Krásnou podstatou práce zahradníků, zemědělců či lesníků je spolupráce s rostlinami, a to ve všech jejich formách, od drobných bylin po mohutné stromy. To může vést k zamyšlení, k čemu všemu jsou vlastně rostliny dobré, jaká je jejich úloha v krajině, v ekosystémech či na planetě. Ne, že by tyto funkce zeleně nebyly již z mnoha úhlů zkoumány, ale možná nebude na škodu si ty hlavní připomenout a uvědomit si jejich vzájemné vazby.
Všude, kde to stanovištní podmínky jen trochu dovolují, dříve nebo později něco zeleného vyroste. Zelené rostliny jsou zdrojem energie. Nadány jedinečnou schopností fotosyntézy (6 CO2 + 12 H2O -> C6H12O6 + 6 O2 + 6 H2O) dokážou přeměnit sluneční energii na energii chemických vazeb a touto energií zásobovat celou biosféru. Většina současných forem života včetně nás je na tomto zdroji závislá. Při fotosyntetické reakci dochází ke spojení vody a oxidu uhličitého (zde je CO2 nutně vnímán jako živina, i když jej v duchu současných problémů s klimatem považujeme spíše za škodlivinu) a vzniku primárního cukru. Zdánlivě vedlejším produktem této reakce je kyslík. Velká část díky tomu vzniklých organických látek je dříve nebo později podrobena rozkladu a v respirační reakci (C6H12O6 + 6 O2 + 6 H2O -> 6 CO2 + 12 H2O) dojde k rozštěpení cukru, přičemž je spotřebován kyslík a uvolněn CO2. To znamená, že obě tyto látky jsou vlastně průběžkami a neustále v ekosystémech kolují. Takže někdy propagovaný benefit zeleně, spojený s produkcí kyslíku či naopak se spotřebou CO2, je poněkud lichý. Podstatnou okolností pro tento proces je přítomnost a dostupnost vody, kdy voda je nezbytnou součástí fotosyntetické i respirační rovnice. Bez vody se oba procesy zastavují.
Text a foto
Ing. Jaroslav Šíma, DiS.,
autorizovaný krajinářský architekt
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 11/2019.
