Větší používání trvalek ve veřejné zeleni není stále příliš obvyklé a občasné souvislejší výsadby bylin jsou ve srovnání s výsadbami dřevin spíše kapkami v moři. Důvodů, proč tomu tak je, je zřejmě více.
Nejobvyklejším tvrzením bývá vyšší pracovní a finanční náročnost trvalkových výsadeb a rovněž také přání zadavatele, aby realizace veřejné zeleně byly co nejméně náročné na údržbu, či nejlépe rovnou „bezúdržbové“. Reálnějším důvodem bude ale spíše stereotypní přemýšlení a vhodnosti nebo nevhodnosti bylin do veřejných výsadeb. Správně založené trvalkové plochy s vhodně zvoleným sortimentem, který splňuje požadované vlastnosti, si v náročnosti na údržbu nijak nezadají s plochami dřevin.
Naskýtá se samozřejmě otázka, podle jakých kritérií volit trvalky do veřejných prostor. Tyto kritéria lze asi nejlépe odvodit podle toho, co od trvalkových výsadeb předpokládáme a jakou by měly plnit funkci.
Kritéria pro použití trvalek
1) Vytrvalost na stanovišti
Vytrvalost je při použití bylin limitujícím faktorem. Samotné označení rostlin za trvalky může být to určité míry matoucí. Vytrvalost jednotlivých druhů i odrůd je velmi odlišná a v řadě případů je nutné rozlišit vytrvalost rostliny jako individua a vytrvalost porostu. I v rámci jednoho rodu se lze setkat s druhy spolehlivě dlouhověkými (např. Coreopsis verticillata), ale také i s druhy, které lze spíše označit za krátkověké trvalky (Coreopsis grandiflora, některé odrůdy). Svou roli v délce udržitelnosti rostlin ve výsadbě hraje i typ růst, resp. zda se jedná o druhy trsnatě rostoucí nebo tvořící postranní výběžky a postupně se rozrůstající do plochy. U trsnatých druhů se stává, že po několika letech trs, resp. kořenová hlava zestárne a hůře raší nové výhony (např. Salvia nemorosa, Aster amellus). Druhy, které se rozrůstají do plochy jsou pak limitovány především prostorem, kam mohou růst, resp. kam až je „pustí“ poblíž vysazené druhy.
Vytrvalost je samozřejmě výrazně ovlivněna i stanovištními podmínkami, možnostmi závlahy, kvalitou půdy a dostupností živin atd. Ve veřejné zeleni se asi jen s obtížemi dá počítat s nějakou náročnější údržbou, spíše naopak. Je tedy vhodné orientovat se na druhy odolné a přizpůsobivé celé řadě stanovišť.
2) Okrasná hodnota
Samotná vytrvalost je jistě důležitá, ale nelze opomenout ani okrasnou hodnotu použitých rostlin. Návštěvníci veřejných prostor obvykle ocení především barevnost, velikost květů, schopnost lákat hmyz (hlavně motýly), dlouhodobost kvetení a schopnost remontace. K nejefektnějším výsadbám budou jistě patřit takové, kde některé rostliny začínají kvést již velmi časně na jaře a jiné pak prodlouží kvetení dlouho do podzimu. Některé druhy mohou být okrasné i svými plody (Physalis) či na podzim atraktivně se barvícími listy (např. Veronicastrum do žluté barvy či Ceratostigma plumbaginoides do oranžovočervené barvy). Důležitá je i celková struktura a textura záhonu. Tu mohou podtrhnout a velmi výrazně ovlivnit např. vytrvalé okrasné trávy, které rovněž svým pozdním kvetením a popř. i ozdobnými odkvetlými květenstvími (Miscanthus) mohou prodloužit okrasný efekt záhonu dlouho do zimy.
