Smrky jsou rozsáhlým rodem jehličnatých dřevin, který zahrnuje asi 40 druhů rozšířených v netropických oblastech severní polokoule. Největší počet druhů se vyskytuje v čínsko-japonské oblasti, dále v Severní Americe, severní a střední Asii a Evropě. Bezpečně určitelné zbytky smrku jsou datovány již z období křídy.
Pozorování rodu Picea probíhalo v areálu Dendrologické zahrady, kde je zastoupen 28 druhy, třemi kříženci, třemi varietami a sedmdesáti sedmi kultivary. Smrky jsou vysazeny téměř ve všech odděleních zahrady. Vzhledem k členitosti terénu a lokálním pedologickým, hydrologickým a mikroklimatickým rozdílům jednotlivých oddělení má Dendrologická zahrada (DZ) velmi dobré podmínky pro sledování a následné vyhodnocování fenologických i praktických a sadovnických charakteristik, týkajících se tohoto rodu. K tomu přispívá i vysoké zastoupení jednotlivých taxonů v zahradě.
Smrky v DZ je možno použít jako modelové dřeviny pro srovnávání vysazovaných druhů v zahradnické praxi. Vzhledem k tomu, že některé smrky v DZ mají stáří i několik desítek let, jsou velikostní charakteristiky jednotlivých taxonů snadno zjistitelné, což v praxi bývá ve většině případů určujícím faktorem. Ve výsledkových tabulkách je možno dohledat, jak se určitý taxon v našich podmínkách chová.
V následujícím textu jsou vybrány některé zajímavé taxony tohoto rodu.
Metodika
Měření probíhalo po dobu dvou let, a to od časného jara 2005 až do podzimu 2006. Sledování bylo velmi intenzivní (1x týdně) zejména v jarním období (doba rašení). Rašení je v tabulce rozděleno na časné a pozdní. Rostliny rašily od počátku dubna až do konce května. Ty rostliny, které rašily do první poloviny května, byly označeny jako časně rašící, a ty, které rašily od druhé poloviny, byly označeny jako pozdně rašící. Po zbytek vegetační doby se měřili velikostní charakteristiky jako výška, průměr koruny, obvod kmene a roční přírůstek. Roční přírůstek byl zaznamenán až v podzimním období, kdy dřevina definitivně ukončila růst. Nedílnou součástí měření bylo i zaznamenání estetických hodnot (tvar koruny) a zdravotního stavu sledovaných druhů. V rámci posledního kriteria byli sledováni někteří nejvíce rozšíření škůdci smrků, náchylnost dřevin na okolní vlivy (mráz, zástin) a zda rostliny plodí.
Pro lepší orientaci velikostních charakteristik je uveden rok namnožení rostliny v DZ. Při posuzování naměřených hodnot se musí brát ohled na přírodní podmínky DZ, které jsou uvedeny samostatně.
Popis sledovaných druhů
Picea abies (L.) Karst. – smrk ztepilý
Náš jediný původní druh smrku s velkým počtem perspektivních kultivarů. Vzhledem k velkému areálu rozšíření má mnoho klimatypů. Ve středoevropských podmínkách se původně nacházel jen v bukovém a smrkovém vegetačním stupni, ale vzhledem k tomu, že je hospodářsky velmi významný, lze se s ním setkat i v nevhodných nižších polohách. V přirozeném prostředí dorůstá výšky 30 – 50 m. Má vyšší nároky na vláhu, čisté ovzduší a vzdušnou vlhkost. Lépe roste na vlhkých půdách, ale snese také těžká jílovitá a někdy i zamokřená stanoviště. V DZ je napadán zejména kůrovcem a z tohoto důvodu je postupně kácen. V nižších oblastech se nedá vhodně použít jako kosterní dřevina, proto i ze sadovnického hlediska je vhodnější použít jeho kultivary.
Picea asperata Mast. – smrk štětinatý
Pochází ze západní Číny. Dorůstá velikosti 25 m, ale roste poměrně pomalu. V našich podmínkách je odolný a na půdní i klimatické podmínky nenáročný. Snáší průměrné zahradní, nebo i jílovité půdy. Má kuželovitý habitus, připomínající Picea abies. Jehlice jsou matně zelené, tuhé, hřebenovitě uspořádané a v pravém úhlu přisedají k letorostu. Za zmínku stojí dekorativní borka, která se odlupuje v drobných plátcích.
