Přírodní koupací jezírka jsou v posledních dvou desetiletích stále častější alternativou vedle tradičnějších bazénů s chemickou úpravou vody. Jsou pro mnohé vyjádřením určitého životního postoje, vztahu k přírodě a v nemálo případech také vztahu k vlastnímu zdraví.
Vodní a mokřadní rostliny lze samozřejmě třídit a používat nejen podle jejich nároků na potřeby živin, ale také podle stanoviště, tj. hloubky vody a nároků na světlo, nebo podle charakteru jejich růstu.
Podle nároku na stanoviště třídíme rostliny na submersní – ponořené, emersní – vynořené, volně plovoucí a splývavé, terestrické – přechodné (pobřežní, rostoucí mimo vodu). Obvyklé je rozlišení pěti osazovacích zón od vnější zahradní (1), která nemá přímé spojení s vodou, jíž se dále nebudeme zabývat, přes vlhkou (2) bez stálé vodní hladiny, bažinnou (3) s hloubkou vody do 10 cm, mělkovodní (4) do hloubky 40 cm až po leknínovou zónu (5) s hloubkou nad 40 cm. Pro osazování má význam hloubka zhruba do jednoho metru. Koupací část bývá kvůli stabilitě biotopu výrazně hlubší, avšak z praktických důvodů bez vegetace.
Podle trofických nároků (úživnosti prostředí) rozlišujeme rostliny oligotrofní (o), které mají nízké nároky na živiny a vyhovují jim chudé substráty, mezotrofní (m) se středními nároky pro přechodné oblasti a eutrofní (e) s vysokou potřebou živin vyžadující bohaté, vysoce úživné substráty. Nároky na obsah živin a charakter stanoviště jsou tedy limitujícími podmínkami pro osazovací plán.
Text a foto
Iva Doležalová,
Vodní zahrada Komořany
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 7/2017.
