Pivoňky (Paeonia L.) se řadí mezi staré kulturní rostlin. Odedávna byly pěstovány jako léčivé i okrasné rostliny a pro svoji nenáročnost se staly oblíbenou květinou, která se na našem území pěstuje už více jak dvě stě let. S jejich šlechtěním začali před více jak tisíci lety v Asii, kde je dodnes uctívanou květinou.
Pivoňky patří k nejvýznamnějším zahradním rostlinám ozdobným květem. Mají velice dlouhou tradici pěstování a šlechtění. Za dobu, co jsou v kultuře vzniklo bezpočet hybridních kombinací a dnešní sortiment čítá několik tisíc kultivarů. Častěji se sice setkáme s bylinnými pivoňkami než dřevitými,přestože se jim vyrovnají a v mnohém je i předčí.
Pivoňky dělíme do následujících hlavník skupin:
Dřevité pivoňky
● Botanické druhy dřevitých pivoněk
Plané dřevité pivoňky se dělí do dvou skupin.
V první skupině (podsekce Delavayanae) jsou rostliny s malými, většinou skloněnými květy v barvě obvykle tmavě červené či žluté. Protože nejsou příliš nápadné, pěstují se poměrně zřídka, ale přesto se v kultuře setkáme s P. delavayi s tmavě červenými květy a P. lutea s květy žlutými. Některé drobnější odnožující klony těchto druhů se používají jako půdopokryvné rostliny na větších prostranstvích.
Druhá skupina (podsekce Vaginatae) zahrnuje asi 5 druhů. Mají velké, jednoduché vzpřímené květy v barvách od bílé přes růžovou po tmavě červenou. Plané druhy jsou v kultuře jen zcela výjimešné (občas je v nabídce katalogů P. rockii a P. ostii), mnohem častěji se pěstuje jejich vzájemný hybrid pivoňka keřovitá – Paeonia suffruticosa.
● Zahradní dřevité pivoňky
Pivoňka keřovitá
První záznamy o pěstovaní dřevitých pivoněk, jako léčivých rostlin, pocházejí z Číny z východní dynastie Han (kolem roku 250 n.l.). Z konce 4. století existují první záznamy o pěstování pivoněk jako okrasných rostlin. Jejich pěstování bylo soustředěno nejenom v palácových ale i klášterních zahradách.
Pivoňka je pokládána za národní čínskou květinu pod patronací císaře, stávla se symbolem jara (lotos symbolizuje léto, podzim chryzantémy a zimu květy meruněk a broskvoní).
V Číně bylo a je pěstování a křížení dřevitých pivoněk soustředěno do 4 hlavních oblastí, které se liší jak genetickými zdroji, tak přírodními podmínkami a vkusem obyvatel. Protože však mezi jednotlivými centry probíhala kontinuální výměna rostlin, rozdíly ve vzhledu nejsou příliš podstatné a mnohem významnější jsou pěstební nároky.
Pro nás mají největší význam rostliny pocházející z provincie Gansu, protože přírodní podmínky, zvláště průběh zimních teplot je podobný našemu. Dále jsou vhodné rostliny šlechtěné v okolí Pekingu a z oblasti měst Luoyang a Heze. Nejméně vhodné jsou odrůdy pocházející ze Shanghaje a z provincie Yunnan.
Do Japonska byly dřevité pivoňky dovezené v 8. století. Nejprve byly pěstované v klášterech, ale rychle získávají oblibu mezi lidmi. Do Japonska se postupně dostává mnoho čínských kultivarů a pivoňky zaujímají významné místo mezi národními japonskými okrasnými rostlinami, jako jsou chrysantémy, sakury a lotosy.
V průběhu 17. – 19. století vzniká množství nových kultivarů japonského původu, které se tvarem a stavbou květů liší od čínských rodičů. Japonci dávají přednost velkým jednoduchým či poloplným květům s čistými většinou světlejšími barvami, na rozdíl od Číňanů, kteří upřednostňují pivoňky s plnými, těžkými, často tmavě zbarvenými květy.
První Evropané se seznámily s dřevitými pivoňkami v Pekingu v roce 1656. V roce 1789 dorazil do královské botanické zahrady v Kew (Anglie) první import dřevitých pivoněk, který zajistil Alexandr Duncan, další rostliny jsou přivezeny až v roce 1794. V roce 1802 byly dovezené první hybridy s tmavou skvrnou na bázi korunních lístků (´Rock´s Variety´).
