Sekvoje jsou cizokrajné jehličnaté stromy, které můžeme v příznivých podmínkách pěstovat
i u nás. Dva severoamerické druhy patří k nejvyšším dřevinám světa (až 110 m výšky!) a jsou stále zelené, čínský druh je mnohem menší a je opadavý. Nutno však úvodem říci, že u nás jsou tyto krásné stromy mnohonásobně menší, některé jen keřovité.
Sekvoje vždyzelená (Sequoia sempervirens)
Tento obrovský, až 110 m vysoký jehličnan s obvodem kmene až 25 m zpozorovali Evropané poprvé na svazích kalifornských hor v roce 1769. Tvoří úzký pás lesů na tichomořském pobřeží do nadmořské výšky 900 m. Kvůli barvě dřeva dostaly tyto jehličnany lidový název „červené stromy". Po mnoha letech střídáni odborných názvů byl tento strom nakonec pojmenován Sequoia na počest náčelníka indiánského kmene Irokézů Sequoie (Seguoiaha?), který vytvořil písmo pro svůj lid. Stromy se dožívají stáří 400 - 800 (1000) let.
Má červenohnědou rozbrázděnou až 20 cm silnou borku s vláknitým odlupováním, která chrání strom i před ohněm. Listy (jehlice) jsou čárkovité, dlouhé až 2 cm, na postranních výhonech dvouřadě uspořádané, shora tmavě zelené, zespodu s dvěma bílými proužky. Protože je to druh skoro subtropický, je jeho umístění v zahradách dost problematické. Můžeme jej u nás pěstovat volně venku jen v nejteplejších (vinohradnických) oblastech na zvláště chráněných místech (hlavně proti zimním větrům) a s dokonalou zimní přikrývkou kořenů listím a nadzemních částí chvojím. Jsou známy exempláře i v nadmořské výšce přes 500 m, kde jsou v zimě dobře chráněny sněhem. Vyžaduje vlhčí mikroklima. Protože u nás roste jenom keřovitě, vypadá v podstatě jako nějaký tis.
Rozmnožuje se celkem snadno řízkováním v červenci až srpnu pod sklem, Ojediněle se vyskytují i některé odrůdy (kultivary), 'Glauca' má modrozelené jehlice, 'Nana Pendula' je zakrslá, nízce rozložitá, s modrozelenými jehlicemi, 'Pendula' je převislá a 'Prostrata' se vyznačuje úplně plazivým, kobercovitým vzrůstem a modrozelenými jehlicemi. Tyto jsou pro naše podmínky nejvhodnější hlavně proto, že je lze celkem snadno zabezpečit proti zimě (vzhledem k malým rozměrům).
Sekvojovec obrovský(Sequoiadendron giganteum)
Byl objeven roku 1841 na západních úklonech pohoří Sierra Nevada v Kalifornii. Nejlépe se mu daří na vlhčích místech v nadmořské výšce 1400 - 2400 m, kde bývá po část roku i značná sněhová pokrývka. Dorůstá rovněž obrovských rozměrů a proto se mu lidově říká "mamutí strom".Nejvyšší exempláře byly vysoké dokonce 120 m s obvodem kmene téměř 50 m. Tyto památné stromy dostávaly i svá jména (Generál Grant, Otec lesů, Zakladatel, Lincoln apod.). V současnosti roste nejmohutnější strom v Národním parku Sequoia a dostal přezdívku „Generál Sherman". Je vysoký 84 m a má obvod kmene 35 m. V šedesátimetrové výšce má větve (!) silné 3 m. Tomuto gigantu je odhadován věk 2500 let (podle některých pramenů už tento strom také padl, což ale nic nemění na tom, že se sekvojovce dožívají úctyhodného stáří). Svou tloušťkou kmene (12 -16 m) předstihují i sekvoji vždyzelenou. Stářím rovněž, protože se dožívají až 4000 let. Pokud ovšem nejstarší stromy zde rostly už dávno před naším letopočtem, dá se to pochopit, jelikož až do nedávna rostly v naprosto čistém prostředí. Dnes vysázené stromy už budou mít takovou šanci jen velmi těžko.
Udává se, že prvních asi 500 let života je kmen pokryt větvemi po celé délce. Nejsvrchnější směřují vždy nahoru, prostřední jsou vodorovné a spodní jsou převisle skloněny dolů
(připomínají mamutí kly - proto „mamutí strom"). Dřevo je lehké a měkké. Je trvanlivé,
protože obsahuje mnoho tříslovin. Jelikož je kvalitní, byly mohutné stromy rychle káceny a
tím došlo k rychlému ubývání lesů. Proto vláda USA rozhodla ještě koncem 19. století zřídit v Kalifornii několik národních parků.
