Co vlastně lze považovat za původní dřevinu a co už ne? Kdo vymezí její správný areál výskytu, a kam už nepatří? To je stále převládající spor nejen mezi botaniky a dendrology, ale i napříč obory, například i mezi lesníky, ekology apod. Zejména pak v přístupu k vysazování oněch původních či nepůvodních druhů.
Hlohy jsou nedílnou součástí teplejší krajiny. Mají velký ekologický význam. Jako úkryt pro drobné ptactvo, ale i jiné živočichy, kam přes jejich trnitost, nemohou predátoři. Mezi nejčastější druhy patří hloh obecný – Crataegus laevigata. Jeho růst záleží na prostředí, někdy může být keřovitý, přesahující sotva pár metrů. Pokud má vhodné podmínky a dostatek prostoru, může růst i jako jednokmenný strom a dosahovat výšky až deset metrů. Je vyloženě dřevinou lesních lemů, křovinatých a slunných strání nebo remízků a mezí. Preferuje jílovité a hlinité půdy. Kupodivu se téměř nevyskytuje v kulturní krajině, kde je nahrazen níže uvedeným druhem. Listy jsou mělce 3–5 laločnaté, okrouhlé, po okraji pilovité. Květy jsou pětičetné, bílé s růžovými prašníky. Jedním z důležitých znaků, jak jej odlišit od příbuzného hlohu jednosemenného, je přítomnost dvou semen v plodu, ale i rozdílného listu.*
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 9/2021.
Text a foto
Bc. Tomáš Vencálek,
kurátor dřevin mírného pásma,
Botanická zahrada hl. m. Prahy