V letech 1860 – 1890 se stávají dřevité pivoňky módní rostlinou a na jejich pěstování se specializují zahradnické školky po celé Evropě (školky Kelways v Anglii, Heage & Schmidt v Německu, Krelage v Holandsku nebo Verdier ve Francii) a šlechtí se první hybridy evropského původu. Školka Paillet nedaleko Paříže nabízí již v roce 1890 ve svém katalogu 337 kultivarů dřevitých pivoněk. Od poloviny 19. století jsou známé také dovozy Japonských dřevitých pivoněk.
Do USA jsou dovezené kolem roku 1920 z Evropy. V roce 1904 byla založena American Paeony Society (Americká pivoňková společnost), která existuje dodnes. Tato společnost vede registr odrůd.
Importované čínské odrůdy již byly natolik prošlechtěné, jak v barvě (od čistě bílé po tmavě červenou), tak i v tvaru květu, že evropské a americké šlechtění mohlo jen stěží dodat k těmto klasickým odrůdám něco nového. Nový impulz ve šlechtění nastává až poté, co jsou do Evropy importované nové druhy dřevitých pivoněk a šlechtitelé se pokusí dodat květům novou, žlutou barvu.
Skupina Lemoineových hybridů dřevitých pivoněk
Žlutá barva se vyskytuje u pivoněk velice vzácně. Kromě bylinné P. mlokosewitschii se vyskytuje také dřevitá P. lutea se sytě žlutými květy. Tento druh byl postupně zkřížen se zahradními dřevitými pivoňkami. První hybridy vznikaly počátkem 20 století a byly pojmenovány Paeonia x lemoinei na počest Viktora a Emile Lemoine, kteří provedli první hybridizaci spolu s profesorem Louisem Henrym. Dodnes se pěstuje celá řada jejich odrůd, jako jsou například ´Souvenir de Maxime Cornu´ nebo ´Chromatella´.
Šlechtitel A. P. Saunders ve čtyřicátých let použil pro křížení nejen pivoňku žlutou ale také P. delavayi. .Získal tak kultivary sice s jednoduchými květy, ale velice neobvyklých barev, od žluté (jedním z nejhezčích je kultivar ´Goldfinch´), přes meruňkovou po velmi tmavě červenou ( např. ´Black Pirate´). V této práci pokračovali například W. Gratwick a N. Daphnis. Daphnisovi hybridy jsou pojmenovány podle postav řecké mytologie.
Všechny odrůdy této skupiny jsou bujné a dobře rostou. Dá se říci, že vůči chorobám i požadavkům na umístění jsou o něco více odolné proti klasickým dřevitým pivoňkám. Kvetou přibližně o 14 dní později než pivoňka keřovitá. Květy jsou neobvyklé svou barevností a především kresbou, bohužel bývají, díky své váze skloněné o 90 – 180o. Dorůstají do větších keřů, proto vyžadují více prostoru.
Meziskupinové hybridy
V roce 1948 se japonci Toichi Itohu podařilo zkřížit žlutokvětý kultivar ze skupiny lemoineových pivoněk ´Alice Harding´ s bylinnou pivoňkou ´Kakoden´ a vznikly tak první meziskupinové (Itoh nedbo též Itoh - Smirnovovi) hybridy. Kvetoucích rostlin se však šlechtitel Itoh nedočkal, vykvetly až po sedmi letech jeho úmrtí asistentu Shigao-Oshidovi v roce 1963. Dodnes se množí čtyři jeho odrůdy: ´Yellow Crown´, ´Yellow Emperor´, ´Yellow Haven´ a ´Yellow Dream´.
Křížení je poměrně obtížné, jeho výsledkem jsou často hluchá semena či rostliny, které špatně rostou. Do kultury však byly vybrané životné, dobře rostoucí odrůdy. Rostliny při zemi v okolí pupenů dřevnatí nebo vytvářejí krátké větvené kmínky vysoké do 10 cm, takže velikostí odpovídají bylinným pivoňkám. Tvar listů připomíná listy dřevitých pivoněk skupiny P. delavayi, jsou tmavěji zelené, kožovité. Některé odrůdy jsou náchylné na padlí. Květy jsou jednoduché, poloplné až plné podobné květům dřevitých pivoněk, v barvě žluté, ale i růžové či červené. Nejzajímavější jsou stále „klasické“ žluté s červenými či oranžovými skvrnami ve středu květu. Rostou vzpřímeně a nepoléhají. Kvetou společně s rannými odrůdami pivoňky čínské.
