Bez trvale udržitelného zemědělství bude lidstvo jen těžko překonávat společenské i ekologické krize a narazí na planetární limity, za kterými už dochází k degradaci systémů, na jejichž fungování lidstvo závisí. Vědci z celého světa přinášejí návrhy a příklady, jak se k udržitelné produkci potravin dostat a co doopravdy znamená. Současné zemědělské systémy totiž stojí za většinou problémů, se kterými pak bojují. Na výzkumu spolupracoval Petr Jehlička ze Sociologického a Etnologického ústavu AV ČR.
Současný globální potravinový systém je závislý na růstu. Jenže svět se blíží svým planetárním limitům a způsob, jakým se produkují potraviny, situaci výrazně zhoršuje. Aby lidé byli schopni čelit potravinovým krizím, musí se systém změnit. „Současné agrární systémy – naše znalosti, praxe, instituce, infrastruktura a klíčové plodiny definující dominantní způsoby produkce a spotřeby potravin – se výrazně podílejí na klimatických změnách, ekologické degradaci i úbytku půd,“ říká Petr Jehlička ze Sociologického a Etnologického ústavu AV ČR. Spolu se třemi desítkami vědců z celého světa se podílel na přípravě programového článku, který otiskl prestižní vědecký časopis Nature Sustainability.
Potraviny nesmí být pouze prostředek k vydělávání peněz
Musíme přestat uvažovat o produkci potravin primárně jako o zdroji ekonomického zisku – tak by se dala shrnout hlavní podmínka trvale udržitelného zemědělství. Navrhovaný systém („post-growth metabolism“ – na růst již neorientovaný metabolismus) se opírá o pět principů: princip dostatečného množství potravin (namísto efektivity), princip regenerace prostředí (namísto vytěžování zdrojů), princip spravedlivé distribuce (namísto akumulace), princip potravin jako „společného majetku“ namísto komodity, a princip kultury péče o lidi a prostředí namísto principu kontroly.
„Ten udržitelný systém odmítá sloužit jako prostředek ekonomického zisku – místo toho chce být základem zdravých komunit, ekologie i ekonomiky,“ vysvětluje Petr Jehlička.
Otázka udržitelného zemědělství je v době války na Ukrajině a související energetické krize ještě palčivější. Experti připomínají, že současný přístup k řešení potravinových krizí spočívá ve zvýšení produkce, technologické inovaci a ve změnách chování jednotlivců– a varují, že takový přístup nenabízí trvalé řešení.
„Už jsme viděli, co napáchá potravinový systém zaměřený na neomezený ekonomický růst a na maximalizaci zisku na životním prostředí, farmářských komunitách i na našem zdraví – a není to nic dobrého,“ říká spoluautor Steven McGreevy z Oddělení pro výzkum řízení a technologií pro trvalou udržitelnost Univerzity Twente. „Naštěstí je i mnoho příkladů z celého světa, které ukazují udržitelné prvky v akci. Takové modely musíme podpořit a převést je, či rozvést, do dalších oblastí.“
České zahrádkaření jako dobrý příklad
Třicet dva vědců z celého světa navrhuje změnu v několika oblastech – v produkci potravin, obchodu, s potravinami svázané kultuře a v institucionální oblasti.
„Měli bychom při našem uvažování o trvale udržitelném zemědělsko-potravinářském systému zohlednit důležitost malého farmářství a zahrádkářství. Podpořilo by to biodiverzitu, zachovalo kvalitu půd a zlepšilo odolnost celého systému proti sociálním a ekologickým šokům,“ vypočítává Petr Jehlička. Malí farmáři dokážou podle vědců lépe hospodařit s půdou i vodou – a to i díky tomu, že jsou se svou půdou mnohem více provázáni.
„Ten článek říká velmi přesvědčivě a hlasem mnoha velkých autorit, co se ve své práci snažím říct už nějakou dobu: modely trvale udržitelné produkce, distribuce a spotřeby potravin, které se řídí pěti uvedenými principy, už existují a fungují, ale jsou přehlíženy, nedoceňovány, neboť se obtížně komercionalizují a tak dále,“ upozorňuje Petr Jehlička.
„Je tedy třeba hledat cesty, jak tyto existující modely dostávat do většího měřítka a do nových míst světa.“
Studie vědců ukazuje také na příklad Česka, kde se zahrádkaření těší velké oblibě (věnuje se mu 40 % populace) – a kde domácí a komunitní zahrady vyprodukují více některých druhů čerstvé zeleniny a ovoce než komerční sektor. Poukazují tak na to, že potraviny se často produkují neefektivně a mnohdy se zbytečně dováží, čímž se mimo jiné spotřebovává palivo, a tedy další cenné, kapacitně omezené zdroje.
Zapojení lidí pro zlepšení obchodních modelů
Ve chvíli, kdy se potraviny stanou veřejným, společným zdrojem, mají jednotlivci i společnost mnohem větší sílu a můžou skutečně prosadit udržitelný obchodní model, který bude stavět na první místo zdraví a dobrý život lidí i jejich prostředí.
„Jednotlivec může dělat mnoho užitečných věcí, sám ale samozřejmě systémově nezmění nic, takže je třeba, abych těch aktivních jednotlivců bylo co nejvíc a aby se spojovali a kooperovali. Lidé mohou například tlačit své místní zastupitele k podpoře lokálních potravin ve školách, nemocnicích a veřejných úřadech, mohou nakupovat potraviny lokálně vyprodukované a další,“ vyjmenovává Petr Jehlička.
Vědci zároveň upozorňují, že tradiční vnímání plodin, kultura s tím spojená, hraje také velkou roli. A že to, jak se o potravinách mluví, může změnit vnímání společnosti – a třeba dosáhnout toho, že lidé budou potraviny vnímat jako něco společného a že se mohou podílet na formování nových způsobů produkce a spotřeby potravin.
Vše zmíněné pak má zastřešit víceúrovňové a multisektorové řízení (governance) potravinového systému, které propojí dnes často odděleně fungující instituce zodpovědné za zemědělství, veřejné zdraví, vzdělávání i plánování tak, aby vznikl trvale udržitelný potravinový systém.
„V této době si už nemůžeme dovolit ignorovat výhody trvale udržitelného zemědělství,“ říká Petr Jehlička. „A musíme začít tím, že si sundáme klapky z očí, kterými pro nás jsou současné praktiky i teorie produkce potravin.“
Zdroj: AVČR
