Už samotný titulek může vzbuzovat řadu emocí a protichůdných názorů. Botanici si v první řadě vybaví dva pojmy, autochtonní a alochtonní. Autochtonní, jsou ty druhy rostlin (dřevin), které se v dané oblasti vyskytují bez přičinění člověka, tedy původně. Naopak, alochtonní jsou ty druhy, které se vyskytují mimo lokalitu svého původního rozšíření. A jak je to s historií výskytu jednotlivých druhů?
Pokud vezmeme jeden ze základních středoevropských druhů, lípu srdčitou (Tilia cordata), je samozřejmě rozdíl v jedincích vypěstovaných v podmínkách našich školek a v jedincích dovezených z klimaticky rozdílných oblastí Evropy. Podobně lze očekávat, že vyloženě horské druhy dřevin, navíc ty, které jsou závislé na vyšší půdní a vzdušné vlhkosti, budou v nížinách a sušších oblastech trpět chorobami a škůdci. Typickým příkladem je smrk ztepilý (Picea abies), co by dřevina závislá na vyšší půdní i vzdušné vlhkosti a mnoha jiných faktorech. Při výsadbě v nevhodné lokalitě se problém nemusí objevit okamžitě, ale třeba až v období extrémů, jako byla například sucha v předešlých letech. Určitou výhodou může být použití variet a kultivarů původních druhů, které jsou cíleně vybírány nejen pro svůj vzhled a charakteristický typ růstu, ale často i na určitou odolnost oproti původnímu druhu.
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 8/2021.
Text a foto
Bc. Tomáš Vencálek,
kurátor dřevin mírného pásma,
Botanická zahrada hl. m. Prahy*
