Souhrn
Fylogeneticky relativně izolované západočínské sekci Diphyllon náleží čtyři pětiny ze známých druhů škornic, většina z nich byla přitom popsána až v posledních desetiletích. Jakkoli se s druhy mediterránními v odolnosti měřit nemohou a přirůstají pomalu, přinášejí do zahrad kombinace nových tvarů a barev a byla také vyvinuta řada nových odrůd, přiblížených v tabulkách. Jen několik málo taxonů bylo však až dosud hodnoceno z hlediska krajinářského využití a uplatnění v zahradách.
Summary
Nearly fourty out of fifty known species of the genus Epimedium belong to the relatively isolated West-Chinese section Diphyllon, and most of them have been described only in the last two decades. Even if they cannot be compared in their resistance with the Mediterranean species, some varieties that bring into gardens a combination of new shapes and colors have been developed. These are mentioned in the tables, although only a few were evaluated in terms of the garden value so far.
Západočínské a středočínské škornice jsou sdružovány ve vývojově izolované sekci Diphyllon, evidentně nepříbuzné škornicím mediterránním ani japonským (Sun & al., 2005; Zhang & al., 2007). Jde o značně různorodou skupinu, rozdělovanou ještě něko-lika subsekcím (Stearn, 2002) - jak ale naznačuje pojmenování, mívají obvykle na květonosných stoncích po dvou listech, zpeřených nejčastěji ve tři segmenty. Mnohé prosluly léčivými účinky či jako afrodisiaka (Guo & al., 1996; Wu & al., 2003; Pei & al., 2007; Shen & al., 2007; Ma & al., 2011 a další) a v přírodě byly téměř vysbírány - některé přetrvávají v několika málo izolovaných populacích a protože škornice jsou většinou cizosprašné, nastupují tu těžkosti s generativním množením (Tang & al., 2009). Z více než padesáti druhů škornic jich čtyřicet náleží právě této skupině - drtivá většina byla přitom popsána teprve v posledních dvou desetiletích. Zásluhu na jejich uvedení do zahrad mají především japonský botanik Mikinori Ogisu a americký pěstitel Darrell Probst - první přivezl ze sichuanských horských lesů vědě tehdy ještě neznámé E. ogisui (Stearn, 1993), E. fangii a E. flavum (Stearn, 1995), E. franchetii (Stearn, 1996), E. campanulatum (Ogisu, 1996), E. chlorandrum a E. lishihchenii (Stearn, 1997), E. ilicifolium, E. mikinorii, E. rhizomatosum (Stearn, 1998) a E. stearnii (Ogisu & Rix, 2011), druhý pak ještě E. brachyrrhizum, E. epsteinii (Stearn, 1996) a E. myrianthum (Stearn, 1998) z jihočínských provincií Hunan a Guizhou. Množství dalších, do kultur však doposud nezavedených druhů popsali v téže době i botanikové čínští (Zhong, 1991; Guo & Xiao, 1993; Yen, 1994; He & Xu, 2003; Guo & al., 2007; Zhang & Li, 2009; Xia & Li, 2009; He & al., 2010; Sheng & Tian, 2011 a další) a každoročně jsou nalézány druhy další. Z náhodného sprašování nových druhů byly už navíc podchyceny první hybridní odrůdy v dříve nevídaných kombinacích barev a tvarů - pro příznivce škornic jsou to skutečně vzrušující časy.
Subsekce Campanulatae a Davidianae
Sdružují na patnáct druhů s oddenky obvykle plazivými a květy poměrně velikými, s nápadnými, pohárkovitě seskládanými petaly, zato většinou jen s drobnými sepaly. První mají ostruhy nápadně dlouhé a zakřivené, druhé naopak silně redukované nebo dokonce zaniklé, molekulární data (Zhang & al., 2007) poukazují však na jejich těsnou provázanost; naopak taxony s dobře vyvinutými a výrazně barevnými sepaly, přisuzované rovněž tomuto příbuzenstvu (Stearn, 2002; Zhang & Li, 2009; Ogisu & Rix, 2011) se zdají být bližší podsekci Dolichocerae.
Epimedium platypetalum Meyer je nízká škornice s tenkými plazivými oddenky a s listy zpeřenými ve tři okrouhle srdčité, jen jako mince veliké lístečky s osténkatými okraji. Bledě žluté zvonkovité květy sestávají z velikých petalů bez ostruh a velmi drobných sepalů a seskládány jsou v jednostranných hroznech na žláznatých stoncích, atypických jediným třídílným listem. S podobným, ale trsnatě rostoucím a pozdnějším E. campanulatum Ogisu vystupuje v sečuánských horských lesích k 2800 m výšky.
