České jméno záplevák nevzbuzuje u pěstitelů příliš pozitivní asociace. Přesto jde o mimořádně cenné trvalky, které zvrhlé sklony k trvalému zaplevelení pozemků rozhodně nejeví. Jméno se vztahuje k plevkatým květním lůžkům některých druhů, která jsou jinak u subtribu Gaillardiinae jevem ojedinělým. Na čtyřicet druhů severoamerického rodu Helenium bylo tradičně děleno do pěti víceméně umělých sekcí, nověji je sem však přesouváno ještě dalších deset druhů někdejších rodů Actinea a Cephalophora.
Hvězda zápleváku zazářila na nebi nizozemského trhu s květinami naplno
v minulém desetiletí. Jestliže v roce 1990 prošlo nizozemskými aukcemi pouhých 762 tisíc stonků, o pět let později už to bylo 5 641 000 stonků a trh kulminoval v roce 1998 téměř patnácti miliony (14 808 000) kvetoucími stonky a obratem 1 451 000 eur. Zhruba 40 % obchodu s květy zápleváku bylo v té době kryto importem z horských poloh tropických zemí. Náhlý pokles letních cen však v závěru století přinesl nečekaný propad (10 190 000 stonků prodaných v roce 2000) a od té doby už objem obchodu soustavně klesá: v předloňském roce bylo prostřednictvím VBN prodáno pouhých 2 659 000 kvetoucích stonků, což stačilo k udržení 152. příčky mezi nejprodávanějšími řezanými květinami. Podíl importu je od roku 2002 prakticky nulový. Daleko nejprodávanější odrůdou zůstává žlutokvětá ´Kanaria´ (1 951 000 kvetoucích stonků s obratem 173 tisíc eur v předloňském roce), následovaná červenokvětou ´Moerheim Beauty´.
Charakteristika
Zápleváky jsou (s výjimkou monokarpických druhů sekce Amarum) oddénkaté byliny, vyhánějící z jarních listových růžic větvené stonky se střídavě postavenými a po lodyhách zpravidla křídlatě sbíhajícími listy. Početné úbory s nápadně vypouklými lůžky mívají paprsky žluté nebo hnědočervené, trojklanné nebo pětiklanné, s fertilními pestíky (u několika málo druhů však zaniklými); trubkovité kvítky disku jsou ovšem oboupohlavné. Přestože se první hybridy objevily teprve k počátku minulého století, jejich vznik zůstává obestřen tajemstvím. Většina hybridů povstala nejspíše z křížení H. autumnale L. s H. flexuosum Raf., známějším dříve jako H. nudiflorum Nutt. Oba druhy rostou na mokrých lukách severoamerického jihovýchodu a přestože je botanikové neshledávají blízce příbuznými (první je jediným zástupcem typové sekce, v druhém vidí monograf rodu M. W. Bierner dokonce křížence sekcí Leptopoda a Tetrodus!), po morfologické stránce mají mnoho společného – liší se snad jen zbarvením kvítků terče (u obou druhů navíc značně proměnlivým) a sterilitou paprsků. Olistění některých volněji větvených odrůd však naznačuje, že se na jejich vzniku podílely i některé západoamerické horské druhy jako H. bigelovii A.Gray nebo H. bolanderi A.Gray (oba ze skupiny Tetrodus).
Historie odrůd
První odrůdy – ´Riverton Beauty´a ´Riverton Gem´ – přihlásil v USA R. Pritchard v letech 1909 až 1914 a obě byly záhy oceněny britskou Award of Merit. Roku 1930 uvádí M. Ruys dosud nepřekonanou ´Moerheim Beauty´ a J. Kelway v téže době nabízí už čtrnáct odrůd. V poválečných letech přichází v Německu K. Förster s dnes již ztracenou ´Kastanie´, později pak s vynikajícími a vůči mrazům podstatně odolnějšími ´Goldlackzwerg´, ´Rubinkuppel´, ´Zimbelstern´ a ´Königstiger´ a v Anglii A. Bloom s odrůdami jako ´Butterpat´ nebo ´Coppelia´. V současné době navazují na jejich tradice v Německu ještě P. Zur Linden (´Indianersommer´, ´Rubinzwerg´, ´Kupfersiegel´) a U. Peglow (´Rauchtopaz´), postupně však štafetu přebírají nizozemští školkaři jako B. Kabbes (´Lambada´, ´Adios´, ´Fiesta´), C. Jansen (´Karneol´, ´Vivace´) nebo I. Arnold (´Ring of Fire´, ´Summer Circle´) a evropské trvalkové školky nabízejí bezmála již 130 odrůd.
