Ve slovanských bájesloví je lípa posvátný strom, kterého se štítí zlí duchové. Je družná, má slovanskou povahu, je známa svou snášenlivostí, pohostinností, symbolizuje jemnost a něžnost. Lípa požívá naší úctu a těší se vážnosti. Jako symbol bezpečnosti a ochrany byly vysazována na všech významných místech, návsích či náměstích.
V tomto článku bych se rád zmínil o jiné lípě, která není zmiňována v našich bájích, méně známé, spíše vzácně pěstované, vyskytující se ojediněle v dendrologických sbírkách botanických zahrad a parků. Jedná se o lípu Henryho (Tilia henryana, Szysz). Nejzajímavější lípa ze všech asi 30 druhů, které tvoří často obtížné rozlišitelné křížence. Henryho lípa ve své domovině, ve střední Číně, dorůstá 10 – 24 m. Byla objevena na počátku 20. století v západním Hulenu Thomasem Henrym Huxleyem, po kterém byla také pojmenována.
Morfologické znaky
Koruna stromu je vzpřímeně široce kuželovitá s výraznou hypotonií s převisajícími větvemi. Mladé letorosty jsou zpočátku chlupaté, záhy olysalé, nejprve světle hnědé, vyzrálé větévky tmavě hnědé. Listy nápadně velké, široce srdčité (šířka 7 – 12 x výška 10 –12 cm), sytě zelené po vyrašení lesklé, později matně lesklé, tuhé, s výraznou světle zelenou nervaturou, na rubu sivozelené. Řapíky středně silné, jasně zelené, 5 – 6 cm dlouhé. Listová čepel většinou k řapíku nestejnoměrně vykrojená, často jedna polovina listu u řapíku více šikmo uťatá, druhá hlouběji laločnatě vykrojená. Okraj listu nestejnoměrně, oddáleně široce vyříznutý, zubatý s výraznými vláskovitými neopadavými aristuly – osinkami 3 –5 mm dlouhými, vyrůstající na konci každého ozubení, což je charakterický znak pro tuto lípu.
Květní poupata jsou bělavě nazelenalá, drobná, kulatá až kuželovitě protáhlá na vrcholu ostře zašpičatělá. Jednotlivé květy jsou velké, pravidelné, obojaké, mají pět lístků kališních a pět volných bělavě žlutých korunních plátků s 15 – 30 tyčinkami v pěti svazečcích, semeník svrchní, složený z pěti plodolistů. Plod je drobný nůžkovitý oříšek, většinou jednosemenný o velikosti 5 x 7 mm s pěti málo zřetelnými, podélnými rýhami, jemně plstnatý až hladký. Na odkvetlém vijanu zůstává od osmi do davaceti drobných plodů.
Květenství je cymosní sestavené do bohatého mnohočetně větveného převislého vijanu, které má 60 – 170 květů na 15 –20 cm dlouhé stopce. Stopka srůstá s jazykovitým podpůrným listenem, který je zelenavě žlutý, blanitý, dlouhý 8 cm a široký 10 – 15 cm. Celková délka stopky je 12 – 20 cm dlouhá, nící, v polovině nebo slabě nad polovinou srostlá s jazykovitým listenem. Květní stopky vyrůstají vedle pupenu v úžlabí listového řapíku na letorostu. Pupeny na letorostu jsou velké, dlouze vejčité, zelené, odstálé od výhonu. Internodia mezi jednotlivými pupeny se pohybují od 30 do 70 mm.
Pěstební nároky a použití
Vyžaduje živnější, lehčí i těžší přiměřeně vlhčí půdu, přechodně snáší i přísušek, slunné stanoviště, snese i polostín. Není vhodná k výsadbám kde je znečištěné ovzduší. Citlivě reaguje na zasolení půdy. V našich podmínkách kde se vyskytuje se ukazuje jako otužilý druh. T. henryana se rozmnožuje očkováním na podnož T. platyphylla u země na první mízu.
T. henryana je velmi působivá jako soliterní strom s dostatkem porostu, nejlépe na rozlehlejší trávníkové ploše. Vyniká svým velkým tvarově utvářeným listem, bohatou násadou převislého květenství, vůní a pozdním kvetením.
Květy vynikají výraznou osobitě medově kořenitou, příjemnou vůní, která je cítit do širokého okolí. Květ se objevuje nejdříve koncem července a v průběhu první dekády srpna a postupně kvete až do konce srpna, na některých stanovištích se setkáváme s kvetoucími stromy ještě na počátku září. T. henryana poprvé zakvete po šesti až deseti letech.
Ing. Václav Jabůrek je můj děda, ale absolutně o me nema zajem a nikdy se ke mne nehlasil. A to jsem jeho jedinym vnukem!
Zjistoval jen potaji za kolik muj otec prodal byt.