Ve sbírkách DZ je velmi nenáročným druhem rostoucím na několika odlišných stanovištích. Nejlépe se mu daří na světlém místě ve funkci solitery, nebo v řídkých skupinách. Na půdu není nijak zvlášť náročný a roste dobře i v sušším terénu a na svazích.
Picea bicolor (Maxim.) Mayr – smrk dvoubarevný
Tento druh pochází z horských oblastí středního Japonska, kde roste jako endemit. V přirozeném prostředí dosahuje výšky 20 – 30 m. V našich podmínkách patří mezi nejotužilejší smrky a i v tuhých zimách je naprosto odolný. Snáší velmi dobře přesazení ve starším věku.
Růst tohoto druhu v DZ je bezproblémový. Exemplář roste v mírném zástinu vzrostlých stromů, na chráněném světlém stanovišti, avšak přímému slunci není vystaven po celý den. Ve svém poměrně mladém věku je kompaktní, hustě zavětvený. Větve jsou mírně vzpřímené. Jehlice jsou uspořádány radiálně, v úhlu cca 45° směřují dopředu a jsou srpovitě zahnuté. Na rubu jsou stříbřité (průduchy), na líci jsou tmavě zelené (proto smrk dvoubarevný). Zasloužil by si daleko větší uplatnění.
Picea breweriana S. Wats. – smrk Brewerův
Jeden z nejkrásnějších smrků, který se vůbec v kultuře pěstuje. Pochází ze Severní Ameriky z pohoří nejsevernější části Kalifornie. Vyskytuje se ve výškách až 2500 m n. m. Dorůstá velikosti 20 – 25 m. Je náročnější na klimatické a půdní podmínky. Potřebuje chráněné stanoviště a čerstvé vlhké půdy. Snese i půdy kamenité až skalnaté, ale jen v případě vyšší vzdušné vlhkosti a častějších srážek (v našich podmínkách vyšší polohy).
Jeho habitus je vejčitý, hustě zavětvený. Větve jsou převislé, silně pýřité. Jehlice má uspořádány radiálně, kdy z lícní strany jsou tmavě zelené, lesklé a z rubu stříbřité. Prospívá na otevřených stanovištích, avšak chráněných před mrazivými větry. Rovněž nemá rád půdy podmáčené, se kterými se těžko vyrovnává. Všechny rostliny, které byly vysazené solitérně v trávníku na úrovni vodní hladiny po několika letech uhynuly.
Vzhledem k tomu, že patří mezi nejkrásnější smrky by si zasloužil daleko větší uplatnění.
Picea engelmannii (Parry) Engelm. – smrk Engelmannův
Velmi krásný vysoký strom dosahující na původních lokalitách výšky až 50 m. Pochází ze západní části Severní Ameriky, kde roste ve výškách 1000 – 4000 m n. m. Vytváří lesní porosty, nebo v nižších polohách roste v lesích spolu s jinými jehličnany. Do kultury byl zaveden v roce 1863 v Arnoldově arboretu v USA.
V Dendrologické zahradě roste jako pravidelný strom se stříbřitě zbarvenými jehlicemi. Na první pohled je zaměnitelný s P. pungens ‘Glauca’, ale má jemnější habitus. Jehlice jsou delší, měkčí (nepichlavé) a hustěji uspořádané a letorosty pýřité. V ČR dobře snáší nižší oblasti a vyrovnává se i dobře s exhalacemi. Nároky má podobné jako Picea pungens. Vyžaduje čerstvé humózní půdy, na kterých se mu daří nejlépe. Zasloužil by si daleko větší uplatnění v zahradních i parkových úpravách.
Picea glauca (Moench) Voss. – smrk sivý
Původem je ze Severní Ameriky a dorůstá výšky 25 m. Klimaticky není nijak zvlášť choulostivý a snáší naše podmínky dobře, bez sklonu k namrzání (s výjimkou některých kultivarů). Je náročnější na půdní vláhu, proto vyžaduje půdy čerstvé a vlhké, snáší i mokré stanoviště. Ze sledování vyplývá, že v nižších nadmořských výškách může značně trpět chorobami a škůdci a hodnota stromu je zejména po estetické stránce poškozena. V DZ roste s pravidelně kuželovitou, řídkou korunou. Jehlice jsou šedozelené, tupě zakončené, na letorostu neuspořádané.
Picea glehnii (Fr. Schmidt) Mast. – smrk Glehnův
Přirozený areál výskytu je na Sachalinu a v Japonsku (Hokaido). Dorůstá výšky 30 m. Na teplotu není náročný, ale vyžaduje vlhké čerstvé půdy a snáší i půdy mokré. V Dendrologické zahradě roste jako kuželovitý, řídce zavětvený strom s modrozelenými krátkými jehlicemi. V mladém věku má řídký charakter koruny. Patří mezi pomalu rostoucí smrky.