Epimedium davidii Franch. je řídce trsnatý druh s listy složenými ze tří nebo pěti srdčitě vejčitých, osténkatě pilovitých lístečků s vyniklou nervaturou. Květy v žláznatých, hodně přes čtvrt metru dorůstajících latách mají veliké bledě žluté petaly s nápadně zakřivenými ostruhami, podpírané jen drobnými, červenými vnitřními sepaly. Prakticky jen bezčepelnými ostruhami se liší E. membranaceum Meyer, které, ač je tradičně přenášeno k subsekci následující, bývá s tímto druhem nyní spojováno. Oba taxony vystupují ve smíšených yunnanských a sečuánských lesích v kamenitých potočních žlabech k 3000 m výšky a patří k nejdéle pěstovaným čínským škornicím.
Epimedium pauciflorum Yen je útlou škornicí s plazivými oddenky, dorůstající jen málo přes 0.1 m výšky. Listy má zpeřené ve tři neveliké, okrouhle srdčité, vespod pýřité a po okrajích osténkaté úkrojky, chudokvěté hrozny na stoncích často jen jednolistých sestávají jen z tří až pěti poměrně velikých květů s široce kopinatými, bílými nebo bělorůžovými vnitřními sepaly a stejnobarvými petaly s dlouhými, rohovitě ohnutými ostruhami. Udáván je z mýtin sečuánských lesů do 1700 m nadmořské výšky. Epimedium mikinorii Stearn s krátce plazivými odenky dorůstá něco přes čtvrt metru výšky, listy má třídílné s lístečky kose a hrotnatě hrálovitými, lysými, osténkatě pilovitými. Květy v bohatých latách mají veliké, bělavě růžové vnitřní sepaly a purpurové petaly se žlutě lemovanými čepelemi a dlouhými, jen nepatrně zakřivenými ostruhami. Na lesnatých svazích středočínské provincie Hubei vystupuje do 700 m výšky.
Druhy subsekce Dolichocerae
Mívají zpravidla oddenky rovněž plazivé, květonosné stonky nesou někdy listy v trojpřeslenech, obvykle však zůstávají dvoulisté. Také ony mají velké květy s petaly vybíhajícími v zakřivené ostruhy – ty jsou často ještě delší než nápadné vnitřní sepaly, zůstávají ale bezčepelné a připomínají tak kravské rohy.
Epimedium acuminatum Franch. je extrémně variabilním taxonem čtvrt až půl metru vysokým, rychle se šířícím dlouhými plazivými oddenky. Listy má třídílné s lístečky kose a srdčitě vejčitými, protáhle hrotnatými, shora lysými, často kaštanově mramorovanými, vespod zpravidla sivými a přitiskle štětinkatými, s hrubě zubatými ostnitými okraji. Veliké květy v rozvolněných latách bývají bílé, žluté nebo růžově purpurové s obvejčitými vnitřními sepaly a často kontrastně zbarvenými petaly s nápadně dlouhými ostruhami. Roste v západočínských bambusových lesích do 2400 m výšky. Zhang & al. (2011) přičítají tomuto druhu i E. simplicifolium Ying s listy nepeřenými.
Epimedium franchetii Stearn má květní stonky rovněž až půl metru vysoké s listy často v trojpřeslenech; ty sestávají ze tří kose a vejčitě hrálovitých, stálezelených lístečků, vespod přitiskle a sotva patrně štětinkatých. Mnohakvěté hrozny sestávají z velikých bledě žlutých květů s dlouhými a silně zakřivenými, tmavšími ostruhami. V lesích středočínských provincií Hubei a Guizhou vystupuje k 1200 m výšky. Velmi podobné E. lishihchenii Stearn se liší jen listy vespod měkce vlnatě pýřitými.
Epimedium wushanense Ying je trsnatá, robustní, hodně přes půl metru vysoká škornice s listy peřenými ve tři tuhé, zkoseně srdčitě kopinaté, hrubě zubaté a ostnité lístečky. Veliké žluté květy se silně zakřivenými ostruhami jsou po desítkách seřazeny v bohatě větvených latách. V západočínských lesích a křovinách roste do 1700 m n.m.
Epimedium leptorrhizum Stearn vyrůstá z dlouhých plazivých oddenků v koberce často jen málo přes 0.1 m vysoké, se stálezelenými listy dělenými ve tři hrotnatě srdčité, síťnatě svraskalé, červenavě pýřité lístečky s hrubě osténkatými okraji. Bílé, často ale růžově promývané květy s úzkými sepaly mají dlouhé, silně zakřivené ostruhy. Podobné E. brachyrrhizum Stearn se liší jen trsnatým růstem a možná stěsnaněji ostnitými listy. Oba druhy vystupují ve středočínských lesích jen málo přes 1000 m výšky.
Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher, Mendelova univerzita v Brně, ZF Lednice
Více informací naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 6/2012.