Množení
Nativní taxony a dosud nepříliš ustálené odrůdy ´Helena Gold´, ´Helena Rote Töne´ lze množit výsevem: k dopěstování tisíce rostlin postačí jeden gram osiva, klíčícího na světle zpravidla do dvou týdnů. Pro řez květů jsou ovšem cennější hybridní odrůdy, které lze množit časně zjara dělením trsů: upravené odkopky, třeba jen o jediné listové růžici, si při dělení podrží hustou spleť relativně silných kořenů a lze je proto vysazovat přímo na záhony. Vydatnější je množení kořenovými řízky, z nichž je ovšem nutno rostliny dopěstovat v hrnkách – vyvíjejí se poměrně rychle a vysazovat je lze koncem května. V tom samém měsíci lze zápleváky množit také snadno kořenícími vrcholovými řízky, z nichž budou rostliny schopné výsadby ke konci srpna. Vernalizace není nutná – dopěstovány při 16o C bývají rostliny v témže roce květuschopné (asi 14 týdnů po výsadbě) dokonce i z výsevů. Níže udržovanými teplotami (10 až 12 oC) lze sice kontrolovat přílišný prodlužovací růst, rostliny však pokvetou o tři nebo čtyři týdny později.
Pěstování
Pro řez květů se zápleváky pěstují zpravidla ve dvouletých kulturách, zakládaných výsadbou do dvouřádků (0,6 x 0,4 m) na záhonech 1,2 m širokých, nebo v kulturách tříletých ve sponu 1,0 x 0,4 m na dobře připravených, hluboce provzdušněných a chlévskou mrvou vyhnojených půdách. V Nizozemsku bývají na písčitých půdách zakládány také jednoleté kultury výsadbami 800 rostlin pro ar (nebo 1100 rostlin pro ar pod sklem), tj. ve sponu 0,3 x 0,4 m (0,3 x 0,3 m). Půdy mají být výživné a nespékavé (mladé rostliny jsou na zkrustnatění půdního povrchu značně citlivé!), ale vodu dobře držící, s pH 6,0 až 7,0, zásobené plnými hnojivy (10 kg/ar). Vysoké požadavky na živiny a vodu mají zápleváky v době prodlužování nově vyrůstajících lodyh v dubnu a květnu – v předjaří každého roku bývá proto doporučováno opětovné rozhození plného hnojiva (8 až 10 kg na ar, s dalšími 4 až 6 kg v půli léta). V případě sucha je nutná instalace závlah. Porosty vrůstnějších odrůd je nutno ukotvit nad sebou nataženými dráty (0,6 a 1,0 m) po obvodu záhonů. Plevele v prvním roce po výsadbě kontrolujeme především mechanicky, mladé rostliny tak jako tak vyžadují časté kypření půdního povrchu. V dalších letech lze po dostatečném zakořenění rostlin porosty ošetřovat herbicidy založenými na chloroxuronu (Tenoran – 70 g pro ar na vzcházející plevele), lenacilu (Venzar – 20 g pro ar – účinnost je rovněž omezena jen na vzcházející plevele) nebo propyzamidu (Kerb 50W – 40 g na ar v zimě za teplot nižších než 10 oC). Seříznutím vyrůstajících stonků u pozdních a vzrůstných – tedy pro kultury k řezu květů nejčastěji volených - odrůd do poloviny června (zhruba na 0,3 – 0,4 m) lze docílit zpoždění kvetení pro sklizně v září a říjnu. K dalším přednostem takového zásahu patří zvýšení výnosů (ze seříznutých lodyh vyrůstá po dvou i třech květních stoncích, které ještě dosáhnou potřebné délky) a zpevnění porostů, které nebývají více než metr vysoké. Protože samotná květenství pak rozvětvují méně, uplatní se v takových kulturách i odrůdy jako ´Goldrausch´, ´Gartensonne´ nebo ´Königstiger´, jejichž květenství jinak bývají pro řez příliš mohutná a těžká.
Tříleté kultury poskytnou v prvním roce po výsadbě asi deset kvetoucích stonků z m2, ve druhém roce dvacet a ve třetím 25 až 30 (každý s 15 až 25 úbory v květenství). Poté výtěžnost porostů i kvalita produktu klesá. Stonky je nutno řezat v době, kdy rozkvétá asi polovina z nasazených úborů (nejlépe s dvěma až třemi otevřenými řadami kvítků v disku). Nakvetlé stonky musí ihned do vody – ani během pozdější posklizňové manipulace nesmí zůstat delší dobu nasucho. Trvanlivost při 18 až 22 oC (do stadia poloviny odkvétajících úborů) nepřesáhla v našich předběžných sledováních čtyři až šest dní; po ošetření přípravky založenými na kvarterních amoniových solích ji však lze údajně zvýšit na osm až deset dní (u některých žlutokvětých odrůd snad až 14 dní).