Picea jezoensis (S. & Z.) Carr. – smrk ajanský
Tento druh se vyskytuje v Severní Koreji, Japonsku a na Sachalinu, kde roste v nadmořské výšce 1600 – 2700 m. V poříčí Amuru roste v bažinných lesích. Jeho výška je 50 – 60 m. V nižších polohách může trpět mrazy. Má rád dobré vlhké a chladné půdy, ale snese i půdy kamenité a relativně suché.
Jeho růst je mírně kuželovitý až válcovitý s řídce postavenými větvemi, v mládí je výrazné jejich postavení v přeslenech. U starších stromů vyrůstají letorosty i z kmene. Jehlice má ploše rozprostřené, sytě zelené, na rubu stříbřité. Ve stáří díky své temně zelené barvě vhodně doplňuje kompozice se světlezeleně zbarvenými jehličnany.
Picea koyamai Shiras. – smrk Koyamův
Vyskytuje se v Japonsku (centrální část Honšu) v polohách kolem 1000 – 1300 m n. m., kde dorůstá do výšky 20 m. Vyžaduje půdy humózní a vlhké. Na klimatické podmínky není nijak zvlášť náročný. Roste jako úzce vejčitý strom s řídce postavenými, nahoru ohnutými větvemi. Jehlice jsou sivě zelené, hřebenovitě uspořádané. Na první pohled ho lze zaměnit s P. maximowiczii, nedosahuje však ve spodní části takové šíře. V podmínkách DZ je nenáročným a odolným druhem, avšak význam má spíše jako zajímavý druh pro zpestření velkých sadovnických ploch.
Picea likiangensis (Franch.) Pritz. – smrk li-tiangský
Pochází ze západní Číny, kde roste ve výškách 3300 – 4000 m n. m. Dorůstá velikosti 30 – 40 m. Koruna je kuželovitá, ve starším věku často od spodních pater vyholuje, ale na odvětveném kmeni vytváří sekundární obrost podobně jako P. wilsonii. Jehlice jsou tuhé, tmavě zelené, uspořádány na letorostu hřebenovitě a srpovitě ohnuté. V areálu DZ se jedná o druhotné starší výsadby a rostliny v tomto věku opět od spodních pater odvětvují, protože byly silně zastíněné.
Picea likiangensis var. balfouriana (Rehd. et Wils.) Hillier ex Slavin.
– smrk Balfourův
Tento taxon se vyskytuje v západních oblastech Číny, kde roste ve výškách 3000 a 4000 m n. m. V DZ má jemný, hustý habitus a větve prvního řádu se obloukovitě stáčejí vzhůru – působí tak kompaktním, ale přitom vzdušným dojmem. Tvar koruny je spíše vejčitý, jehlice jsou matné, světle zelené barvy.
V DZ snáší dobře sušší půdy, ale pro lepší růst jsou vhodné výsadby do půd čerstvých. Je velmi dekorativní, vhodný jako předsadba před tmavší pozadí.
Picea maximowiczii Regel ex Mast. – smrk Maximowičův
Pochází z horských oblastí Japonska z nadmořské výšky 1200 – 1600 m. Dorůstá výšky 25 m. Vůči klimatickým podmínkám je tolerantní. Na stanovišti má raději vlhčí půdy. Je pravidelného kuželovitého habitu. Větve se už od kmene otáčejí v mírném oblouku směrem vzhůru. Jehlice jsou kartáčovitě uspořádané, sivě zelené barvy. Smrk Maximowičův je zcela bezproblémový druh, nenáročný na stanoviště a to i v nižších polohách. Lze ho opět použít jako zajímavost pro zpestření velkých sadovnických ploch.
Picea obovata var. coerulea Tigerstedt. – smrk sibiřský
Je to původní druh v severní Evropě a Asii (Sibiř, Kamčatka). Tento smrk dorůstá výšky maximálně 30 m. Má rád vlhké, čerstvé půdy. Tato varieta má kuželovitý, řídce zavětvený habitus. Jehlice jsou krátké, šedomodré, hřebenovitě uspořádané, a postavené směrem nahoru. Na dotek jsou pichlavé a tuhé.
V DZ roste několik mladých jedinců na chráněném stanovišti u vzrostlého lesa. Rostliny jsou na mírném, travnatém svahu a nevykazují žádné negativní vlastnosti.