Borka červenohnědé barvy je velmi silná (až 50 cm!) a chrání strom před lesními požáry. Ukázalo se však, že požáry jsou pro sekvojovce dokonce nezbytné, protože pomáhají jejich rozmnožování. Semena jsou totiž velmi drobná (s nepatrnou zásobou živin) a nejsou schopná prorůst opadaným jehličím v konkurenci jiných podrostových rostlin. Po požáru se však nadzemní část „vyčistí, prosvětlí", vznikne hodně živin z popela spálených rostlin a sekvojovce mají několik let nejlepší možnosti k růstu.
Jehličí je krátké (jen 1 cm), ostře přišpičatělé, tmavě modrozelené, kolem celého výhonku . Pro pěstování u nás je mnohem odolnější než sekvoje vždyzelená a proto se v zámeckých parcích nebo zahradách různě staré stromy vyskytují (nebývají však starší než 50 - 80 let, spíše méně). Vyžadují teplé, slunné, chráněné stanoviště v nižších nadmořských výškách a živné, hlubší, vlhčí (ale propustné) půdy. Namrz1é mladé stromky regenerují velmi dobře a rychle (dokonce i terminální výhony). Nejlepší množení je výsevem semen (sazenice mají přirozený stromovitý tvar) nebo řízkováním koncem léta pod sklem (rostliny však rostou dlouho keřovitě a někdy terminál ani nevytvoří). Semena je vhodné sbírat ze stromů, které mají co nejsevernější výskyt (provenienci). Tato okolnost kladně ov1ivňuje mrazuvzdornost další generace.
Druh má také několik odrůd (kultivarů). 'Glaucum' má jehlice více namodralé, 'Pendulum' se vyznačuje úzce pyramidá1ním tvarem s nepravidelně, jakoby rozcuchaně převislými větvemi a 'Pygmaeum' je zakrslý keřovitý, široce kuželovitý, ve stáří nejvíce 2 m vysoký. Všechny odrůdy množíme pouze řízkováním nebo roubováním na semenáč původního druhu. V příznivých podmínkách vysazujeme sekvojovce bud' jako solitéry nebo v řídkých, rozvolněných skupinách.
Sekvojovec obrovský a sekvoje vždyzelená jsou relikty (pozůstatky) z druhohor až třetihor a byly tedy už před asi 150 miliony let velmi rozšířeny na celé severní polokouli. Jsou impozantní, mohutné a starobylé. Tím převyšují vše živé v rostlinné říši.
Metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides)
Je to dřevina unikátní tím, že byla až do poloviny minulého století známá pouze paleontologům z třetihorních zkamenělin (tzn. že tato dřevina byla po celé severní polokouli nalezena zcela náhodně teprve v r. 1941 v jednom malém údolí (Šuj-sa) ve střední Číně (na hranici provincií S´čchuan a Chu-pej). Její objev vyvolal mezi botaniky hotovou senzaci. Údolí má podnebí v létě vlhké a v zimě suché a mírné. Během vegetace zde spadne nejvíce 1200 mm srážek. Je chráněno horami, vzduch je dostatečně vlhký a proto výkyvy teplot nejsou velké. Kromě metasekvoje zde rostou další tři druhy jehličnanů (Cunninghamia lanceolata, Cephalotaxus fortunei a Taxus sp.) a ještě asi 30 druhů listnatých dřevin. Za účelem ochrany tohoto památného stromu zde vláda zřídila Čínský národní park. Metasekvoje dorůstá výšky až 40 m, u nás je však mnohem nižší (max. 20 – 25 m). Koruna má v mládí jehlancovitý, později široce zaoblený tvar. Tmavošedá brázditá borka se odlupuje zpočátku v tenkých plátcích, později v dlouhých vláknech. Tvoří větvičky dvojího typu - jednak prodloužené, neomezeného růstu (hlavně na konci rychleji rostoucích větvi a na špičce kmene), jednak zkrácené, omezeného růstu, vyrůstající v úžlabí listů dlouhých větviček a často také na zkrácených větvičkách. Listy (jehlice) jsou opadavé, čárkovité, rovné nebo trochu srpovité, dlouhé asi 1,5 cm. Na svrchní straně jsou sytě až namodrale zelené, zespodu světlejší.
Pěstuje se od roku 1949 (tedy osm let po objevení), kdy byla semena nasbírána na původní čínské lokalitě rozeslána do četných zahrad a parků v Evropě a Americe. Je to dřevina odolná, naše mrazivé zimy dobře snáší. Důkazem toho je celá řada vzrostlých exemplářů v českých a moravských zámeckých parcích. Bývá často vysazována i v rodinných zahradách. Ke zdárnému růstu vyžaduje především vlhčí a hlubší půdy. V mládí snáší mírné zastínění, ve stáří je dřevinou slunnou. Rozmnožuje se semenem nebo častěji letním řízkováním.
Metasekvoji můžeme v zahradách vysadit bud' solitérně nebo v řídkých skupinách. Dá se použít i na volně rostoucí živé ploty.
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Dobrý den,
mohu si Váš text o sekvojích vytisknout, zarámovat a dát ke každé z výše zmíněných sekvojí na své zahradě ?
Děkuji