V Dendrologické zahradě v Průhonicích se nachází obsáhlá kolekce botanického druhů rodu Picea, který byl v letech 2005 až 2006 podroben důslednému pozorování. Sledování jednotlivých taxonů přineslo cenné informace nejenom o jejich fenologických charakteristik, ale i sadovnickém využití v praxi. V minulém čísle jsme se věnovali popisu některých zajímavých taxonů smrků, s následujícími se můžete blíže seznámit na následujících stránkách.
Picea likiangensis (Franch.) Pritz. – smrk li-tiangský
Pochází ze západní Číny, kde roste ve výškách 3300 – 4000 m n. m. Dorůstá velikosti 30 – 40 m. Koruna je kuželovitá, ve starším věku často od spodních pater vyholuje, ale na odvětveném kmeni vytváří sekundární obrost podobně jako P. wilsonii. Jehlice jsou tuhé, tmavě zelené, uspořádány na letorostu hřebenovitě a srpovitě ohnuté. V areálu Dendrologické zahrady (DZ) se nachází druhotné starší výsadby. Rostliny v tomto věku opět od spodních pater odvětvují, protože byly silně zastíněné.
Picea likiangensis var. balfouriana (Rehd. et Wils.) Hillier ex Slavin.
– smrk Balfourův
Tento taxon se vyskytuje v západních oblastech Číny, kde roste ve výškách 3000 – 4000 m n. m. V DZ má jemný hustý, habitus a větve prvního řádu se obloukovitě stáčejí vzhůru, působí tak kompaktním, ale přitom vzdušným dojmem. Tvar koruny je spíše vejčitý a jehlice jsou matné, světle zelené barvy.
V DZ snáší dobře sušší půdy, ale pro lepší růst je vhodné zajistit půdy čerstvé. Je velmi dekorativní, vhodný jako předsadba před tmavší pozadí.
Picea maximowiczii Regel ex Mast. – smrk Maximowičův
Pochází z horských oblastí Japonska z nadmořské výšky 1200 – 1600 m n. m. Dorůstá výšky 25 m. Vůči klimatickým podmínkám je tolerantní. Na stanovišti má raději vlhčí půdy. Vyznačuje se pravidelným kuželovitým habitem. Větve se již od kmene otáčejí v mírném oblouku směrem vzhůru. Jehlice jsou kartáčovitě uspořádané, sivě zelené barvy. Jedná se o zcela bezproblémový druh, nenáročný na stanoviště a to i v nižších polohách. Lze ho opět použít jako zajímavost pro zpestření velkých sadovnických ploch.
Picea obovata var. coerulea Tigerstedt. – smrk sibiřský
Je to původní druh v severní Evropě a Asii (Sibiř, Kamčatka). Tento smrk dorůstá výšky max. 30 m. Má rád vlhké, čerstvé půdy. Tato varieta má kuželovitý, řídce zavětvený habitus. Jehlice jsou krátké, šedomodré, hřebenovitě uspořádan, postavené směrem nahoru. Na dotek jsou pichlavé a tuhé.
V DZ roste několik mladých jedinců na chráněném stanovišti u vzrostlého lesa. Rostliny jsou na mírném, travnatém svahu a nevykazují žádné negativní vlastnosti.
Picea omorika (Pančič) Purkyně – smrk omorika
Velmi cenný a známý taxon, který pochází z vápencových pohoří Balkánu. Dosahuje velikosti 40 m. Roste v nadmořské výšce 800 – 1600 m n. m. V našich podmínkách je odolným druhem. Je tolerantní vůči exhalátům (vhodný pro výsady do velkých měst), spokojí se s průměrnou zahradní zeminou a dobře snáší vápenaté půdy. Nejlépe prospívá ve vlhčí půdě a v chladném, vlhkém vzduchu. Má pravidelný, úzce kuželovitý až sloupovitý habitus. Větve jsou velmi hustě postavené, prohnuté a na konci pozvolně obloukovitě vystoupavé. Jehlice radiálně uspořádané, sytě až temně zelené, na rubu stříbřité. Snáší velmi dobře nížinné oblasti.
Picea orientalis (L). Link. – smrk východní
Jeden z nejkrásnějších u nás pěstovaných smrků. Roste v horských lesích Malé Asie v nadmořské výšce 800 – 2300 m, Arménii a západním Kavkaze.
Dorůstá výšky 15 – 30 m. Jedná se o plně odolný druh, který snáší zástin. Potřebuje stanoviště chráněné před suchými větry a k růstu mu stačí i písčitojílovité půdy. Roste jako kompaktní, široce kuželovitý, hustě zavětvený mohutný strom. Větve jsou prohnuté a v mírném oblouku se otáčejí směrem nahoru. Jehlice jsou krátké, přisedlé, temně zelené a lesklé, radiálně uspořádané.