Bylinné pivoňky
● Botanické bylinné pivoňky
V zahradní kultuře je celá řada botanických druhů bylinných pivoněk, které většinou dovezli nadšení skalničkáři a zahradníci ze svých cest po světě. Některé druhy se ale mezi sebou snadno kříží, a proto v kultuře dochází k jejich hybridizaci a v nabídkách pěstitelů, kteří rostliny množí ze semen, jsou často místo původních druhů tyto hybridy.
Pravděpodobně nejrozšířenějším botanickým druhem je P. tenuifolia. Ta se výrazně odlišuje od ostatních pivoněk jemným „koprovitým“ olistěním a poměrně nízkým vzrůstem. Je velice oblíbená mezi skalničkáři, pěstuje se také její plnokvětý kultivar. Další, velmi žádaný druh je žlutě kvetoucí P. mlokosewitschii ze skupiny kavkazských pivoněk. Zbývající botanické druhy se již pěstují méně. Při nákupu botanických pivoněk je nutné si uvědomit, že druhy z nejteplejších oblastí Středomoří (P. clusi z Kréty, P. cambessedesii z Mallorky) u nás zmrzají. Citlivé na pozdní mrazíky jsou také časně rašící druhy středomořské (P. kesrouanensis) a východoasijské (P. mairei)
● Zahradní bylinné pivoňky
Vývoj šlechtění zahradních bylinných pivoněk probíhal nezávisle na sobě ve východní Asii a s jistým zpožděním ve Středomoří a Evropě. V Evropě se jednalo o kultivary odvozené od pivoňky lékařské, v Číně a později i Japonsku o kultivary pivoňky čínské.
Odrůdy pivoňky lékařské (Paeonia officinalis L.)
Původní botanický druh roste v jihovýchodní Francii, jižním Švýcarsku, Rakousku, Maďarsku a na Istrijském poloostrově, Albánii, Chorvatsku a Itálii. Ve středověku se pěstoval jako okrasná a léčivá rostlina. V Evropě byly odrůdy pivoňky lékařské módní rostlinou jen krátce, například ve Francii to bylo v 16. – 17. století. Matthioli ve svém herbáři (kolem r. 1554) píše, že plnokvětá tmavě červená pivoňka lékařská byla do Německa dovezena ze Španělska a nejprve byla prodávána za 15 dukátů, ale „nyní pak, poněvadž se velice rozplemenil (pivoňkový keř), jsou ho téměř všechny správné zahrady plny“. Byla tak rozšířena, že ji nazývali květinou (růží) chudých a zámožnější vrstvy ji ve svých zahradách ignorovaly.
Do 19. století byla získána celá řada zahradních kultivarů. Například pařížská školka Charlese Verdiera nabízela v roce 1850 více jak 50 odrůd. Dnes se prakticky setkáme pouze se třemi kultivary – bíle kvetoucí ´Alba Plena´, růžovou ´Rosea Plena´ a tmavě červenou plno kvetoucí odrůdou ´Rubra Plena´.
Kultivary si zachovávají časné kvetení, rozkvétají asi 14 dní před kultivary P. lactiflora.
Odrůdy pivoňky čínské (Paeonia lactiflora)
Zatímco v Evropě byly ve středověku pivoňky opomíjené, v Číně a Japonsku byly bylinné pivoňky jednou z nejoblíbenějších trvalek.
Původní botanický druh se vyskytuje v severní a střední Číně, Mongolsku a na Sibiři. První záznamy o pěstování pivoňky čínské jsou nejspíše z roku 536 n.l. Ke konci 16. století čínské školkařské soupisy uváděly přes 30 odrůd. V Japonsku je známo v období Edo (17. – 19. století) kolem 100 kultivarů.
