Keře jsou skupinou dřevin, která má své charakteristické vlastnosti a v krajině svůj nezastupitelný význam. Netýká se to však jen krajiny. Morfologicky jsou to dřevnaté rostliny, které se od stromu odlišují tím, že nemají centrální kmen a větví se přímo od země nebo jen těsně nad zemí. Od polokeřů se odlišují zcela vyzrálými dřevnatými větvemi, které mají adventivní pupeny. Zpravidla jsou nižší jak stromy, ale hranice mezi keřem a stromem může být v určitých případech nejasná.
Jsou druhy keřů, které se mohou po více letech a v určitých podmínkách začít chovat jako malé stromy. Stejně tak naopak. Jsou druhy stromů, které se mohou pod vlivem vnějších podmínek chovat jako velké keře.
Výrazným a důležitým prvkem v krajině jsou křoviny. Jsou to skupiny keřů tvořené různými druhy. Často jsou doplněné o stromy, byliny nebo traviny. V bezlesé krajině je nejvýraznějším křovinným prvkem tzv. remíz. Většina keřů roste ve středoevropské krajině jako příměs v různých rostlinných společenstvech, jen málokdy tvoří samostatné porosty. Dominantní porosty keřů nebo jednotlivě rostoucí keře, jsou většinou na extrémních stanovištích. To jsou například skalnaté výchozy, stanoviště s mělkým půdním profilem, písčiny nebo extrémně kyselé či podmáčené půdy. Dalším stanovištěm, kde jsou keře alespoň z počátku dominantní, je území, kde probíhá tzv. sekundární sukcese. Například zarůstání neobhospodařovaných luk a polí či v dnešní době tolik diskutované brownfieldy.
Ze sadovnického a ekologického hlediska, je často žádoucí se přírodou inspirovat. Díky výše uvedeným ekologickým nárokům, jsou keře v sadovnických kompozicích minimálně harmonizujícím prvkem. Ovšem do kulturní a člověkem pozměněné krajiny přináší i velký ekologický potenciál. Už jen význam živého plotu v intravilánu tvoří ekologickou niku pro řadu bezobratlých ale i ptáků. Pokud jsou použity hustě větvené nebo trnité keře, slouží ptactvu jako těžce dobytná pevnost před predátory. Dalším příkladem můžou být nově založené svahy a náspy. Díky keřům se zabrání jejich erozi. Navíc tyto exponované a svažité terény nemívají dobré půdní ani vláhové podmínky. Zde lze opět využít výhod domácích druhů, případně jejich kultivarů, které si s tím velmi hravě poradí. Příkladem za všechny může být domácí svída krvavá (Cornus sanguinea), která roste na suchých, kamenitých a exponovaných místech. Navíc má zakódovanou značnou výběžkatost. Tu si ponechaly i její kultivary. A je jedno jestli to je sloupovitý a v listu kadeřavý kultivar Compressa nebo zimní kůrou ozdobná Midwinter Fire. Časem všechny vytvoří celkem rozsáhlý porost. Sadovník nebo zahradní architekt tak může využít přednost kultivaru spolu s vrozenou přizpůsobivostí k našim podmínkám. Stejně tak může být spokojený i ekologický aktivista za původnost druhu, byť trochu uzpůsobenou estetice intravilánu.
Text a foto
Bc. Tomáš Vencálek, kurátor dřevin mírného pásma, Botanická zahrada hl. m. Prahy
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 6/2023.*