V nižších polohách je dobrou alternativou za smrk ztepilý (netrpí tolik chorobami a škůdci). Pro jeho toleranci k zástinu, a to zejména v mladém věku, je vhodnou náhradou za jiné druhy smrku, které trpí bočním zástinem. Velkou výhodou pro pěstování v menších sadovnických úpravách je skutečnost, že do věku asi 15 let roste velmi pomalu. Nicméně za několik desítek let vyroste jako veliký strom a je třeba na to brát ohled. Okolní výsadbu v malých plochách je třeba přizpůsobit tak, aby vyhovovala jeho velikostním požadavkům i ve starším věku. Toho lze docílit výplňovými, nebo krátkověkými dřevinami.
Picea pungens Engelm. – smrk pichlavý
Druh rostoucí v Severní Americe, (ovšem) pouze na jižních rozsochách Skalistých hor ve výšce 2000 – 3000 m n. m. Dorůstá velikosti 20 – 30 m. Je zcela odolný i v abnormálním klimatu a dobře snáší exhaláty. Vzhledem k velké barevné variabilitě druhu potřebuje dostatek světla pro plné vybarvení. V našich podmínkách je na půdu nenáročný, nejlépe se mu daří v propustných a mírně vlhkých hlinitojílovitých půdách. Je známý svou špatnou snášenlivostí vůči bočnímu zástinu. Roste tedy nejlépe jako solitéra nebo v řídkém porostu, což je vlastnost, kterou si vytvořil na svých původních lokalitách ve Skalistých horách, kde roste roztroušeně na vlhkých místech, nevytváří tak lesní porosty.
V Dendrologické zahradě roste jako mohutný, kuželovitý strom. Jehlice jsou tuhé, radiálně uspořádané, matně zelené. V DZ se samozřejmě pěstují i nejvíce rozšířené stříbrné formy (kultivary) tohoto smrku, které jsou obvykle, a často i odbornou veřejností, nesprávně pojmenované jako ´Glauca´.
Picea purpurea Mast. – smrk nachový
Tento druh je původní v západní Číně, kde roste ve výškách 3000 – 4000 m n. m. Dorůstá velikosti až 40 m. Jedná se o druh klimaticky nenáročný, který má rád vlhké čerstvé půdy. V DZ je velmi pravidelného kuželovitého tvaru s hustě postavenými větvemi. Zavětvený bývá již od země a jehlice jsou sytě zelené. Roste jako nenáročný druh a v oddělení „Na Valech“ se vyrovnává i s vysokými letními teplotami. Je zde pěstován ve společenstvu vřesovištních rostlin, je významný i pro své mladé purpurové šišky.
Picea rubens Sarg. – smrk červený
Vyskytuje se v arktickém pásmu východní části Severní Ameriky od severní Karoliny do Nového Skotska, tvoří čisté nebo smíšené lesy. Dorůstá výšky 15 – 30 m. Snáší chladné, vlhčí polohy a je odolný vůči mrazu. Má rád čerstvé vlhké půdy, ale snese i půdy mokré.V Dendrologické zahradě má řídce zavětvený, kuželovitý habitus. Jehlice jsou krátké, světle zelené a kartáčovitě uspořádané. Jehlice směřují vzhůru, jsou srpovitě ohnuté nazpět. Je vysazen na okraji vzrostlé výsadby nedaleko vodní plochy (Černý rybník). Půda je v těchto místech stále vlhká, nikoliv přemokřená.
Picea schrenkiana Fisch. & Mey. – smrk Schrenkův
Asijský horský druh, rostoucí i na kamenitých svazích. Do kultury byl zaveden v roce 1880. Rostliny v DZ jsou široce kuželovité, až vejčité a zavětvené až k zemi. Pokud jsou zastíněné, mají sklon k prosychání větví, zejména ve spodních patrech. Některé exempláře v DZ trpí zástinem a jejich habitus je tak nestandardní. Jehlice jsou dlouhé, úzké, ostře zašpičatělé a šedozeleně zbarvené.
V podmínkách DZ je tato dřevina plně mrazuvzdorná, avšak nelze odhadnout, jak by snášela vyšší polohy. Literatura uvádí, že v severní (evropské) části Ruska namrzá. V kultuře má raději půdy hlinité. Estetickou zajímavostí v období června jsou černě zbarvené mladé šišky.
Picea sitchensis (Bong.) Carr. – smrk sitka
Původní druh se vyskytuje v západní části Severní Ameriky, kde je nejseverozápadněji rozšířeným druhem smrku. Je to druh dosahující největších rozměrů v rámci rodu. Vysoký může být až 60 m a průměr kmene může mít až 300 cm (pouze ve svém původním areálu výskytu). Roste od Aljašky až po Kalifornii. Kromě mokrých údolí nížinných lesů se vyskytuje i v horských oblastech. Je odolným druhem, ale potřebuje polohu chráněnou před pozdními mrazy (je citlivý zejména v mládí). Snáší močálovitá až rašelinná stanoviště a roste i na mokrých píscích. Často trpí okusem zvěřě.
