zajímavé, že v době nejsilnějšího růstu se prodlouží i o několik centimetrů za den. S prodlužováním stonku se současně zvětšuje i květní poupě, které se zároveň postupně vybarvuje, a tak je v době svého otevření tulipán již charakteristicky zbarvený. Tulipán kvete v průměru zhruba tři týdny. Po jeho odstranění se začínají vytvářet dceřiné cibulky, zatímco z mateřské cibule zůstanou nakonec pouze suché zbytky suknic.
Škodliví činitelé tulipánu
Škodlivých činitelů tulipánu je celá řada – přes fyziologické poruchy (např. nekróza květního pupenu, fasciace, slepota či gumóza), virové choroby (např. pestrokvětost či nekróza), až po houbové choroby (např. měkká hniloba, sklerociová hniloba cibulí, fuzariová hniloba cibulí či plíseň tulipánová) a živočišné škůdce, jako jsou například kořenohub zhoubný, některé druhy mšic (např. mšice tulipánová) či roztoč Aceria tulipae. Nelze opomenout ani háďátko zhoubné (Ditylenchus dipsaci) a háďátko Ditylenchus destructor, háďátko ranové (Pratylenchus penetrans) nebo roztočíka narcisového (Steneotarsonemus laticeps) či plicnaté plže (Pulmonata).
Pestrokvětost se vyskytuje snad všude, kde se pěstují tulipány. Původcem této virové choroby je virus pestrokvětosti tulipánu – tulip breaking virus. Jeho projevem jsou pruhy na květech tulipánu nebo drobné čárky rozdílného tónu, než je základní barva okvětních lístků. Nejčastěji jsou zmíněné kresby světlé. Listy jsou pokryty žlutozelenými skvrnami probíhajícími podél nervů nebo nepravidelně světle žlutými nebo i bílými pruhy. Rostliny, které jsou takto postiženy, vykazují slabší růst. Virus je v porostu rozšiřován mšicemi. Základní ochranu představovaly negativní výběry (tj. odstraňování nemocných rostlin z porostu před odhlávkováním). Naproti tomu postřiky proti náletu mšic měly jen omezenou účinnost, neboť virus je přenosný v prvních minutách sání mšic. Nutná byla izolace nemocných porostů od zdravých (nejlépe 200 metrů a více). Ze současné ochrany se pak autoři shodují na odstraňování a likvidaci virózních rostlin a na aplikaci aficidů proti přenašečům.*
Text Ing. Antonín Muška, Brno
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 11/2021.