3) Jedovatost a alergie
Mezi běžně pěstovaným trvalkovým sortimentem jsou prudce jedovaté byliny poměrně vzácné. Trochu jiné to už může být s různými alergeny. Rizikové mohou být především druhy tvořící velké množství pylu a druhy, které jsou uzpůsobeny opylování větrem (pelyňky, trávy) a také rostliny s obsahem silic nebo jiných agresivnějších látek v listech, které mohou vyvolat kožní alergie nebo vyrážky. Je to kapitola poměrně problematická, už z toho důvodu že možné alergické reakce jsou velmi individuální a různí lidé mohou různě reagovat na různé rostliny. Z velmi jedovatých bylin lze zmínit např. oměje (Aconitum) či náprstník (Digitalis). K problematickým rostlinám může patřit routa (Ruta) a třemdava (Dictamnus) s obsahem fotosenzibilizujících látek, které mohou po kontaktu s pokožkou vyvolat puchýře a ekzémy. K jedovatým druhům, které mohou ale rovněž také způsobovat podráždění pokožky patří i klejichy (Asclepias). Spektrum potenciálně rizikových rostlin je ale samozřejmě větší. Při plánování výsadby je třeba zohlednit místo realizace (dětské hřiště apd.), a pokud možno ověřit vhodnost druhů ve specializované literatuře.
4) Zapojení porostu
Schopnost rostlin vytvořit zapojený porost a dostatečně silný půdní pokryv dokáže do značné míry eliminovat prorůstání plevelů je rovněž důležitou vlastností rostlin pro veřejnou zeleň. Zde je možno uvést např. Rudbeckia fulgida ´Goldsturm´, Nepeta racemosa, Geranium x cantabrigiense či G. macrorrhizum. Relativní eliminace plevele je ale reálná za předpokladu důkladného předvýsadbového odstranění vytrvalých druhů jako jsou pýr či bršlice kozí noha.
5) Odolnost chorobám a škůdcům
Celá řada jinak velmi hodnotných a ceněných trvalek nemusí být pro veřejné výsadby vhodná z důvodu většího rizika poškození porostu chorobami nebo škůdci. Resp. jejich vhodnost je závislá na tom, zda je počítáno s ochranou rostlin během vegetace např. proti padlí. K němu jsou citlivé mnohé odrůdy druhu Phlox paniculata, Aster novi-belgii, Aster dumosus, Monarda fistulosa, Monarda didyma či Delphinium hybr. Zejména při použití více druhů či odrůd tohoto sortimentu bývá chemické ochrana důležitou součástí následné péče. Ze škůdců mohou být problematické např. mšice na kopretinách, lalokonosci ve výsadbách dlužich (Heuchera; zde je možné použít biologickou ochranu) nebo háďátka u Phlox paniculata, Helenium hybr. ale i jiných druzích. U háďátek je třeba mít na zřeteli především použití zdravých rostlin. Následná eliminace těchto patogenů je totiž velmi problematická.
6) Stanovištní podmínky a předpokládaná údržba
To, zda nároky zvoleného trvalkového sortimentu odpovídají daným stanovištním podmínkám, platí u veřejných výsadeb více než kde jinde. Asi jen obtížně a s velkými náklady se stanovištní, resp. půdní podmínky dají nějak zásadně upravovat a měnit a obvykle se sází do půdy, která je na daném místě k dispozici. Při výběru rostlin je potřeba zohlednit právě půdu a zejména její propustnost ale také schopnost zadržovat vodu. To může být limitujícím faktorem třeba i pro schopnost trvalek přečkat na daném stanovišti zimní měsíce, kdy celá řada druhů obtížně snáší příliš mokré půdy se stagnující vodou.
Vlastní údržba výsadeb po jejich založení výrazně ovlivňuje především náklady na péči. Obvyklým požadavkem bývá často minimální či „žádná“ péče. Což je samozřejmě nereálné. Občasné pletí, či odstranění odumřelých nadzemních částí je nezbytné. Jiná péče (ochrana rostlin, odstraňování odkvetlých květů apd.) závisí především na vhodně zvoleném sortimentu.
Text a foto Ing. Petr Hanzelka, Ph.D., Botanická zahrada hl. m. Prahy
Více informací naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 3/2011.
