Hybridy vzniklé už v polovině předminulého století křížením mediteránních a japonských druhů patří k nejpěstovanějším škornicím a rozšiřovány jsou v řadě hodnotných kultivarů. Ve stejné době přivezené japonské hybridy jsou náročnější, dostupné jsou ale v nepřeberné řadě bílých a purpurových odstínů. Nově jsou uváděny hybridy do kultur nedávno zavedených západočínských škornic, rovněž náročnější, nicméně v neobvyklých tvarech a barvách. Tabulky přibližují 65 hybridních odrůd a hodnocení dvaceti z nich v západoevropských a severoamerických klimatických podmínkách.
Genetické bariéry se přinejmenším u evropských a japonských škornic nezdají být nijak zvlášť omezující: řada taxonů se tu snadno kříží i napříč sekcemi (Stearn, 2002; Avent, 2010). Hybridy povstalé před více než sto padesáti lety (Morren, 1854) a nabízené dnes v nepřeberné řadě odrůd, jsou vlastně nejpěstovanějšími škornicemi – a také přírodní hybridy byly nacházeny všude, kde roste více druhů pohromadě, jakkoli jejich hybridní charakter nebyl vždy ihned rozpoznán (Franchet, 1886; Stearn, 1995; Ying et al., 2011). S množstvím nových druhů, uvedených v posledních dvou desetiletích do zahrad, se možnosti vzniku dalších hybridů zdají být skutečně nevyčerpatelné, zvlášť když byly získány dokonce už i hybridy japonských škornic s druhy západočínskými (Avent, 2010; Tab.5, 6), představujícími dle molekulárních dat (Sun et al., 2005; Zhang et al., 2007) relativně izolovanou příbuzenskou skupinu. A uvnitř této skupiny uvádějí se nyní evropští (Danielle Monbaliu, Thierry Delabroye) i američtí pěstitelé (především Darrel Probst a Robin White) předhánějí v přihlašování nových hybridů – bohužel jsou dosud jen obtížně dostupné a nikterak levné. Řadu z nich lze spatřit např. v trojské botanické zahradě, v průhonické dendrologické zahradě anebo v brněnském arboretu.
Hybridy mediteránních a japonských škornic
Uvedení velkokvětých japonských druhů do evropských zahrad roku 1830 nebývale pozvedlo popularitu škornic a už několik let poté uvádí vrchní zahradník gentské univerzity A. Donckelaer první hybridy E. macranthum (to jest E. grandiflorum) s rovněž japonským E. diphyllum, s kolchidským E. pinnatum a jihoevropským E. alpinum, popsané později C.F. Morrenem jako E. musschianum (1834), E. versicolor (1849) a E. rubrum (1854). Poslední dvě, následované o půl století později (tehdy a dlouho poté ale stále ještě bezejmennou) uvedenou anglickou E. × warleyense, se brzy staly nedocenitelnými a vyhledávanými zahradními trvalkami, kombinujícími zářivě vybarvené, početné a nad listy vyháněné květy
japonských škornic s nenáročností a vynikající pokryvností druhů mediterránních. Dávnými autory (Morren, 1854; Franchet, 1886; Baker, 1980; Komarov, 1908) býval hybridní původ všech Donckelaerových výpěstků současně připouštěn i zpochybňován a o pěstitelsky náročnějším E. musschianum to platí dvojnásob; s tímto pak často porovnávané přírodní, extrémně variabilní hybridy, rozpoznané již v oné von Sieboldově zásilce japonských škornic z roku 1830, znaky obou rodičovských E. grandiflorum a E. diphyllum nepochybně spojovaly názorněji (Franchet, 1886) a právě ony jsou proto nyní vydávány za platný nomenklatorický typ (Stearn, 1938; Weaver, 1979), jakkoli jim jméno E. × youngianum bylo kurátory petěrburgské botanické zahrady připsáno až o dvanáct let později.
Epimedium × rubrum Morren povstalo z křížení evropského E. alpinum s japonským E. grandiflorum nejspíš roku 1844 (Weaver, 1979) a podobá se více prvnímu z obou, má ale větší květy s čepelnatými (nikoli bezčepelnými), v mělkou korunku semknutými, krémově bílými (nikoli žlutými) ostruhami, dosahujícími délky konkávně prohnutých, vínově červených vnitřních sepalů. Lysá květenství nadto dorůstají přes 0,3m výšky a nezůstávají vnořena mezi listy. Rychle se rozrůstá, bohatě kvete, listy mívá zjara pěkně vybarvené a patří k nejodolnějším, nejvděčnějším a nejpěstovanějším škornicím.
Epimedium × cantabrigiense Stearn bylo údajně rozpoznáno roku 1950 mezi škornicemi z cambridgeských sbírek jako hybrid E. alpinum s drobnokvětým E. pubigerum, belgičtí zahradníci znali však podobné křížence prokazatelně o celé století dříve. Řídká květenství má žláznatá a zatímco vždyzeleným olistěním připomíná druhého z rodičů, škornici alpské se více podobá vybarvením drobných květů se žlutými, bezčepelnými ostruhami. Bývá ale vyšší, trsnatější a rovněž neschovává květenství mezi listy.
Epimedium × versicolor Morren je proměnlivý starý hybrid japonské E. grandiflorum s kolchidskou subspecií E. pinnatum. Kvetoucí stonky vyrážející z téchže větvených oddenků jsou místy bezlisté a jinde olistěné, listy většinou biternátně zpeřené bývají stálezelené (zvlášť u žlutě kvetoucích odrůd, rozšiřovaných kdysi pod jménem E. sulphureum Morr.) i zatahující (u selekcí se sepaly starorůžovými: E. discolor Franch.). Středně veliké květy mají žluté petaly s korunkovitě seskládanými čepelemi a s ostruhami jen o málo kratšími než sepaly, které jsou na rozdíl od předešlých hybridů spíše ploché. Je to vděčná a nenáročná, v několika odrůdách (Tab. 2) pěstovaná škornice. Vedle této se kolchidská rasa E. pinnatum účastnila na vzniku dalších dvou hybridů:
Epimedium × warleyense Stearn je až půl metru vysoký kříženec se škornicí alpskou s měděně červenými, třešňově prokreslenými sepaly, povstalý na konci předminulého století v proslulé zahradě E.A.Willmottové. Habituelně se podobá předešlému a vyhání rovněž olistěné i bezlisté stonky s květenstvími nevětvenými i latnatými, má však o něco menší květy se silně redukovanými, žlutými, bezčepelnými ostruhami.
Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher, Mendelova univerzita v Brně, ZF Lednice
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 7/2012