Pro naše klimatické podmínky a běžné výsadby je však příliš choulostivým a náročným druhem, hodí se tak pouze pro sbírkové účely. Při dodržení jeho nároků je i v našich podmínkách velmi dekorativním stromem. V Dendrologické zahradě kvůli zástinu okolních výsadeb značně prosychá. Nicméně je tak více chráněný od nepříznivých povětrnostních vlivů. Daleko lépe se v našich podmínkách daří kultivarům tohoto smrku.
Picea wilsonii Mast. – smrk Wilsonův
Pochází z Číny, kde roste v 1600 – 2500 m n. m. Dosahuje výšky 25 m. Na teplotu není příliš náročný. Má rád čerstvé vlhké půdy a snese i průměrné půdy zahradní. Exempláře vysazené v DZ jsou vejčitého tvaru, hustě, ale jemně zavětvený. Větve směřují kolmo vzhůru. Jehlice jsou krátké, přitisklé k letorostu, matně zelené barvy. V oddělení Štípenka (H-I) je pěstován od roku 1962 a nejsou u něj pozorovány žádné vážné negativní projevy. Od spodních pater často vyholuje (až do 2/3 výšky), což je asi jeho největší negativní vlastností. V podstatě všechny exempláře v DZ jsou ve spodních patrech odvětvené – záleží na míře zástinu. Nicméně mladé rostliny je lepší vysazovat na chráněné stanoviště. Patří mezi smrky, které z adventivních pupenů na holém kmeni tvoří nové větve, které však zůstávají zkrácené a nedorůstají do velikosti běžných větví.
Choroby a škůdci smrků
Co se týče chorob a škůdců, poškození a napadení škůdci v nižších polohách bývá nejčastěji po létech s výrazně rozdílnými extrémy počasí. V DZ, v kalamitním roce 2003, bylo vykáceno 115 smrků, kvůli silnému napadení kůrovcem. Byl to následek mimořádně mokrého léta a podzimu 2002 a silných mrazů v únoru 2003. V únoru 2007 bylo mnoho vzrostlých exemplářů poškozeno vichřicí Kyril, zejména v oddělení nejstarších výsadeb – „Štípenka“. Z tohoto důvodu musel být poražen i největší smrk Wilsonův (Picea wilsonii) v DZ, který měřil 14 m a byl vysazen v roce 1962. Velkým problémem bývá napadení václavkou (Armillaria sp.), která poškozuje kořeny smrků, především v místech poranění. Při zakládání výsadeb v DZ v druhé polovině osmdesátých let se likvidovaly pařezy náletových dřevin těžkou mechanizací a při modelaci terénu se částečně upravoval i terén v okolí asi 70 letých smrků. Napadení se u těchto stromů projevilo v následujících letech. Oslabené exempláře se staly snadnou obětí silnějšího náletu kůrovců. V sudých létech bývají smrky často poškozovány také sviluškami, pilatkou a korovnicí.
Využití smrků v sadovnictví
Výše uvedené poznatky jsou vyhodnoceny na základě dlouhodobého sledování. Účelem nebylo zařadit smrky mezi stěžejní a nepostradatelné rostliny používané v sadovnické praxi, ale upozornit na některé taxony, které upadly v zapomnění, nebo se nikdy výrazněji neprosadily. Jejich uplatnění ve větších sadovnických úpravách má své opodstatnění především ve vyšších nadmořských výškách, nebo v oblastech s vyšší vzdušnou vlhkostí. Smrkům se obecně daří na kyselejších podkladech. Na vápenatých půdách uspokojivě roste snad jen Picea omorika. Ten společně se smrkem pichlavým patří k nejčastěji používaným smrkům. Větší pozornost by jistě zasloužily některé asijské druhy, kterým se na dobře vybraných stanovištích u nás daří a splňují ty nejvyšší požadavky sadovníka.
Jehličnaté dřeviny jsou v posledních letech ve výsadbách neprávem opomíjeny. Zde popisovaný rod Picea je velmi obsáhlý, avšak jeho přiblížení a seznámení se s jeho problematikou může vyřešit některé tvarové a nárokové otázky, se kterými se v sadovnické praxi setkáváme. Při vhodném a uváženém výběru taxonů lze smrky v současném pojetí zahrad velmi dobře využít, a to nejen jako dřevin kosterních, ale i jako zajímavých barevných a tvarových solitér.
Stále se ještě bohužel můžeme setkat s nevhodným, nebo ze sadovnického hlediska pouze krátkodobým využitím těchto dřevin, a to vlivem špatné a neuvážené výsadby. Používat tak pestrý rod, jako je Picea pouze jako dřeviny výplňové by bylo rozhodně velkou škodou.
Cílem této práce není pouze hodnocení estetické a kompoziční, ale především hodnocení funkční. Měli bychom se snažit, aby dřevina byla, bez větších zásahů a zároveň bez ztráty svých estetických vlastností a jiných hodnot, pokud možno minimálně náročná na údržbu, a to již ve zmiňovaném dlouhodobém horizontu.