Evropané se poprvé seznámily s hybridy pivoňky čínské v Číně v druhé polovině 17. století, do Evropy byly dovezeny nejspíše v roce 1784. První v Evropě pěstované odrůdy se rázem staly hitem. Kultivary pivoňky čínské totiž výrazně rozšířily barevnou škálu pěstovaných rostlin (především o různé odstíny růžové) a navíc byly také velice tvarově variabilní. Ve Francii se šlechtěním bylinných pivoněk, a to jak pivoňky lékařské tak i pivoňky čínské, zabýval jako první Nicolas Lemon ve školkách v Porte St. Denis nedaleko Paříže. Byl první Evropan, který vypěstoval ze semen a prodával hybridy pivoňky čínské. Dodnes je velice rozšířený například jeho kultivar ´Edulis Superba´.
Začátkem 19. století se mnoho školek ve Francii, Belgii, Holandsku i Anglii začalo věnovat šlechtění pivoňky čínské a dokonce se své renesance dočkala také pivoňka lékařská. Skutečnost, že pivoňka lékařská nikdy nebyla využívána ve šlechtitelské práci jako pivoňka čínská, je nejspíše dána tím, že pivoňka čínská se dostala do Evropy už ve svých kulturních formách, na kterých bylo vidět, že je to materiál variabilní a tudíž šlechtitelsky zajímavý. Evropští šlechtitelé tak prakticky pokračovali s výsledky více jak tisíciletého úsilí asijských kolegů.
Nabídka kultivarů pivoňky čínské je i dnes poměrně konzervativní a drží se sortimentu starého 30 a více let. Jako novinky se objevují rostliny s monstrózními květy, s úzkými a roztřepenými korunními lístky.
Mezidruhové hybridy pivoněk
Pro ještě větší zvýšení variability byly již kolem roku 1840 zahájeny první pokusy o křížení kultivarů pivoňky čínské s jinými druhy pivoněk. První úspěšné pokusy byly s pivoňkou tenkolistou. Hybrid ´Smouthi´, vyšlechtěný Smouthem a Malinesem, se pěstuje dodnes.
Mezidruhovým křížením pivoněk se však nejvíce proslavila francouzská rodina Lemoine. Victor Lemoine (+1911) a jeho syn Emile (+1942) se zabývali kromě dřevitých také bylinnými pivoňkami, jako první použili v křížení kavkazské druhy P. witmanniana, které vnášejí nažloutlé barvy květů, zdravý bujný růst a časné kvetení. Mnoho z jejich kultivarů, především s jednoduchými květy, je pěstováno dodnes.
Hybridní bylinné pivoňky lze dělit podle mateřských rostlin na následující skupiny:
– Pivoňky odvozené od kulturních forem pivoňky lékařské
Hybridy pivoňky lékařské s pivoňkou čínskou získaly od pivoňky lékařské tmavě červenou barvu. Získané kultivary mají jednoduché nebo poloplné květenství s výraznými žlutými prašníky, vzácněji plné v barvách tmavě červených nebo růžových. Kvetou časně, poněkud později než botanické pivoňky, jednoduché v první polovině května, plnokvěté bývají prvními kvetoucími plnokvětými bylinnými pivoňkami (kvetou společně s lemoinovými hybridy dřevitých pivoněk v druhé polovině května).
– Pivoňky vzniklé křížením s pivoňkou tenkolistou
Získávají od pivoňky tenkolisté nízký, kompaktnější vzrůst a více dělené, úzké listy. Většinou mají jednoduché tmavě červené květy. Hodí se na obruby či do popředí záhonů. Kvetou časně začátkem května.
– Pivoňky vzniklé křížením kavkazských žlutokvětých pivoněk
Bývají poměrně vysoké, vzpřímeně rostoucí se světleji zelenými, velkými oválnými či okrouhlými listy. Květy bývají jednoduché a velké, bílé, krémové, nažloutlé nebo světle růžové barvy. Mohou být žilkované nebo měnící barvu. Jsou velmi časné, rozkvétají začátkem května.
– Hybridy ostatních botanických druhů
Mají většinou jednoduché květy, které časně rozkvétají. Jejich znaky jsou kombinací vlastností obou rodičů.
I přes to, že pivoňky jsou velice variabilní, mají krásné a různorodé květy a velice snadnou kulturu, je jejich nabídka v našem sortimentu poměrně omezená. Je to dáno především tím, že se jedná o rostliny poměrně drahé – pomalu se množí a množitelský koeficient není velký. Rozhodně by si ale zasloužily větší pozornost a rozšíření a to i ve veřejné zeleni, protože jsou velice odolné a vyžadují minimální péči.
